Wikipedie

Andulka, děvče venkova

zpěvohra Romana Nejedlého

Andulka, děvče venkova nebo častěji zkráceně jen Andulka je opera – podle autorského označení „původní prostonárodní zpěvohra“ – o třech dějstvích českého skladatele Romana Nejedlého na vlastní libreto.

Andulka, děvče venkova
Andulka, plakát k ochotnické inscenaci v Mnichově Hradišti roku 1910
Andulka, plakát k ochotnické inscenaci v Mnichově Hradišti roku 1910
Základní informace
Žánrprostonárodní zpěvohra
SkladatelRoman Nejedlý
LibretistaRoman Nejedlý
Počet dějství3
Originální jazykčeština
Datum vzniku1892
Premiéra1892 Litomyšl / 26. června 1892, Praha (Smíchov), Smíchovská aréna
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik, charakteristika a historie editovat

Roman Nejedlý vyučoval v letech 1871–1901 na obecné škole v Litomyšli a současně se podílel na tamějším amatérském divadelním a hudebním životě, zejména ve zpěváckém spolku Vlastimil, jejž řídil v letech 1872-1883 a spolupracoval s ním i později. Již od 70. let 19. století komponoval spotřební skladby pro pěvecké a ochotnické spolky – kuplety, kabaretní výstupy, scénky a komické operety a zpěvohry (Král Vondráček XXVII., Sezení obecní rady v Mrkvanticích, Zábava v lázních, Edip král, Zápas o nevěstu, Starý rok před porotou). Současně vlastním nákladem vydával tyto vlastní práce i podobné práce jiných autorů.[1]

Nejambicióznějším dílem, určeným případně i profesionálním interpretům, byla zpěvohra Andulka. Jedná se o lidovou operu o třech dějstvích s hudbou i dějem opírajícím se o známé Smetanovy a Blodkovy opery,[1] přičemž hlavní dějová zápletka připomíná Wagnerovy Mistry pěvce norimberské. I když byla prokomponována (bez mluvených dialogů, Nejedlý ji nazval „zpěvohrou“ spíše než „operou“. Brněnský kritik Karel Sázavský ji žánrově charakterizoval takto: „Andulka zaujímá lehkou hudbou svou střední místo mezi operou a operettou; jen asi dvěma čísly kloní se více k této než k oné.“[2]

Dobová zpráva v Divadelních a zábavných listech měla za to, že „celou práci, založenou klidnými melodiemi opery prostonárodní, ochromuje měrou povážlivou velice ubohé libreto“[3]; o něco později tisk píše, že „děj ze života našeho venkova vzatý jest podkladem hudbě z národních motivů volených“; „jest komponovaná v lehkém slohu prostonárodním […] hezky se poslouchá“[4]. Karel Sázavský shrnoval její kvality takto „Vlastnosti, pro které se líbí, jsou tyto: Zábavné libretto, v němž užito s úspěchem některých obyčejů z kraje Litomyšlského, přístupná hudba, zvláště její melodičnost a prostonárodní její ton, patrný i v části orchestrální, která napodobuje na mnohých místech venkovskou hudbu naší.“[2] Podle Jitky Ludvové „dávala vděčnou příležitost jedné profesionální sólistce a amatérským mužským hlasům“ a „vycházela cíleně vstříc vkusu průměrného diváka“.[1]

Podle literatury byla provedena poprvé roku 1892 v Litomyšli. Údajně se tak stalo v podání Lacinovy společnosti[1] (Lacina však společnost svého tchána Václava Svobody převzal až po jeho smrti roku 1895, i když od roku 1891 ji umělecky řídil[5]); mohlo se tak stát za účasti spolku Vlastimil. V dobovém tisku není tato premiéra reflektována.

Jako „původní operní novinku“ Andulku v každém případě provedla divadelní společnost Pavla Švandy mladšího ze Semčic, a to poprvé 26. června 1892 v Praze ve Smíchovské aréně, jako benefici kapelníka Antonína Kotta a za přítomnosti autora, jenž byl „hojným potleskem zahrnut“.[3]

 
Roman Nejedlý, fotografie z roku 1914

2. prosince téhož roku ji táž společnost poprvé hrála v městském divadle v Plzni. Co však účinkovalo v lidové aréně, bylo přijímáno poněkud jinak v seriózním městském divadle. Hynek Palla v Plzeňských novinách o této prostonárodní zpěvohře kriticky píše: „Prostonárodní ton ovšem v novince vládne, ale s prostností národního tónu (ve slovní části, rovněž od skladatele pocházející, až příliš drasticky realného) pojí se taková míra prostnosti umění, že soudný posluchač, jenž ví, s jakými obtížemi od věků i velecenná díla operní bojovati musila i posud bojují, než se jim dostane štěstí provozována býti, s udivením se táže, jak mohla na jeviště našeho divadla, jež pověsti vzorného divadla mimopražského se domáhá, objeviti se práce tak nedostatečná, jež nejen nevyhovuje zvýšeným požadavkům divadelním, ale i po stránce pouze hudební zcela nezáživná jest. […] O jednotlivostech tohoto pokusu, to přímo dím, vážně referovati mně nelze.“[6]

Na programu Švandovy společnosti tato zpěvohra přesto zůstala s úspěchem několik let, skladatel například asistoval smíchovské repríze roku 1895 a byl znovu obecenstvem vyvoláván[7]; počátkem roku 1896 se hrála v Táboře[4] atd. Pavel Švanda mladší ji uvedl 26. února 1897 s diváckým úspěchem i v Brně (i zde obdržel přítomný skladatel vavřínový věnec), avšak sezónu 1896/97 už nemohl dokončit a byl nucen svou společnost rozpustit. Titulní úlohu měla u Švandy od počátku vyhrazenu pěvkyně Anna Maxantová, která vystoupením v brněnské Andulce zakončila svou divadelní kariéru.[8] Brněnský hudební kritik Karel Sázavský o Nejedlého zpěvohře psal ve své recenzi: „těšili jsme se, seznati ji, a podotýkáme, že jsme se jejím provedením dobře pobavili“.[2] Později (roku 1919) však nevzpomínal na Andulku v dobrém: byla po podle jeho názoru „naivní hříčka“ dobrá tak „do nějaké zábavy“ a neměla být v brněnském Národním divadle provedena. Žaloval, že „provedení její zavinila altistka Maxantova, která ji ráda ke své benefici volila – beneficianti mívají vždy neblahý vliv na repertoár“.[9]

Vedle Švandovy společnosti však v 90. letech 19. století Andulku hrály i jiné divadelní společnosti, jako byla společnost Ladislava Chmelenského (např. v Jindřichově Hradci 1893[10], v Hradci Králové 1894[11]). Především však ji hrály amatérské soubory i v malých obcích (např. Křelov 1895[12], Senice na Hané 1897[13], Kvasice 1898[14], Opočno[15], Písek[16], Protivín[17], Železný Brod[18] 1900, Frenštát pod Radhoštěm 1902[19], Telč 1908(?)[20], Kateřinky 1912[21]). Díky dirigentovi Antonínu Čejkovi se Andulka dostala i mezi krajany v Americe a v roce 1895 se hrála v Chicagu, Clevelandu a St. Louis[22], roku 1897 v New Yorku[23].[24]

Roku 1910 ji hrál zpěvácký spolek „Smetana“ v Mnichově Hradišti[25][26], kde Roman Nejedlý pobýval na odpočinku až do své smrti roku 1920. Již po první světové válce však byla i její ochotnická nastudování raritou (např. Stará Bělá 1932[27]).

Andulka byla jednou z nejhranějších českých zpěvoher pro amatérská sdružení své doby, avšak jejímu většímu rozšíření bránilo, že nebyla vydána tiskem. Roku 1900 Nejedlý dal vydat tiskem alespoň její předehru, jak v klavírním výtahu, tak ve verzi pro smyčcový orchestr.[28] Proto také především tato předehra nebyla hned zapomenuta a hrála se v českém rozhlase ještě 9. ledna 1939, kdy ji hrál Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK řízený Karlem Ančerlem.[29] Roku 1930 bylo vydáno tiskem libreto v úpravě autorova syna Viktora Nejedlého.[30]

Osoby editovat

 
Účinkující v amatérské inscenaci Andulky v Mnichově Hradišti roku 1910
  • Horyna, starosta, statkář – baryton
  • Vojtěch, jeho syn – tenor
  • Andulka, vesnické děvče – mezzosoprán
  • Peroutka, obecní písař – bas
  • Chasa (mužský a ženský sbor)

Děj opery editovat

V české dědině na hranicích moravských za dob patrimoniálních.

1. dějství editovat

(Světnice venkovského starosty, bohatého statkáře) Na obecní úřad se přišla ohlásit dívčina Andulka, která se chce ve vsi ucházet o službu. Přítomen je jen obecní písař Peroutka a předstírá, že ne příliš zaneprázdněn úředními povinnostmi, než aby jí mohl podepsat služební knížku (scéna Prosím poníženě a árie písaře Víte-li vy nezkušená… Tu pohleďte, co mám práce). Z obhlídky polností se vrací starosta v dobré náladě (zpěv Chvála Bohu, krásný den). Dává se do řeči s Andulkou, která mu vypráví o svém původu (je sirotek) a holedbá se svou pílí a zbožností (árie Jsem sirotek). Starosta je jejím vzhledem a vystupováním příznivě dojat a nabízí jí službu přímo na svém statku (zpěv To děvče se mi líbí a duet A tak jest již ujednáno). Písař je nyní přátelštější a radí Andulce, aby si místa vážila a držela se ho. To má dívka také v úmyslu všemi prostředky zajistit a vzdává díky Bohu (zpěv písaře Milá holka, máte z pekla štěstí a Andulčina modlitba Aha! Už se jinak chová).

Z polní práce se vrací veselá chasa (sbor Práce ta nám rychle od ruky jde). Starosta jim představuje Andulku jako novou holku. Děvčata se durdí, protože je jich už k píci dost a starosta měl zřejmě k Andulčinu rekrutování jiné než hospodářské důvody, zato hoši – včetně starostova syna Vojtěcha – jsou novinkou potěšeni (tercet se sborem 'Statek náš zde jako v ráji a sbor Mysl máme stále čilou).

2. dějství editovat

 
Účinkující v amatérské inscenaci Andulky v Kateřinkách roku 1912

(Před statkem, měsíčná noc) Vojtěch přivádí hochy: doslechl se, že písař se chce Andulce zalíbit a zazpívat jí pod okny písničku, což mu hoši chtějí překazit (zpěv Vojtěcha se sborem Dozvěděl jsem se, že písař). Písař se dostaví a s kytarou v ruce nyje své „holubince“ svou píseň (Poslyš mě, dívčinko), ale hoši jej přerušují rámusem a nakonec ho přiváží na bidlo. Vojtěch tak má volné pole, aby Andulce zazpíval sám (píseň A tak nyní poslyš). Andulka mu odpovídá, že i ona ho v mysli chová (Andulčina píseň Vojtěch! to překvapení! … Zdaž to láska, to já nevím a milostný duet Život náš ať v milování).

Hoši zatím vyřídili písaře a vracejí se zazpívat Andulce, pronásledování žárlivými děvčaty (sbor Starého blázna v cestě víc nemáme). Ta zazpívají Andulce jinou písničku – vybízejí cizí poběhlici, aby se ze vsi klidila (sbor Poslyš, co ti poradíme). Starosta se probudí a vyžene je a plačící Andulku se snaží utěšit tím, že jí nabízí sňatek (árie starosty Poslyš, Andulko… Přijal jsem tě k sobě úplně cizou). Andulka mu slibuje odpověď později.

Hoši se zatím hádají s děvčaty; hoši vysvětlují, že se u Andulky sešli, jen aby odehnali nevítaného nápadníka, a děvčata je podmíněně berou na milost (sborový dvojzpěv Poslechněte nás! … Jestli pravdu nemluvíte nám).

3. dějství editovat

(Před statkem) Andulka sedí pod košatým stromem; ze situace, kdy se jí dvoří jak zaměstnavatel, tak jeho syn, vidí východisko jen v odchodu ze vsi (árie S bohem vám dávám). Tam ji najde starosta a vyptává se jí na odpověď. Andulka po dlouhém váhání vypoví starostovi pravdu: jeho nabídky si váží, ale má ráda Vojtěcha a on ji (duet Vrátí se tobě v této již době a Andulčin zpěv Když jsem k vám já přišla neznámá). Starosta s povzdechem ustupuje a přenechává Andulku Vojtěchovi. Oba mladí mu děkují (tercet Lásky blaha krásná doba).

Chasa jde právě na obžínky a starosta jim představuje Andulku jako novou selku. Děvčata se jí nyní omlouvají a všichni přejí snoubencům štěstí (finále K veselým obžínkám).

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b c d LUDVOVÁ, Jitka. Nejedlý Roman. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav – Academia, 2006. Dostupné online. S. 358–359.
  2. ↑ a b c SÁZAVSKÝ, Karel (K.S.). Divadlo. Moravská orlice. 1897-03-02, roč. 35, čís. 49, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-12-07]. ISSN 1803-117X. 
  3. ↑ a b L. Aréna na Smíchově. Česká Thalia. 1892-09-20, roč. 6, čís. 23–27, s. 295. Dostupné online [cit. 2020-12-08]. ISSN 1805-3661. 
  4. ↑ a b Městské divadlo. Tábor. 1896-02-19, roč. 33, čís. 8, s. 3–4. Dostupné online [cit. 2020-12-07]. ISSN 1805-2320. 
  5. ↑ PÖMERL, Jan. Lacinova společnost. In: ŠORMOVÁ, Eva. Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů. Praha: Divadelní ústav – Academia, 2000. Dostupné online. S. 231–232.
  6. ↑ PALLA, Hynek (H.P.). Divadlo – Zpěvohra. Plzeňské listy. 1892-12-10, roč. 28, čís. 148, s. 3–4. Dostupné online [cit. 2020-12-07]. ISSN 1804-0187. 
  7. ↑ Činnost našich spolkův a ruch náš hudební – Smíchov. Dalibor. 1895-09-07, roč. 17, čís. 32–34, s. 256. Dostupné online [cit. 2020-12-08]. 
  8. ↑ BAJGAROVÁ, Jitka. Maxantová Anna. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav – Academia, 2006. Dostupné online. S. 325.
  9. ↑ SÁZAVSKÝ, Karel. Brněnské české divadlo v uplynulých 35 letech. Moravská orlice. 1919-07-27, roč. 57, čís. 170, s. 6. Dostupné online [cit. 2020-12-06]. 
  10. ↑ Činnost našich spolkův a ruch náš hudební – Jindř. Hradec. Dalibor. 1893-12-02, roč. 16, čís. 3, s. 17–18. Dostupné online [cit. 2020-12-08]. 
  11. ↑ Činnost našich spolkův a ruch náš hudební – Hradec Králové. Dalibor. 1894-01-27, roč. 16, čís. 11, s. 81. Dostupné online [cit. 2020-12-08]. 
  12. ↑ Dopisy – Z Křelova. Našinec. 1895-06-16, roč. 31, čís. 67, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-12-07]. ISSN 1801-5107. 
  13. ↑ Denní zprávy – Masopustní věstník. Našinec. 1897-01-29, roč. 33, čís. 13, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-12-07]. ISSN 1801-5107. 
  14. ↑ Z kraje – Z Kvasic. Lidové noviny. 1898-11-20, roč. 6, čís. 265, s. 9. Dostupné online [cit. 2020-12-07]. ISSN 1802-6265. 
  15. ↑ PRÁZOVÁ, Iveta. Spolková činnost v Opočně ve 2. polovině 19. století a vznik Kodymova národního domu. Hradec Králové, 2018 [cit. 2020-12-07]. 104 s. bakalářská práce. Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Zdeněk Zahradník. s. 56. Dostupné online.
  16. ↑ ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava; STROTZER, Milan. Databáze českého amatérského divadla – Akademikové / Studenti / Ochotníci / Akademikové písečtí [online]. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. 
  17. ↑ Koncertní přehled venkova – Protivín. Dalibor. 1900-01-20, roč. 12, čís. 2, s. 13. Dostupné online [cit. 2020-12-07]. 
  18. ↑ ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava; STROTZER, Milan. Databáze českého amatérského divadla – Tyl, SDO / Železnobrodské sklo / OB [online]. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. 
  19. ↑ ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava; STROTZER, Milan. Databáze českého amatérského divadla – Křesťansko-sociální spolek [online]. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. 
  20. ↑ ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava; STROTZER, Milan. Databáze českého amatérského divadla – Omladina, Zábavní a vzdělávací spolek v Telči [online]. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. 
  21. ↑ ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava; STROTZER, Milan. Databáze českého amatérského divadla – Vlastimil [online]. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. 
  22. ↑ Literatura – „Andulka“. Dalibor. 1895-09-07, roč. 17, čís. 32–34, s. 249. Dostupné online [cit. 2020-12-08]. 
  23. ↑ Činnost našich spolkův a ruch náš hudební – New York. Dalibor. 1897-02-27, roč. 19, čís. 15–16, s. 116. Dostupné online [cit. 2020-12-07]. 
  24. ↑ NÁJEMNÍK, Václav. Roman a Zdeněk v Dětenicích a Jabkenicích. Nejedlovsko-foersterovské souvislosti z kraje učitelů a hudebníků. In: DUCHÁČEK, Milan; BÍLKOVÁ, Jitka. VáclavChaloupecký a generace roku 1914. Liberec – Praha – Turnov: Technická univerzita v Liberci; Ústav dějin Univerzity Karlovy a Archiv Univerzity Karlovy; Pekařova společnost Českého ráje, z. s, 2018. Dostupné online. ISBN 978-80-7494-454-3. S. 294.
  25. ↑ Různé zprávy. Dalibor. 1910-04-02, roč. 32, čís. 29, s. 216. Dostupné online [cit. 2020-12-07]. 
  26. ↑ ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava; STROTZER, Milan. Databáze českého amatérského divadla – Smetana, zpěvácký spolek [online]. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. 
  27. ↑ ŠRÁMKOVÁ, Vítězslava; STROTZER, Milan. Databáze českého amatérského divadla – Ostrava-Stará Bělá, Orel, Andulka, děvče venkova, 1932 [online]. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. 
  28. ↑ Hudba – Pan Roman Nejedlý. Lidové noviny. 1900-10-23, roč. 8, čís. 242, s. 6. Dostupné online [cit. 2020-12-07]. ISSN 1802-6265. 
  29. ↑ Karel Ančerl - Concerts and Recordings [online]. Antoine Servetti [cit. 2020-12-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ BARTŮŠKOVÁ, Sylva. Viktor Nejedlý. In: OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. Praha: Nakladatelství Academia, 2000. ISBN 80-200-0708-3. Svazek 3/I. S. 459–461.

Literatura editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Andulka,_děvče_venkova&oldid=23085687“