Čtyřdenní bitva

Čtyřdenní bitva je námořní bitva vybojovaná za druhé anglo-nizozemské války poblíž jihovýchodního pobřeží Anglie mezi anglickým a nizozemským loďstvem, která se řadí k nejdelším a největším námořním bitvám historie. Začala 11. června 1666 (1. června podle v Anglii v té době dosud používaného Juliánského kalendáře) a skončila po čtyřech dnech těžkých bojů, v nichž obě loďstva vyčerpala téměř všechnu munici, těžkou porážkou Angličanů.

Čtyřdenní bitva
konflikt: Druhá anglo-nizozemská válka
{{{alt}}}
trvání: 11.-14. červen 1666
místo: poblíž North Foreland (jv. pobřeží Anglie)
výsledek: Vítězství Nizozemců
strany
Anglie Spojené provincie nizozemské
velitelé
George Monck
Christopher Myngs
William Berkeley
Michiel de Ruyter
Cornelis Evertsen Starší
Abraham van der Hulst

síla
79 lodí 84 lodí
ztráty
17 lodí potopeno
6 lodí obsazeno
asi 1500 mrtvých
1450 zraněných
1800 zajatých
4 lodě potopeny
asi 1500 mrtvých
1300 raněných

Royal Navy ztratila 23 lodí a svému hlavnímu cíli (zničit jádro nizozemského loďstva) se ani nepřiblížila - Nizozemci naopak bitvou počet svých lodí rozmnožili, když při ztrátě 4 lodí 6 anglických zajali. Navíc mnohé uniknuvší anglické lodě byly v bitvě vážně poškozeny a jejich nákladné opravy představovaly pro již tak se hroutící anglický rozpočet neúnosnou zátěž.

V zuřivé bitvě padlo nebo bylo smrtelně zraněno a později zemřelo celkem pět admirálů: Christopher Myngs a William Berkeley na anglické straně a Cornelis Evertsen Starší, Abraham Van der Hulst a Frederik Stachouwer na straně Nizozemců.

Celková situaceEditovat

V létě 1666 nevypadala pozice Angličanů v druhé anglo-nizozemské válce nikterak záviděníhodně. V červnu 1665 sice drtivě porazili Nizozemce kvůli jejich nekompetentnímu veliteli van Wassenaerovi Obdamovi a nevycvičeným posádkám v bitvě u Lowestoftu, nicméně toto velké vítězství nedokázali využít. Nizozemské flotile naložené kořením se díky neúspěchu Angličanů u Vägenu podařilo proniknout domů a její obrovské bohatství umožnilo Spojeným provinciím dále financovat největší program na stavbu lodí v celé historii země. K vrchnímu velení nad nizozemským loďstvem se navíc po padlém amatérovi van Wassenaerovi Obdamovi dostal kompetentní a zkušený Michiel de Ruyter. Pod jeho vedením tak bylo nizozemské loďstvo připraveno znovu vyplout proti Angličanům již v srpnu 1665, nicméně tehdy ještě k většímu střetnutí nedošlo.

Vzhledem k výše zmíněnému není překvapením, že vévoda z Albemarle, který velel anglickému loďstvu, vsadil na aktivní postoj. Jeho cílem bylo vyvolat velkou bitvu, v níž Nizozemce drtivě porazí, což by mu umožnilo jednak definitivně zablokovat nizozemské přístavy a znemožnit návrat nizozemské flotily s kořením, čímž by soupeře ekonomicky zlikvidoval, jednak uvolnit síly pro boj s korzáry napadajícími anglický námořní obchod. Byl si dobře vědom toho, že jakékoliv odklady nahrávají Nizozemcům, kterým dávají čas zacvičit nováčky, kterými jejich expandující loďstvo přetékalo (a na jejichž nezkušenost a nevycvičenost spoléhal), a stavět další lodě v tempu, kterému Anglie nikdy nemohla konkurovat. A že každý den, kdy musí držet anglické loďstvo pohromadě u kontinentu, aby s ním čelili Nizozemcům, dává volnou ruku korzárům a pirátům ekonomicky likvidujícím Anglii ničením jejího zámořského obchodu. Navíc doufal, že jeho loďstvu v boji hodně pomůže nový typ zápalné munice, kterým byly jeho lodě vybaveny.

Přesuny před bitvouEditovat

Poté, co se dozvěděli, že se francouzská flotila hodlá připojit v Dunkerku k Nizozemcům, rozhodli se tomu Angličané zabránit tím, že rozdělili svoji flotilu. Jejich hlavní síla se měla pokusit nejprve zničit nizozemskou flotilu, zatímco eskadra pod vedením prince Ruperta byla poslána k blokaci Doverské úžiny proti Francouzům - kteří se nakonec neukázali.

Na začátku bitvy byla anglická flotila o 56 lodích pod vedením George Moncka, 1. vévody z Albemarle, který velel rovněž Červené eskadře, přečíslena 84člennou nizozemskou flotilou vedenou podplukovníkem admirálem Michielem de Ruyterem. Bitva skončila úspěšným anglickým uvolněním poté, co obě flotily použily většinu své munice.

BitvaEditovat

První denEditovat

První den Monck, plující v čele s bílou eskadrou Georgeho Ayscua za zády a s modrou eskadrou Thomase Teddimana na týlu, překvapil nizozemskou flotilu kotvící blízko Dunkirku. I přes nevýhodné povětrnostní podmínky Monck rozhodl zaútočil na nizozemský týl pod vedením podplukovníka admirála Cornelise Trompa doufaje, že ho zničí dříve než by do akce mohli zasáhnout střed a čelo nizozemské flotily. Poté, co poslal zprávu Rupertovi, aby se k němu připojil, pokud může, napadl Monck agresivně Trompa, který prchal přes vlámské mělčiny. Monck potom obrátil na severozápad, kde se potkal s nizozemským středem (pod vedením De Ruytera) a čelem (vedeným admirálporučíkem Cornelisem Evertsenem starším). Tromp se opět obrátil, ale jeho loď Liefde se srazila s Groot Hollandií. To viděl viceadmirál Berkeley a přiblížil se se svoji HMS Swiftsure. Callantsoog a Reiger ihned přispěchali na pomoc zachránit svého vůdce a řetězovými střelami zničili lanoví anglické lodě; Reigerovi se poté podařilo nalodit se k Swiftsuru. Berkeley se střetl s nizozemskými námořníky a křičel na ně: Vy psi, vy darebáci, máte-li srdce, tak padněte na palubu!, ale byl přitom fatálně zraněn na krku mušketou. Pak byla Swiftsure zajata. V podpalubí byl nalezen konstábl s uříznutou hlavou; pokoušel se vyhodit loď do povětří, ale dříve ho zabili jeho vlastní lidé a potopili střelný prach. Později tvrdili, že ten muž si podřízl svůj vlastní krk z úplné frustrace. Zničená HMS Seven Oaks (bývalá Sevenwolden) byla zajata Beschermerem, zatímco HMS Loyal George se pokusila pomoci Swiftsuru, ale celá akce skončila pouze zajetím obou lodí. Zmasakrované tělo Berkeleyho, poté co se objevilo v Haagu, bylo později navráceno do Anglie v době příměří, spolu s dopisem od státního generála oceňujícím admirála za jeho statečnost. HMS Rainbow, jedna ze dvou výzvědných lodí, které jako první spatřili nizozemskou flotilu, byla izolována a plula do neutrálního Ostende, doprovázena dvanácti loděmi z Trompovy eskadry zatímco druhá, Kent, opustil bitevní pole a plul najít Rupertovu eskadru.

Obě flotily se navzájem bombardovaly v hlavní bitevní linii. Hof van Zeeland a Duivenvoorde byly zasaženy střelami z děla a shořely. Nizozemci neznali tento druh munice skládající se z dutých mosazných koulí s hořlavou látkou, takže byli docela překvapeni. Avšak Britové měli pouze malé zásoby této munice, protože náklady na její výrobu byly vysoké.

Monck na noc ustoupil, ale loď týlového admirála Harmana, HMS Henry, byla hnána do nizozemské linie a náhle byla zapálena dvěma loděmi. Kněz se zeptal Harmana, co je může zachránit; ten sarkasticky odpověděl, že dobrý kněz by pokaždé skočil přes palubu. K jeho vlastnímu zděšení kněží v panice poslechl jeho radu spolu s třetinou posádky. Všichni se utopili. Harman zvládl paniku pohrůžkou, že vytáhne meč proti každému, kdo projeví sebemenší pokus opustit loď. Vtom se přiblížil Evertson a zkoumal, jestli by Harman chtěl kapitulovat; pro něho nebylo žádným překvapením, že slavný bojovník s respektem odmítl, křiče „Ještě nejsem na odpis!“. I přes opakované nizozemské útoky a ztrátu dvou stěžňů (jeden z nich pádem poranil Harmana na noze) propukl oheň a Henry utekl, přičemž svoji poslední ránou rozpůlil Evertsena na dvě části.