Šógun

vojenský vládce Japonska
Tento článek je o vládci. O knize a jejích adaptacích pojednává článek Šógun (kniha).

Šógunové (将軍, šógun) byli vojenští vládci Japonska a představovali v Japonsku výkonnou moc od roku 1192 do roku 1867. V průběhu doby se ale faktická moc šógunů měnila a někteří byli jen loutkami. Mezi nejslavnější šóguny patřili např. Minamoto no Joritomo nebo Iejasu Tokugawa.

Minamoto no Joritomo, první šógun Kamakurského šógunátu

Šógun je zkrácenina titulu Sei-i Taišógun (japonsky 征夷大将軍) čímž je míněn „vojevůdce/generál, který bojuje proti barbarům“. Tento titul je znám již od dob výpadů státu Jamato proti lidu Džómon (Ainu). Oněmi barbary byli míněni právě Ainové.

Administrativa, prostřednictvím které šógun vládl, se nazývala bakufu (幕府) neboli „stanová vláda“. Pojem původně označoval velitelský stan při taženích proti barbarům.

Úřadování šóguna nebo jeho správa se nazývá „šógunát“ či bakufu (幕府; ばくふ), což japonsky doslovna znamená „úřad ve stanu“ a poukazuje na „vládu vojáků.“[1] Stan symbolizuje roli armády na válečném poli během boje a zároveň poukazuje na to, že takový úřad je dočasný.

Termín sei-i taišógun znamená „vojevůdce, který bojuje proti východním barbarům.“[2] „Východní barbaři“ je jeden ze starobylých výrazů pro lid Emiši, který žil ve východních oblastech ostrova Honšú a nebyl ještě podroben centrální vládou. Emiši byli zbytkem kultury Džómon a byli příbuzní domorodým obyvatelům Ainu, kteří dodnes obývají severní ostrov Hokkaidó, ačkoli je Japonci v 19. století téměř úplně zlikvidovali a asimilovali.

Minamoto no Joritomo, první šógun Kamakurského šógunátu, vytvořil značnou moc z aristokracie v Kjótu. Stal se prakticky vládcem Japonska a přijal titul sei-i taišógun. Každý následující vládce šógunátu přijal stejný titul a až do reforem Meidži byl šógun de facto vládcem Japonska.

Historie

editovat

Období Heian (794–1185)

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Období Heian.

Původně byl titul sei-i taišógun udělován vojenskému veliteli v raném období Heian během vojenských tažení proti lidu Emiši, který odporoval vládě Císařského dvora, která sídlila v Kjótu. Nejznámější z těchto šógunů byl Sakanoue no Tamuramaro, který zvítězil nad Emiši jménem císaře Kammu. Titul byl v pozdějším období Heian opuštěn, když byli všichni Emiši podrobeni, resp. vytlačeni na Hokkaidó.

V pozdějším období Heian byl jmenován ještě jeden šógun. Minamoto no Jošinaka byl jmenován sei-i taišógunem během války Genpei, ale byl zabit krátce poté Minamotem no Jošicunem.

Šógunát Kamakura (1192–1333)

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Období Kamakura a Šógunát Kamakura.

Počátkem 11. století začaly vnitřní politice Japonska dominovat feudální státy v čele s daimjóy ochraňovanými samuraji.[3] Dvě z nejmocnějších rodin, Taira a Minamoto, bojovaly o získání vlády nad císařským dvorem. Klan Taira ho ovládl v letech 11601185, ale byl poražen klanem Minamoto v námořní bitvě mezi ostrovy Honšú, Šikoku a Kjúšú. Minamoto no Joritomo získal vládu od císaře a vytvořil feudální vládní systém s centrem v Kamakuře, jehož armáda samurajů převzala politickou moc, zatímco japonští císaři a aristokracie v Kjótu zůstali de jure pouze formálními vládci. V roce 1192 byl Joritomovi císařem udělen titul sei-i taišógun, politický systém se začal vyvíjet s dědičným šógunem v čele vlády a stal se známý jako šógunát. Šógunát Kamakura trval skoro 150 let, od roku 1192 do 1333.

Šógunát Kamakura převážně důvěřoval klanu Hódžó a jmenoval jeho členy regenty, kteří v rámci šógunátu získali velký vliv.[4]

V roce 1274 a 1281, začala Mongolská říše invazi do Japonska a císař Go-Daigo se v roce 1331 pokusil neúspěšně obnovit císařskou vládu. Toto vše významně oslabilo šógunát a vedlo k jeho konečnému pádu.[4]

Restaurace Kenmu (1333–1336)

editovat

Konec šógunátu Kamakura přišel, když bylo v roce 1334 město Kamakura dobyto a regentství Hódžó zničeno. Bakufu zvyšovala svůj podíl na vládě v průběhu 12. století. V té době si dělaly nárok na císařský trůn císařské rodiny – starší linie Go-Saga a mladší linie Go-Daigo. Problém byl vyřešen zákrokem kamakurské bakufu, která přiměla obě rodové linie se na trůnu střídat. Toto platilo do roku 1331, kdy se linie Go-Daigo odmítla střídat s linií Go-Saga. Výsledkem bylo, že linie Go-Daigo odešla do exilu. Kolem roku 1334–1336 Takaudži Ašikaga pomohl linii Go-Daigo k návratu na trůn.[5]

Nový císař zjistil, že boj proti bakufu mu přinesl příliš mnoho lidí, kteří si dělali nároky na omezené množství půdy. Takaudži Ašikaga se obrátil proti císaři, když nespokojenost s rozdělením půdy rychle narostla. V roce 1336 byl císař opět poslán do vyhnanství ve prospěch nového císaře.[5]

Během restaurace Kenmu, po pádu kamakurského šógunátu v roce 1333, byl na krátkou dobu jmenován jiný šógun, princ Morinaga (také známý jako princ Morijoši), který byl synem císaře Go-Daigo. Byl mu udělen titul sei-i taišógun a přidělena starost o armádu. Ale princ Morijoši byl později uvězněn v domácím vězení a v roce 1335 zavražděn Tadajošim Ašikagou.

Šógunát Ašikaga (1336–1573)

editovat
 
Hrob Takaudžiho Ašikagy
Podrobnější informace naleznete v článcích Šógunát Ašikaga a Období Muromači.

V roce 1338 byl Takaudžimu Ašikagovi, potomkovi rodu Minamotom, udělen titul sei-i taišógun a tím byl vytvořen šógunát Ašikaga, který trval až do roku 1573.

Nobunaga Oda a Hidejoši Tojotomi

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Období Sengoku a Období Azuči-Momojama.

Dva pozoruhodně silní daimjóové období Sengoku, jmenovitě Nobunaga Oda a Hidejoši Tojotomi, nikdy nebyli titulováni šógunem (sei-i taišógun) ve striktním smyslu tohoto slova. Ačkoli tito dva vojenští vůdci nebyli úspěšní v založení nové dynastie šógunů, byli u klíčových momentů v japonské historii. Jejich úspěch vydláždil cestu pro relativně klidnou éru Tokugawa. Nikdy se však nestali šóguny.

Nobunagovi byl titul nabídnut, ale zemřel dříve, než jej mohl přijmout.[6][7] Hidejoši byl jmenován kampaku, což byla nejvyšší hodnost navržená císařskou rodinou.[8] Tato hodnost byla dříve udělena pouze členům klanu Fudžiwara nebo jejich potomkům.

Šógunát Tokugawa (1603–1868)

editovat
 
Iejasu Tokugawa
Podrobnější informace naleznete v článcích Šógunát Tokugawa a Období Edo.

Následně Iejasu Tokugawa převzal moc a vytvořil vládu v Edu (současné Tokio) v roce 1600. Titul sei-i taišógun získal v roce 1603. Šógunát Tokugawa zanikl v roce 1868 po rezignaci Jošinobua Tokugawy na hodnost šógun a podáním abdikace císaři éry Meidži v roce 1867.[2]

Během období Edo skutečná moc zůstala v rukou tokugawských šógunů a ne císaře sídlícího v Kjótu, ačkoli byl prezentován jako představitel této moci. Šógun řídil zahraniční politiku, armádu a feudály. Doboví spisovatelé psali o císařské dynastii jako o Sokoke (mrtvé dynastii). Role císaře byla přinejlepším ceremoniální, podobná jeho postavení v japonské monarchii po druhé světové válce.[9]

Titul sei-i taišógun byl zrušen během reforem Meidži v roce 1868, během nichž byla skutečná moc „obnovena“ do rukou císaře a jeho pověřenců. Je však málo známým faktem, že během války Bošin Jošikuni Date, daimjó provincie Sendai, dostal titul od Jošihisy Kitaširakawy, císařského prince, který se prohlásil za císaře Tobu (Tobu-Tennó; 东 武天皇).[10]

Přehled šógunů a období jejich vlády

editovat

Období Kamakura

editovat
# Obrázek Jméno Život Období vlády Císař Šikken
1.   Joritomo Minamoto
源 頼朝
11471199 11921199 Go-Toba funkce neobsazena
2.   Joriie Minamoto
源頼家
11821204 12021203 Cučimikado funkce neobsazena
3.   Sanetomo Minamoto
源 実朝
11921219 12031219 Cučimikado
Džuntoku
Tokimasa Hódžó
Jošitoki Hódžó
4.   Joricune Fudžiwara
藤原 頼経
12261244 12181256 Go-Horikawa
Šidžó
Go-Saga
Jošitoki Hódžó
Cunetoki Hódžó
5. Joricugu Fudžiwara
藤原 頼嗣
12391256 12441252 Go-Saga
Go-Fukakusa
Cunetoki Hódžó
Tokijori Hódžó
6. princ Munetaka
宗尊親王
12421274 12521266 Go-Fukakusa
Kamejama
Tokijori Hódžó
Nagatoki Hódžó
Masamura Hódžó
7. princ Korejasu
惟康親王
12641326 12661289 Kamejama
Go-Uda
Fušimi
Masamura Hódžó
Tokimune Hódžó
Sadatoki Hódžó
8. princ Hisaaki
久明親王
12761328 12891308 Fušimi
Go-Fušimi
Go-Nidžó
Sadatoki Hódžó
Morotoki Hódžó
9. princ Morikuni
守邦親王
13011333 13081333 Hanazono
Go-Daigo
Morotoki Hódžó
Munenobu Hódžó
Hirotoki Hódžó
Mototoki Hódžó
Takatoki Hódžó
Sadaaki Hódžó
Moritoki Hódžó

(počínaje 4. šógunem Joricunem byla funkce šóguna pouze nominální)


Období Muromači

editovat
# Obrázek Jméno Život Období vlády Císař Poznámky
1.   Takaudži Ašikaga
足利 尊氏
13051358 13381357 Go-Daigo
Go-Murakami
první šógun z rodu Ašikaga
2.   Jošiakira Ašikaga
足利 義詮
13301367 13581367 Go-Murakami
3.   Jošimicu Ašikaga
足利 義満
13581408 13681394 Čókei
Go-Kamejama
Go-Komacu
4.   Jošimoči Ašikaga
足利 義持
13861428 13941423 Go-Komacu
Šókó
5.   Jošikazu Ašikaga
足利 義量
14071425 14231425 Šókó
6.   Jošinori Ašikaga
足利 義教
13941441 14281441 Go-Hanazono
7.   Jošikacu Ašikaga
足利 義勝
14341443 14411443 Go-Hanazono
8.   Jošimasa Ašikaga
足利 義政
14361490 14431474 Go-Hanazono
Go-Cučimikado
9.   Jošihisa Ašikaga
足利 義尚
14651489 14741489 Go-Cučimikado
10.   Jošitane Ašikaga
足利 義稙
14661523 14901493
15081521
Go-Kašiwabara jinak zvaný

Jošiki Ašikaga 足利 義材

11.   Jošizumi Ašikaga
足利 義澄
14811511 14951508 Go-Kašiwabara
12.   Jošiharu Ašikaga
足利 義晴
15111550 15211545 Go-Kašiwabara
Go-Nara
13.   Jošiteru Ašikaga
足利 義輝
15361565 15451565 Go-Nara
Ógimači
14.   Jošihide Ašikaga
足利 義栄
15381568 15641568 Ógimači
15.   Jošiaki Ašikaga
足利 義昭
15371597 15681573 Ógimači poslední šógun z rodu Ašikaga


Období Edo

editovat
# Obrázek Jméno Život Období vlády Císář Poznámky
1.   Iejasu Tokugawa
徳川 家康
15431616 16031605 Go-Józei první šógun z rodu Tokugawa
2.   Hidetada Tokugawa
徳川 秀忠
15791632 16051623 Go-Józei
Go-Mizunó
3.   Iemicu Tokugawa
徳川 家光
16041651 16231651 Go-Mizunó
Meišó
Go-Kómjó
4.   Iecuna Tokugawa
徳川 家綱
16411680 16511680 Go-Kómjó
Go-Sai
Reigen
5.   Cunajoši Tokugawa
徳川 綱吉
16461709 16801709 Reigen
Higašijama
6.   Ienobu Tokugawa
徳川 家宣
16621712 17091712 Nakamikado
7.   Iecugu Tokugawa
徳川 家継
17091716 17131716 Nakamikado
8.   Jošimune Tokugawa
徳川 吉宗
16841751 17161745 Nakamikado
Sakuramači
9.   Iešige Tokugawa
徳川 家重
17121761 17451760 Sakuramači
Momozono
10.   Ieharu Tokugawa
徳川 家治
17371786 17601786 Momozono
Go-Sakuramači
Go-Momozono
Kókaku
11.   Ienari Tokugawa
徳川 家斉
17731841 17871837 Kókaku
Ninkó
12.   Iejoši Tokugawa
徳川 家慶
17931853 18371853 Ninkó
Kómei
13.   Iesada Tokugawa
徳川 家定
18241858 18531858 Kómei
14.   Iemoči Tokugawa
徳川 家茂
18461866 18581866 Kómei
15.   Jošinobu Tokugawa
徳川 慶喜
18371913 18661867 Kómei
Meidži
poslední šógun z rodu Tokugawa


Reference

editovat
  1. Totman (1966), str. 102
  2. a b Šógun; World Book (1992), str. 432 – 433
  3. Japan; World Book (1992), str. 34 – 59
  4. a b Columbia University (2000)
  5. a b Sansom (1961), str. 442
  6. William Scott Morton, J. Kenneth Olenik. Japan: Its History and Culture [online]. [cit. 2007-04-18]. Dostupné online. 
  7. June Kinoshita, Nicholas Palevsky. Gateway to Japan [online]. [cit. 2007-04-18]. Dostupné online. 
  8. Dorothy Perkins. Samurai of Japan: A Chronology From Their Origin in the Heian Era (794-1185) to the Modern Era [online]. [cit. 2007-04-18]. Dostupné online. 
  9. Wakabayashi (1991), str. 27-29
  10. Sinsengumi (2003)

Bibliografie

editovat
  • Columbia University. Japan: History: Early History to the Ashikaga Shoguns [online]. Factmonster, 2000 [cit. 2007-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-25. 
  • BRAZELL, Karen. The Changing of the Shogun 1289: An Excerpt from Towazugatari. The Journal of the Association of Teachers of Japanese. 1972, s. 58-65. 
  • BROCK, Karen L. The Shogun's 'Painting Match'. Monumenta Nipponica. 1995, s. 433-484. 
  • GROSSBERG, Kenneth A. Bakufu Bugyonin: The Size of the Lower Bureaucracy in Muromachi Japan. The Journal of Asian Studies. 1976, s. 651-654. 
  • GROSSBERG, Kenneth A. From Feudal Chieftain to Secular Monarch. The Development of Shogunal Power in Early Muromachi Japan. Monumenta Nipponica. 1976, s. 29-49. 
  • MCCUNE, George M. The Exchange of Envoys between Korea and Japan During the Tokugawa Period. The Far Eastern Quarterly. 1946, s. 308-325. 
  • RAVINA, Mark. State-Building and Political Economy in Early-modern Japan. The Journal of Asian Studies. 1995, s. 997-1022. 
  • SEIGLE, Cecilia Segawa. The Shogun's Consort: Konoe Hiroko and Tokugawa Ienobu. Harvard Journal of Asiatic Studies. 1999, s. 485-522. 
  • HURST, C. Cameron, III. Review of Learning from Shogun: Japanese History and Western Fantasy, by Henry Smith. The Journal of Asian Studies. 1981, s. 158-159. 
  • SANSOM, George. A History of Japan, 1134-1615. United States: Stanford University Press, 1961. Dostupné online. 
  • SINSENGUMI, Bakumatuisin. 仙台藩主 [online]. Bakusin, 2003 [cit. 2007-04-17]. Dostupné online. (Japanese) 
  • SMITH, Henry (ed.). Learning from Shogun: Japanese History and Western Fantasy. Santa Barbara: University of California Program in Asian Studies, 1980. Dostupné online. 
  • TOTMAN, Conrad. Political Succession in The Tokugawa Bakufu: Abe Masahiro's Rise to Power, 1843-1845. Harvard Journal of Asiatic Studies. 1966, s. 102-124. 
  • WAKABAYASHI, Bob Tadashi. In Name Only: Imperial Sovereignty in Early Modern Japan. Journal of Japanese Studies. 1991, s. 25-57. 
  • The World Book encyclopedia. Příprava vydání World Book, Inc. Chicago: World Book, Inc, 2008. 22 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7166-0092-3. 

Externí odkazy

editovat