Otevřít hlavní menu

Čtyry doby

prozaické dílo Boženy Němcové
Tento článek pojednává o próze Boženy Němcové. Možná hledáte: Čtyři roční doby.

Čtyry doby, vydávané také jako Čtyři doby, jsou krátkým prozaickým textem Boženy Němcové. Napsala jej pro rukopisný almanach (památník) určený Josefu Václavu Fričovi k Novému roku 1856, v němž dílo opatřila věnováním a podpisem.[1] Na malém prostoru se propojuje většinu motivů a témat charakteristických pro spisovatelčino psaní: osud ženy, reflektovaný v jejích povídkách, fantazijní proměna světa, kterou zpracovávala v pohádkách, a intimní životní reflexe, známé z její korespondence.[2] Tiskem vyšlo dílo poprvé roku 1890.[1]

Čtyry doby
Autor Božena Němcová
Původní název Čtyry doby
Ilustrátor Václav Trefil
Země Rakousko-Uhersko
Jazyk český
Žánry básnická próza, lyrická próza, báseň v próze, črta
Datum vydání 1890
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ObsahEditovat

Do zámecké kaple v noci přichází dívka, modlí se u oltáře s mramorovými sochami Ježíše Krista a Máří Magdaleny a pláče nevědomou, svatou touhou. Ve druhé části děvče odchází do zahrady a touhu v ní rozněcuje slavík. Poté před hrdinkou rozkvétá nevídaně nádherná květina, v jejímž okolíku stojí jasná bohyně přírody. Ta pak dívku posvětí polibkem na čelo.

Ve třetí části je nevěsta vedena do kostela. Kněz káže o manželské lásce a nevěsta přísahá věrnost. Během svatební noci vzpomíná na své dávné setkání s bohyní, ale je pak je přinucena svým mužem, aby se mu poddala. Ráno se žena modlí k Maří Magdaléně. Ve čtvrté části kráčí žena zahalená černý závojem na horu a vyznává se, že zhřešila proti svaté lásce. Z nebe sestupuje ladná děva, odnáší ženu vzhůru, ke světlému trůnu, kde jí její zářivé sestry ukazují Boha a říkají, že je Láska.

InspiraceEditovat

Text lze srovnat s Čelakovského básní „Běla Krasavice“ (1825), v níž také po dvou šťastných a nadějných obdobích v životě dívky přicházejí dvě období zoufalství a bolesti.[3] V textu přítomná myšlenka sjednoducení ducha a přírody je obdobou úvah, které lze nalézt u Františka Matouše Klácela (koncept „Věsměrnosti“) a Jan Evangelista Purkyně („Všeduch“, duchovní princip vesmíru).[4] Hana Šmahelová toto dílo pro jeho lyričnost a využití scenérie rajské zahrady srovnala se starším textem Němcové, pohádkou „Viktorka“ z roku 1852.[5]

Recepce dílaEditovat

Josef Václav Frič, kterému byla próza věnována, dílo bagatelizoval slovy, že Němcová o sobě prozradila něco, co nepatří na veřejnost. Text byl pak dlouho chápán čistě autobiograficky, jako výpověď o nešťastném manželství s Josefem Němcem. Teprve Felix Vodička ocenil „Čtyry doby“ jako umělecký text a jejich závěr interpretoval nábožensky.[6] Jaroslava Janáčková napsala, že „Čtyry doby“ přitakávají ženské romantické vzpouře.[7] Tímto dílem se Němcová zapsala také do dějin básnické prózy a připojila se k pokračovatelům Máchovým.[8]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Božena Němcová: Příběhy – Situace – Obrazy. Praha: Academia, 2007. 309 s. ISBN 978-80-200-1574-7. S. 178. 
  2. VANĚK, Václav. Disharmonie: Příroda – Společnost – Literarura. Praha: Dauphin, 2009. 374 s. ISBN 978-80-7272-212-9. S. 79. 
  3. Vaněk (2009), s. 80.
  4. Vaněk (2009), s. 86–87.
  5. ŠMAHELOVÁ, Hana. Viktorčina zastřená tvář: K problému pohádkovosti v díle Boženy Němcové. Česká literatura. 1993, roč. 41, čís. 2, s. 205. ISSN 0009-0468. 
  6. Janáčková (2007), s. 178–179.
  7. Janáčková (2007), s. 185.
  8. Janáčková (2007), s. 192.

Externí odkazyEditovat