Škoda 110 R

československý osobni automobil

Škoda 110 R je osobní automobilkupé, odvozený od sedanu Škoda 110 a vyráběný v letech 1970 až 1980 československou automobilkou AZNP v závodě Kvasiny.

Škoda 110 R
Škoda 110 R
Škoda 110 R
VýrobceAZNP Kvasiny
Roky produkce19701980
Vyrobeno56 902 nebo 57 085 kusů
Místa výrobyČeskoslovensko
NástupceŠkoda Garde
Příbuzné vozyŠkoda 110
Karoseriedvoudveřové kupé
Třídasportovní
Technické údaje
Výška1 340 mm
Rozvor2 400 mm
Objem nádrže32 l
Motor
Motor1 107 cm3 / 46 kW
Převodovky
Převodovkamanuální 4+1
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Popis vozuEditovat

Vůz Škoda 110 R je poháněn kapalinou chlazeným řadovým čtyřtaktním čtyřválcem, umístěným za zadní nápravou. Zdvihový objem motoru činí 1 107 cm³ a dosahuje výkonu 45,6 kW při 5 250 ot/min, což relativně aerodynamickému vozu stačí na dosažení rychlosti přes 140 km/h.

Nádrž automobilu, umístěná pod předním zavazadlovým prostorem, pojala pouhých 32 litrů benzínu Super 95, což vozu s průměrnou spotřebou kolem 9 litrů na 100 km stačilo na necelých 400 km jízdy.

Vůz má čtyřstupňovou, plně synchronizovanou převodovku. Brzdy vozu jsou dvouokruhové, na přední nápravě kotoučové, na zadní bubnové.

Karosérie vozu je samonosná, ocelová, dvoudveřová typu kupé s počtem míst 2+2. Přední část karosérie je až na malé detaily prakticky shodná se sedanem Škoda 110. Dveře jsou bezrámové konstrukce a zadní vyklápěcí okna jsou též bez rámů.

Interiér je vybaven dvojicí pohodlných sportovních sedaček, které lze jednoduše posunovat a jejich opěradla sklápět. Vzadu jsou další dvě nouzová místa, přístupná po sklopení opěradel předních sedaček. Palubní deska je vybavena všemi potřebnými ukazateli – tachometrem, otáčkoměrem, palivoměrem, teploměrem a tlakoměrem oleje.

HistorieEditovat

První prototyp vozu vznikl již v roce 1968, sériově byl pak vůz vyráběn v několika modelových provedeních, která se lišila více méně jen v detailech.

První provedení, model 1971, se vyznačoval ozdobnými lištami na blatnících, které byly převzaty z modelů Škoda 1000 MB, palubní deskou s imitací dřeva a přední maskou se dvěma světlomety. Přední sedačky ještě nebyly vybaveny opěrkami hlavy.

Od srpna 1971 byl vyráběn vůz v provedení model 1972. Vůz přišel o ozdobné lišty na blatnících, hrdlo palivové nádrže bylo rekonstruováno a kryto plechovým víčkem. Přední sedačky dostaly opěrky hlav a na zadních sloupcích přibyly mřížky pro bezprůvanové větrání.

 
Modernizované provedení

Počátkem roku 1973 byly uskutečněny další změny, které charakterizují model 1973. Vůz dostal novou masku se čtyřmi světlomety, víčko palivové nádrže bylo přemístěno o cca 10 cm nahoru a konečně byl montován dvourychlostní ventilátor topení se zvýšeným výkonem motorku, díky kterému již nemusela posádka vozu v zimních měsících tolik mrznout.

V dalších letech byly vyráběny vozy v téměř identickém provedení, měnila se pouze paleta barevných odstínů a rozšiřovala se nabídka doplňkové výbavy. S nástupem typové řady Škoda 105/120 do výroby doznalo jistých změn i provedení vozu 110 R. Nejvýraznější změnou je zřejmě změna stálého převodového poměru v rozvodovce z 1:4,444 na 1:4,22. Dále bylo montováno modernější palivové čerpadlo Jikov MF místo dřívějšího HF a karburátor Jikov 32 DDSR nahradil novější model EDSR.

Od srpna do prosince roku 1980 byl vůz vyráběn v provedení model 1981. Vůz dostává elektricky vyhřívané zadní okno a jsou montovány třináctipalcové disky s pneumatikami 165 SR13 místo dřívějších čtrnáctipalcových disků s pneu 155 SR14.

Celkem bylo vyrobeno 57 085 vozů, podle jiných pramenů 56 902 vozů.

Zejména po roce 1990 bylo mnoho těchto aut (často velmi necitlivě) přestavěno a „vytuněno“ – dosazením motoru z Favoritu, karosářsky upraveno apod.

V současné době se však kupé stává velmi vyhledávaným modelem hlavně sběrateli, ceněny jsou zejména vozy dochované do dnešních dnů v původním stavu bez úprav.

Závodní verzeEditovat

 
Závodní vůz 110 R

Na základě kupé 110 R byly vyvinuty také závodní vozy 110 R Rallye, Škoda 180/200 RS a 130 RS.

Pro pár vyvolených byla k dispozici i civilní verze Škoda 110 RS - těchto vozů bylo vyrobeno jen několik desítek v limitované sérii pro zákazníky s devizovým kontem - pro Tuzex a export do SRN. Vůz měl specifickou výbavu, střešní okno, upravené brzdy a zvýšený výkon motoru. Barva výhradně hráškově zelená.

Škoda 130 RSEditovat

 
Škoda 130 RS na trati Rallye Šumava 2011

Skelet karoserie Š 130 RS byl odvozen od sériového typu 110 R, ale výrazně upraven – přibyly různé výztuhy podlah, úchytů zadních ramen nebo vnitřní ochranný rám. Karosérii odlehčilo použití jednak hliníkového plechu tloušťky 0,7 mm na střechu, přední čelo (s otvory přídavného chladiče), vnější plechy dveří a víko zavazadelníku, jednak laminátu na blatníky. Prototyp 130 RS s motorem o objemu válců 1289 cm³ (vrtání ø 75,5 mm, zdvih 72 mm) z roku 1975 a výkonem 101 kW/135 k měl pětistupňovou mechanickou převodovku bez synchronizace jedničky a zpětného chodu, ale s novou zesílenou jednokotoučovou spojkou Fichtel & Sachs. Motor byl čtyřdobý kapalinou chlazený čtyřválec s rozvodem OHV a umístěný byl za zadní hnanou nápravou. Motor s hliníkovým blokem s vloženými litinovými válci měl původ v produkčních čtyřválcích včetně osmikanálové litinové hlavy a mazání se suchou klikovou skříní. Klikový hřídel byl uložen ve třech hlavních ložiskách. Vůz jezdil na třináctipalcových kolech, od sezóny 1979 pak na patnáctipalcových.[1]

Motor pro homologaci dle mezinárodní automobilové federace FIA (1977-1983) s rozvodem OHV a dvěma ventily na válec byl upraven na objem 1298 cm³ při vrtání ø 75,8 a zdvihu 72 mm. Dosahoval výkonu v rozmezí 96-103 kW/130-140 k při 7500 ot/min, popř. až 8600 ot/min. Se čtyřrychlostní přímo řazenou převodovkou, se dvěma dvojtými karburátory Weber popř. se vstřikováním Lucas, pneumatikami Goodyear a s předními kotoučovými brzdami Girling (zadní klasické bubnové) měl vůz pohotovostní hmotnost 720 kg.[2] Na okruzích dokázal vůz dosáhnout rychlosti 220 km/h.

V rallye vozy získaly mnoho úspěchů na soutěžích mistrovství světa i mistrovství Evropy. Továrními jezdci byli Svatopluk Kvaizar, John Haugland, Ladislav Křeček, Jiří Šedivý a Oldřich Horsák. Prvním úspěchem byl absolutní triumf posádky Václav Blahna/Lubislav Hlávka na domácí půdě, ve 3. ročníku Rallye Škoda 1976. V této rallye Š 130 RS zvítězila celkem 5x (1976-1980). V Barum rallye tento vůz zvítězil 6x, v letech 1976-1980 a ještě v roce 1983. Za největší úspěch je považováno vítězství ve třídě třináctistovek v Rallye Monte Carlo 1977 dvojice Blahna/Hlávka, celkově dojeli dvanáctí a týmoví kolegové Miloslav Zapadlo s Jiřím Motalem skončili o tři příčky za nimi. K tomu je nutno připočíst další čtyři umístění v první desítce soutěží započítávaných do MS v rallye: Nor John Haugland 10. absolutně ve finské Rally 1000 jezer 1977, Miloslav Zapadlo skončil devátý v řecké Acropolis Rally 1978 a v letech 1979 a 1981 skončil v Řecku Václav Blahna dokonce osmý.[1]

 
Škoda 130 RS, st. č. 61 a 62 (Vojtěch-Enge-Šenkýř), Brno 1980

Vůz byl stejnou měrou úspěšný (možná i víc) na okruzích v závodech Mistrovství Evropy cestovních vozů (ETCC). První start si připsal tento vůz 18. května 1975 na čtyřhodinovce v Brně, kdy Milan Žid s Oldřichem Horsákem na prototypu Š 130 RS skončili v divizi 2 na 3. místě a celkově na 4. místě.[3] První start homologovaného vozu se uskutečnil 5. června 1977 na Grand Prix Brno, kde Oldřich Horsák a Jaroslav Bobek vyhráli třídu do 1300 ccm a v celkovém pořadí vytrvalostního závodu na 3,5 h obsadili 13. místo. V divizi 1 na 3. místě skončili se Škodou 130 RS Adolf Fešárek s Marcelem Pipkem.[4] Zprvu jezdili s tímto vozem další tovární jezdci Škody jako Svatopluk Kvaizar, Oldřich Brunclík, Milan Zapadlo, či "polotovární" Josef Michl, Petr Samohýl, Petr Martinovský atd. Od roku 1978 se k nim připojili i soukromí jezdci startující za Bohemia Crystal Liberec, někdy podpořeni továrnou nebo ÚAMK. V roce 1980 posádky na Š 130 RS obsadily v konečném pořadí šampionátu ETCC celkově 2. místo.[5] Závodními jezdci byli Zdeněk Vojtěch, Břetislav Enge, Jan Šenkýř a Václav Bervid. Zpravidla startovali ve dvou vozech.[6] Tito jezdci se hlavním dílem v roce 1981 podíleli na zisku titulu mistrů Evropy v závodech cestovních automobilů v klasifikaci značek (ETCC).[7] Obrovského úspěchu se podařilo dosáhnout bez přímé podpory tehdejších AZNP. Je ovšem pravdou, že továrna preferovala účast továrních vozů v soutěžích a okruhy stály stranou jejího zájmu. V individuálním závodě v roce 1981 dojeli Zdeněk Vojtěch, Jan Šenkýř a Břetislav Enge nejlépe v italské Vallelunze na 2. místě v celkovém pořadí.[8] Posádka Vojtěch-Enge (případně doplněná Šenkýřem nebo Bervidem) z 8 závodů tohoto ročníku zvítězila v I. divizi celkem v šesti (Monza, Vallelunga, Donington, Brno, Pergusa a Silverstone).[9]

Homologace vozu pro vytrvalostní závody Mistrovství Evropy cestovních vozů na okruzích a pro soutěže skončila rokem 1983. Škodu 130 RS mnozí dosud považují za nejslavnější český závodní a soutěžní automobil.[1]

GalerieEditovat

Okruhový speciál Škoda 130 RS


OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c DRAGOUN, Aleš. Škoda 130 RS: Historie slavné stotřicítky byla bohatá na úspěchy [online]. Praha: auto.cz (CZECH NEWS CENTER a.s.), 2020-06-09 [cit. 2021-07-06]. Dostupné online. 
  2. DE JONG, Frank. 1977 Cars - Škoda 130 RS [online]. Amsterdam: touringcarracing.net, 2018 [cit. 2021-07-06]. Dostupné online. 
  3. DE JONG, Frank. Čtyřhodinový závod cestovních automobilů, Brno 4 hours [online]. Amsterdam: touringcarracing.net, 2018 [cit. 2021-07-06]. Dostupné online. 
  4. DE JONG, Frank. Grand Prix Brno [online]. Amsterdam: touringcarracing.net, 2018 [cit. 2021-07-04]. Dostupné online. 
  5. DE JONG, Frank. 1980 European Touring Car Championship [online]. Amsterdam: touringcarracing.net, 2018 [cit. 2021-07-06]. Dostupné online. 
  6. Škoda Motorsport. [s.l.]: Škoda Auto 
  7. STRAKA, Martin. Když Walkinshaw lákal Vojtěcha [online]. Praha: iDnes.cz (MAFRA, a. s.), 29. listopadu 2002 [cit. 2020-09-23]. Dostupné online. 
  8. Škoda 130 RS byla Porsche z východu. Homologaci získala nečestně a dnes je extrémně vzácná [online]. Praha: Internet Info, s.r.o., 2019-09-08 [cit. 2021-07-06]. Dostupné online. 
  9. DE JONG, Frank. 1981 European Touring Car Championship [online]. Amsterdam: touringcarracing.net, 2018 [cit. 2020-09-23]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat