Anton Sevrjugin

íránský fotograf

Anton Sevrjugin (1851[1]1933) byl fotograf působící v Íránu za vlády dynastie Kadžárovců (1785–1925).

Anton Sevrjuguin
Antoin Sevruguin sev3.jpg
Narození1830
Teherán
Úmrtí1933 (ve věku 102–103 let)
Teherán
Povolánífotograf
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Žebrák v Teheránu
Násir ad-Dín Šáh

MládíEditovat

Narodil se v ruské rodině arménsko-gruzínského původu na ruském velvyslanectví v Teheránu v Íránu jako jedno z mnoha dětí Vasilije Sevrjugina a Gruzínky Ačiny Chanum. Vasilij Sevrjugin byl ruským diplomatem v Teheránu. Ačin vychovala své děti v gruzínské Tbilisi, protože jí byl odepřen důchod jejího manžela. Poté, co Vasilij zemřel při nehodě na koni, se Anton vzdal umělecké formy malby a začal se věnovat fotografii, aby mohl podporovat svou rodinu.

Pod vlivem fotografa Dmitrije Jermakova (1845–1916), který cestoval do Persie, Střední Asie, na Kavkaz a Krym, se Anton Sevrjugin rozhodl vrátit do Persie a sestavit rozsáhlou fotodokumentaci o životě a obyvatelích tohoto státu. Se svým bratrem Koljou odcestoval do íránského Ázerbájdžánu, odkud pokračoval ve své cestě do Kurdistánu a Luristánu. V roce 1883 založil spolu se svými bratry Koljou a Emanuelem fotografické studio v Teheránu, které se nacházelo na ulici Ala al-dawla (dnes ulice Ferdowsi) vedle domu guvernéra Rašta, ústavodárce Zahiral Davla.

Mnoho Antonových fotografií bylo pořízeno v letech 1870–1930. Vzhledem k tomu, že Sevrjugin mluvil persky, stejně tak jako i dalšími jazyky, byl schopný komunikovat s různými sociálními vrstvami a kmeny ze své země Íránu. Jeho fotografie královského dvora, harémů, mešit a dalších náboženských památek jsou srovnatelné s ostatními západními fotografy v Persii. Panovník Násir ad-Dín Šáh (vládl od roku 1846 do roku 1896) se o fotografii velmi zajímal a dal za úkol Sevrjuginovi zdokumentovat mnoho osobností, královských budov a událostí.

Krajinářská fotografieEditovat

Protože Sevrjugin cestoval Persií a fotografoval zemi, při svých cestách zaznamenával Írán tak, jak tomu bylo v jeho době. Na Sevrjuginových fotografiích je Teherán jako malé město. Na snímcích je vidět, jak se od té doby památky, mosty a krajiny změnily.

Etnografické fotografieEditovat

Některé ze Sevrjuginových portrétů vycházely z existujících stereotypů Východu, přesto však měly komerční hodnotu a dnes se ukázaly jako historické záznamy regionální módy. Fotografické ateliéry v devatenáctém století propagovaly typy snímků známých ve francouzštině jako „typy“. Jednalo se o portréty typických etnických skupin a jejich zaměstnání. Informovali evropského diváka, který nezná perskou kulturu, o vzhledu regionálních oděvů, řemesel, náboženství a profesí. Fotografování regionálních kostýmů bylo v devatenáctém století akceptovanou metodou etnologického výzkumu. Mnoho evropských etnologických muzeí zakoupilo Sevrjuginovy portréty, aby doplnilo svou vědeckou sbírku. Muzea shromažďovala fotografie bazarových obchodníků, členů zápasnické školy zurkhana, dervišů, shromážděné lidi v davu, aby viděli divadlo taziyeh, lidi zapojené do šíitských rituálů a další. Sevrjuginovy portréty byly také šířeny jako pohlednice s textem: „Typy Peršanů“. Sevrjugin byl fotograf, který neměl žádné hranice v zobrazování lidí nejrůznějších společenských tříd a etnického původu. Zobrazoval členy perské královské rodiny, žebráky, krajany z Íránu nebo Západu, zemědělce pracující na polích, ženy při práci, armádní důstojníky, náboženské úředníky, Zoroastriány, Armény, Lúry, Gruzínce, Kurdy, Šasavany, Asyřany nebo Gilaky.

Sevrjuginovo fotografické studioEditovat

Mnoho obyvatel ze Západu, kteří žili v Persii, nebo cestovatelé, kteří zemi navštívili, přiváželi zpět domů Sevrjuginovy fotografie a zmiňovali se o něm v cestopisech své doby. Sevrjuginovo fotografické studio bylo umístěno na ulici Ala al-Dawla a nebylo jediným fotografickým studiem na této ulici. V tomto ateliéru mohli pořídit své fotografie také místní lidé, přičemž mohli pózovat před malovaným fotografickým pozadím. Většina snímků byla pořízena na skleněný negativ a vyvolána jako albuminový tisk. Na zadní straně fotografie bylo často vytištěno logo se Sevrjuginovým jménem. Mnoho turistů 19. století jeho jméno psalo špatně, protože jej bylo obtížné v západních jazycích hláskovat: například Sevraguine, Sevrugin, Sevriogin, Segruvian a Serunian. Jeho jméno bylo foneticky napsáno Sevr-joe-gien.

ZkázaEditovat

V roce 1908 došlo ke zničení bohaté sbírky Sevrjuginových fotografií, když Kozáci z Muhammada Alí Šáha (vládl od 1907–1909) bezděčně bombardovali Sevrjuginův obchod během Perská revoluce. Jeho dům spolu s celou ulicí shořel. Až do té doby měl Anton více než sedm tisíc fotografií. Zachráněny byly pouze dva tisíce. Fotografie zobrazovaly četné postavy spojené s bývalým režimem Kádžárovců a ukazovaly „podmínky daleko od jeho vlastních představ o moderním západním národu“, Rezá Šáh Pahlaví (vládl v letech 1925–1941) zbývající obrazy zabavil.[2]

DědictvíEditovat

Po Sevrjuginově smrti způsobené infekcí ledvin se jeho snímky znovu objevily. Z manželství s Louise Gourgenian přežilo sedm dětí. Jeho dcera Mary získala část fotografií, zřejmě díky přátelství s Muhammadem Rezou Šahem Pahlavim (vládl 1941–1979). Celkem 696 jeho negativů přežilo dodnes.[2]

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Antoin Sevruguin na anglické Wikipedii.

  1. Sevruguin (Antoin) photographs [online]. Online Archive of California [cit. 2019-06-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b SEVRUGUIN, ANTOIN. Encyclopaedia Iranica. Last Updated: 20. 7. 2003 [online]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • L.A. Ferydoun Barjesteh van Waalwijk van Doorn, Gillian M.Vogelsang-Eastwood (eds.), Sevruguin's Iran / Iran az negah Sevruguin, Late nineteenth century photographs of Iran from the National Museum of Ethnology in Leiden, Netherlands, Teheran/Rotterdam 1378/1999.
  • Bohrer, Frederick N., ED. Sevruguin and the Persian Image. London: University of Washington Press, 1999.
  • Iraj Afshar, ‘Some remarks on the early history of photography in Iran’ in Qajar Iran; political, social and cultural change, 1800–1925, E.Bosworth, C. Hillenbrand (eds.), Edinburgh 1983, str. 262–2.
  • Iraj Afshar, Ganjine-ye aks-haye Iran. hamrah-e tarikhche-ye vorud-e akkasi be Iran, A treasury of early Iranian Photographs together with a concise account of how photography was first introduced in Iran, Teheran 1371/1992.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat