Česká Diakonie byl církevní spolek, který mezi léty 19031952 poskytoval služby nemocným a jinak potřebným lidem. Koncem roku 1959 byla její činnost zakázána. Na aktivity České Diakonie od roku 1989 navazuje Diakonie Českobratrské církve evangelické.

Počátky činnosti editovat

Prvopočátky české diakonie lze klást do druhé půlky 19. století. Známými průkopníky v oblasti pomoci druhým se stali Marie Karafiátová, první česká diakonka, Eleonora Kašparová, která zřídila v Ledčicích jesle a opatrovnu pro děti, nebo Václav Šubert.

Za první plody diakonické i charitativní práce na území dnešního Česka lze považovat založení Krabčického ústavu (v současnosti středisko Diakonie ČCE). Datum 1. listopadu 1864 lze považovat za datum vzniku Václavem Šubertem založeného ústavu v Krabčicích. Podle dostupných zdrojů se jedná o první diakonické dílo v Česku.

Za teologické motivy lze považovat tzv. činnou lásku, která nedokáže nečinně přihlížet k utrpení bližních. Inspirací a popudem či impulsem byla krabčickým evangelíkům slova Matoušova evangelia, 25 kp., 35 verš až 45 verš.[1]

Vznik spolku editovat

Touha zapojit po vzoru katolických charitativních zařízení do sociálních aktivit všechny členy církve vedla k ustanovení České Diakonie (celým názvem Česká Diakonie, spolek evangelický pro ošetřování nemocných a chudých). 1. listopadu 1903 do něj byla přijata první diakonka Anna Kučerová.[2] Spolek měl sídlo v Praze. Potřebným lidem sloužily jednak diakonky, jednak spolek plánoval zřídit útulek a nemocnici. V roce 1912 Česká Diakonie získala dům v Komenského ulici 21 na pražských Vinohradech (dnešní Belgická 22, kde sídlí ústředí Diakonie ČCE doposud). K vybudování vlastní nemocnice však nikdy nedošlo.

Od války k zákazu činnosti editovat

Po okupaci nacisty se Česká Diakonie musela včlenit do organizovaného Ústředí sociální a zdravotní péče. I během války však v rámci možností konala pravidelně svou práci. 

1. října 1945 se stal ředitelem České Diakonie farář Eugen Zelený. Po válce získala diakonie do správy čtyři sanatoria – nemocnici na pražské Sokolské třídě, dětskou ozdravovnu v Kostelci nad Černými lesy, otevřen byl internát pro dívčí ošetřovatelský dorost a v Doběticích u Ústí nad Labem začala diakonie upravovat dětskou ozdravovnu. Rozvíjely se také ústavy v Krabčičích, Sobotíně a Myslibořicích.

Na podzim roku 1952 však musela Česká Diakonie svůj majetek předat. Pod hlavičkou Ústředí sociální péče ještě nějakou dobu působila, ale k 31.12.1959 byla její činnost zakázána a majetek odňat státem.[2]

Obnovení činnosti editovat

Obnovení diakonické práce v evangelické církvi bylo vyvoláno podněty zevnitř církve. 10. května 1989 byl státem udělen souhlas a ještě téhož dne usneslo vedení církve zřízení Diakonie Českobratrské církve evangelické od 1. června 1989.

Galerie editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Marjanko (2000)
  2. a b Čtvrtstoletí obnovené Diakonie. Praha: Diakonie Českobratrské církve evangelické, 2014. 68 s. ISBN 978-80-87953-06-8. 

Literatura editovat

  • Marjanko, Zbyněk: Krabčický ústav, historie ústavu od jeho založení 1. 11. 1864 do r. 1885, úmrtí zakladatele Václava Šuberta; diplomová práce, 2000; Univerzita Karlova, Evangelická teologická fakulta, 95 stran plus přílohy.
  • Marjanko, Zbyněk: Krabčický ústav 1864–1885. Vlastivědný sborník Podřipsko, 2000 (č. 10), s. 100-118 (zkrácený výtah z magisterské práce)