Otevřít hlavní menu

Generál Aksel Fredrik Airo (do roku 1906 A. F. Johansson, 14. února 1898 Turku9. května 1985) byl finský generálporučík a hlavní strategický plánovač finských vojenských operací během zimní a pokračovací války. Fakticky byl druhý nejvyšší velitel finské armády pod maršálem Mannerheimem. V prosinci 2004 jej hlasy posluchačů YLE vynesly do stovky největších Finů, dělil se o 96. a 97. místo s Lauri Ylönenem.

Aksel Fredrik Airo
Airo A F-2.jpg
Narození 14. února 1898
Turku
Úmrtí 9. května 1985 (ve věku 87 let)
Heinola
Ocenění Mannerheimův kříž
Řád kříže svobody
Řád bílé růže
Železný kříž
Funkce poslanec Finského parlamentu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

MládíEditovat

Narodil se v rodině finského vlastence, který původní švédské rodinné jméno Johansson změnil na Airo. Za první světové války uprchl do Německa a byl trénován jako důstojník tzv. finských myslivců.

Kariéra v armáděEditovat

Během občanské války ve Finsku sloužil jako dělostřelec u Bílé gardy a zúčastnil se bojů o Viipuri. Do konce války dosáhl hodnosti poručíka. Poté studoval na dělostřelecké škole v Lappeenrantě a poté byl vyslán na francouzskou vojenskou akademii (École militaire). Po jejím úspěšném absolvování byl přijat na prestižní školu École Supérieure de Guerre, kterou opustil v hodnosti kapitána.

Nový stát s tvořící se armádou byl ideálním prostředím pro nadaného důstojníka Airova formátu, takže rychle stoupal po hodnostním žebříčku. V roce 1933 byl již plukovníkem a sekretářem Rady obrany země, kde začala jeho úzká spolupráce s maršálem Mannerheimem.

 
Pokračovací válka: Ústřední mozek Finských ozbrojených sil: Generál Airo prezentuje plán dalšího postupu před vrchním velitelem maršálem Mannerheimem (vpravo) a náčelníkem generálního štábu generálem Heinrichsem (uprostřed).

Na počátku zimní války Mannerheim povýšil Aira na generálmajora a jmenoval jej vrchním ubytovatelem. O dva roky později jej povýšil na generálporučíka. 18. listopadu 1944 mu pak udělil nejvyšší finské vojenské vyznamenání, Mannerheimův kříž. V letech 1944-1949 byl náčelníkem generálního štábu, ovšem od zatčení v roce 1946 už jen formálně.

Airo se v průběhu války zdržoval na vrchním velitelství v Mikkeli, které opouštěl jen velmi vzácně. Byl odpovědný za operační plánování a je mu připisován výrok: „Maršál vede válku, ale já řídím bitvy!“ Hodnocení jeho práce se v drobnostech liší, ale obecně je brána jako vysoce kvalitní (výjimku představuje značně kritický pohled generála Heinrichse, který ovšem může hodně vycházet z rivality a osobních neshod těchto dvou mužů vzájemně soupeřících na špici armádního velení).

Po válceEditovat

Po ukončení pokračovací války se Airo, který se velmi obával komunistického puče, podílel na vytváření tajných skladů zbraní, které pocházely z armádní výzbroje či válečné kořisti. Sklady měly sloužit k vyzbrojení loajálních obyvatel v případě, že by se komunisté pokusili o převrat. Tato činnost byla samozřejmě ilegální a když ji komunisty ovládané složky tajné policie odhalily, byl na nátlak SSSR zatčen a bez soudu téměř 3 roky (1946-1949) vězněn. Prezident Juho Kusti Paasikivi jej poté propustil z vězení, ale zbavil jej velení a pozice v armádě (se speciálním povolením nosit i přes to uniformu).

Protože byl Airo velmi skoupý na zmínky o své činnosti za války a po ní, získal přezdívku mlčící generál. Jako jeden z mála vysokých vojenských důstojníků bojujících ve finských válkách po sobě nezanechal žádné paměti, pouze stručnou knihu Puolustustaisteluni (Mé obranné akce), která obsahuje i jeho pohled na aféru s ukrýváním zbraní.

V pozdějších letech svého života byl poslancem za Národní koalici (Kansallinen Kokoomus). V roce 1982 jej prezident Koivisto vyznamenal Řádem Bílé růže. Zemřel v roce 1985 doma na své farmě.

Externí odkazyEditovat