7. dynastie

staroegyptská dynastie

7. dynastie je staroegyptská královská dynastie, která podle Manehta převzala moc po zániku centralizované vlády panovníků Staré říše. Egyptology je proto jako první z dynastií řazena do historického období označovaného jako První přechodná doba. Podle Manehtova podání ve stěžejní práci Aegyptiaca (305–241 př. n. l.)[1][2] ji tvořilo sedmdesát králů vládnoucích celkem sedmdesát dnů. To je ovšem třeba pokládat nikoli za historicky věrohodné tvrzení, ale za obrazné vyjádření nestability královské moci. Někteří autoři 7. dynastii přičleňují k 8.9. dynastiím. Podle Málka například jejich rozdělení Manehtem možná vzniklo jako důsledek náhodného rozporu v Manehtově seznamu.[3] Pokud 7. dynastie skutečně existovala, vládla postupně na zmenšujícím se území v okolí Memfidy přibližně v letech 2180–2170 př. n. l.,[4] zatímco v ostatních částech Egypta byla její moc rozmělněná v lokálních oblastech. Počátek datace První přechodné doby je tedy možné ustavit do širšího časového období, zhruba od konce vlády Pepiho II. do uchopení moci 8. dynastií v Herakleopoli a do vládců v Thébách, řazených do 11. dynastie, tedy v chaotickém rozmezí ~2150–1990 př. n. l.

Historický vývojEditovat

 
Model bárky z hrobky kněze Herishefhotepa; Museum Lipsko
 
Soška ženy; 8–10 dynastie
 
Model obydlí z hrobky kněze Herishefhotepa; 9.–10. dynastie,Museum Lipsko
 
Socha úředníka, ~6.–7. dynastie

Počátky rozkladu centrální moci v 6. dynastii lze datovat do doby vlády Pepiho I., který ke konci své vlády rozdělil Egypt do dvou relativně autonomních oblastí Horního a Dolního Egyptu a vládou zde pověřil vezíry, v Horním Egyptu se uvádí vezír Weni (Uni)[5][6] a centrální vládu v sídelní Memfidě tím významně oslabil. Lokální vládci a jejich spřízněné rody nabývali bohatství a vytvářeli vlastní správní strukturu. Nomarchové byli tradičně osvobozeni od daní a jejich pozice se stala dědičnou. Jejich rostoucí bohatství a nezávislost vedly k odpovídajícímu přesunu moci od ústředního královského dvora k regionálním nomarchům. K tomu přispěla i dlouholetá vláda Pepiho II. (~63 let). Rozbroje o následnictví přivedly říši do kolapsu a svržení vlády následníků Pepiho II. Merenrea II. Moci se ujali vládci v Herakleopoli řazení do 8. dynastie.[7] Kartuše vládců 7. dynastie podle Seznamu z Abydu, které mají nápadnou analogii se jménem faraona Pepiho II.   Nefer_Ka_Re, naznačují zmíněnou příbuzenskou vazbu vládnoucích rodů v Memfidě včetně dalších v 8. a 9. dynastii v Dolním Egyptu. Dalšími faktory, které přispěly k popisovaným rozpadům struktur Staré říše, byly zřejmě i klimatické změny, které znamenaly pro diskutované období dlouhodobé období sucha, poklesu jarních záplav Nilu, vysychání Fájumské oázy, dokládané jak pro Egypt, Etiopii a celou východní Afriku.[8][9] Výpověď o tomto období uvádí Nomarcha Antif z Herakleopole v 10. dynastii.[10][11]

PanovníciEditovat

Identifikovaní lokální panovníci, tak jak jsou uváděni v Seznamu z Abydu:

Králové 7. dynastie
Král Trůní jméno Rodné jméno Abydoský seznam
Necherkara (Nitiqerty)[12][13]
M23L2<
ranTrkAn
t
V26
>
G16<
zAZ1p
t
HG7
>
Net iqerti sa Ptah
 
Menkara
M23L2<
ramn
n
kA
>
Men Ka Ra
HASHHASH
[p 1]
 
Neferkara (II)
M23L2<
ranfrkA
>
Nefer Ka Ra
HASHHASH
 
Neferkara III.
M23L2<
ranfrkAnbbii
>
Neferkara
G38<
nbbii
>
Neby
 
Dyedkara
M23L2<
raDdkAU4A33
>
Dyedjkar
G38<
U4A33
>
Shemai
 
Neferkara
M23L2<
ranfrkAAa1
n
D46
wD56
>
Neferkara
G38<
Aa1
n
D46
wD56
>
Jendu
 
Merenhor
M23L2<
G5U7
n
>
Merenhor Horus
HASHHASH
 
Seneferka
M23L2<
znfrkA
>
Sene Ka Ra
HASHHASH
 
Nekara
M23L2<
ran
kA
>
Nekara
HASHHASH
 
Neferekara
M23L2<
ranfrkAt
r
r
E23
>
Nefer Ka Ra
G38<
t
r
r
E23
>
Tereru
 
Neferkahor
M23L2<
G5nfrkA
>
Nefer Ka Hor
HASHHASH
 

PamátkyEditovat

Kulturní artefakty z konce vlády 6. dynastie jsou velmi sporadické a roztroušené po různých muzeích. Původní stavební památky nebyly dosud nalezeny, respektive identifikovány.

PoznámkyEditovat

  1. Není známé

ReferenceEditovat

  1. The Fragments of Manetho [online]. 1940. Dostupné online. (anglicky) 
  2. VEERBRUGGHE, Gerald; J. Wickersham. Berossos and Manetho. Michigan: University Michigan Press, 2001. ISBN 0-472-08687-1. 
  3. MÁLEK, Jaromír. Stará říše. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN 80-7257-975-4. Kapitola 5, s. 133.
  4. VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 516–521. 
  5. BREASTED, James Henry. Ancient Records of Egypt, Vol.IV §557 [online]. London: Univerzity Chicago, 1906. S. §293-298. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Ancient Egypt [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. HARRELL, James A. Hatnub: Quarrying Travertine in Ancient Egypt. [s.l.]: The Journal of Egyptian Archeology vpl.98, 2017. S. 320. (anglicky) 
  8. The Fall of the Egyptian Old Kingdom [online]. BBC: 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  9. SEIDLEMAYER, Stephan. The first Intermediate Period; in:I.Shaw,The Oxford History of Ancient Egypt. [s.l.]: University Oxford, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-19-280458-7. S. 108- 136. (anglicky) 
  10. GRIMAL, Nicolas. A History of Ancient Egypt. Cambrodx: Blackwell, 1992. Dostupné online. (anglicky) 
  11. WELC, Fabian; L. Marks. Climate change at the end of the Old Kingdom in Egypt around 4200 BP: New geoarchaeological evidence. [s.l.]: Elsevier, 2014. S. 126. (anglicky) 
  12. GARDINER, Alan. The Royal Canon of Turin 5.7. [s.l.]: Griffith Institute, 1997. ISBN 0900416483. S. 92–93. (anglicky) 
  13. NEWBERRY, Percy. Queen Nitocris of the Sixth dynasty. London: The Egypt Exporation Soc., 1943. S. 51–54. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • Toby Wilkinson, The Rise and Fall of Ancient Egypt, Random House: New York 2010
  • Miroslav Bárta, Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur, Academia Praha 2011
  • BarbaraO'Neil, The decised and regenerative cult within offering table imaginary of the Egyptian Old to Middle Kinkdom, Arecheopress Publication Oxford,2015, ISBN 978 1 78491 117 1
  •   Obrázky, zvuky či videa k tématu 7. dynastie na Wikimedia Commons

Související článkyEditovat