Wikipedista:Niké.Christodulu/Pískoviště

Právo na informace je právo občanů vůči státu, resp. vůči orgánům veřejné moci, které mají povinnost nejen odpovídat na jednotlivé žádosti o poskytnutí informací, ale i o své činnosti informovat samostatně. Je jedno z prvních politických práv obsažených v Listině základních práv a svobod. Jeho široká realizace přináší možnost a dostatek vstupních údajů k rozhodování, což umožňuje fyzické osobě se účinně orientovat v politickém životě a případně se i na něm podílet. Umožňuje svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na státní hranice. Cenzura (tzn. kontrola tisku, dalších medií a všech materiálů určených ke zveřejnění) je nepřípustná. Omezení svobody projevu a práva vyhledávat a šířit informace lze uskutečnit pouze zákonem (zák.č.106/1999 Sb., O svobodném přístupu k informacím) a to pouze v míře nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. V Listině základních práv a svobod jsou vedle sebe zaručeny svoboda projevu a právo na informace, kdy svoboda projevu znamená, že každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem, nebo jiným způsobem.[1][2]

Právní definice informace editovat

Definice informace v rovině práva na informace je definována zákonem č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím jako „Informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoli obsah nebo jeho část v jakékoli podobě, zaznamenaný na jakémkoli nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.[3]

Definice informace nebyla v tomto zákoně ukotvena od jeho vzniku v roce 1999. Byla do něj vložena až novelou č. 61/2006 Sb. Do té doby tuto nejednoznačnos posuzovala judikatura v konkrétních případech. Například Nejvyšší správní soud v jednom ze svých rozhodnutí uvádí, že: „obsah pojmu informace je obecně chápán jako "zpráva, sdělení", jako určitý projev, ve kterém se konstatují fakta.[4]

Právní řád České republiky dále definuje několik konkrétních druhů informace.

Definice informace v zákonu o právu na informace o životním prostředí[5] editovat

Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí definuje informaci v následujících bodech:

1. stavu a vývoji životního prostředí, o příčinách a důsledcích tohoto stavu,

2. připravovaných nebo prováděných činnostech a opatřeních a o uzavíraných dohodách, které mají nebo by mohly mít vliv na stav životního prostředí a jeho složek,

3. stavu složek životního prostředí, včetně geneticky modifikovaných organismů, a o interakci mezi nimi, o látkách, energii, hluku, záření, odpadech včetně radioaktivních odpadů a dalších emisích do životního prostředí, které ovlivňují nebo mohou ovlivňovat jeho složky, a o důsledcích těchto emisí,

4. využívání přírodních zdrojů a jeho důsledcích na životní prostředí a rovněž údaje nezbytné pro vyhodnocování příčin a důsledků tohoto využívání a jeho vlivů na živé organismy a společnost,

5. vlivech staveb, činností, technologií a výrobků na životní prostředí a veřejné zdraví a o posuzování vlivů na životní prostředí,

6. správních řízeních ve věcech životního prostředí, posuzování vlivů na životní prostředí, peticích a stížnostech v těchto věcech a jejich vyřízení a rovněž informace obsažené v písemnostech týkajících se zvláště chráněných součástí přírody a dalších součástí životního prostředí chráněných podle zvláštních předpisů,

7. ekonomických a finančních analýzách použitých v rozhodování a dalších opatřeních a postupech ve věcech životního prostředí, pokud byly pořízeny zcela nebo zčásti z veřejných prostředků,

8. stavu veřejného zdraví, bezpečnosti a podmínkách života lidí, pokud jsou nebo mohou být ovlivněny stavem složek životního prostředí, emisemi nebo činnostmi, opatřeními a dohodami podle bodu 2,

9. stavu kulturních a architektonických památek, pokud jsou nebo mohou být ovlivněny stavem složek životního prostředí, emisemi nebo činnostmi, opatřeními a dohodami podle bodu 2,

10. zprávách o provádění a plnění právních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí,

11. mezinárodních, státních, regionálních a místních strategiích a programech, akčních plánech apod., jichž se Česká republika účastní, a zprávách o jejich plnění,

12. mezinárodních závazcích týkajících se životního prostředí a o plnění závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána,

13. zdrojích informací o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů

Definice utajované informace editovat

Definice utajované informace je obsažena v zákoně č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, který v ustanovení § 2 pís. a) uvádí, že „utajovanou informací je informace v jakékoli podobě zaznamenaná na jakémkoli nosiči označená v souladu s tímto zákonem, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací.“[6]

Definice osobního údaje editovat

Definice osobního údaje, tedy zvláštního druhu informace o fyzické osobě, obsahuje zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Ten v ustanovení §4 pís. a) uvádí, že „osobním údajem je jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu.“[7]

Za zvláštní druh osobního údaje pak tento zákon považuje tzv. citlivý údaj, který v ustanovení § 4 pís. b) definuje jako: „údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a genetický údaj subjektu údajů; citlivým údajem je také biometrický údaj, který umožňuje přímou identifikaci nebo autentizaci subjektu údajů .“[7]

Vztah práva na informace a svobody projevu editovat

Právo na informace je úzce spjato se svobodou projevu. Obě práva se formovala společně, respektive právo na informace zpočátku bylo pojímáno pouze jako určitá složka svobody projevu. Právo na informace ve smyslu zvláštního subjektivního práva jedince požadovat přístup k určitým druhům informací a jemu odpovídající povinnost tyto informace poskytovat se formulovalo až později než samotná svoboda projevu. M. Bartoň vztah těchto práv popisuje následovně: "právo na informace v užším smyslu sice souvisí se svobodou projevu, jde ale o jiný typ subjektivního práva, které není vždy explicitně v lidskoprávních dokumentech uveden a zpravidla též vyžaduje zvláštní podrobnější zákonnou úpravu".[8]

Právní zakotnení editovat

Právo na informace je v právním řádu České republiky společně se svobodou projevu primárně zaručeno v usnesení předsednictva České národní rady č.2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. Listina společně s dalšími právními předpisy tvoří na základě čl. 3 a čl. 112 Ústavy ústavní pořádek České republiky. Pod pojmem „ je zaručeno“ se rozumí, že tato práva zaručuje stát.

Ústavní zákon č.2 z roku 1992 Sb. ve znění ústavního zákona č.162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod editovat

  • Čl. 17 odst. 1 stanovuje:

Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

  • Čl. 17 odst. 2 stanovuje:

Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rošiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

  • Čl. 17 odst. 3 stanovuje:

Cenzura je nepřípustná

  • Čl. 17 odst. 4 stanovuje:

Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

  • Čl. 17 odst. 5 stanovuje:

Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. [9]

Zákonná úprava je pak provedena zejména dvěma zvláštními zákony, jeden se týká pouze informací o stavu životního prostředí a souvisejících otázek (č. 123/1998 Sb.), druhý je zaměřen všeobecně (č. 106/1999 Sb.). Zde je vymezen okruh tzv. povinných subjektů, to jsou orgány, na které se tato povinnosti vztahuje.

Zákon č.106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím editovat

Stanovuje Ministerstvu vnitra povinnost poskytnout fyzickým i právnickým osobám na žádost informace vztahující se k jeho působnosti. Informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaná na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.

Povinnosti poskytovat informace se netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.

Poskytovatelé informací editovat

Všechny tyto orgány veřejné moci jsou povinny sdělovat informace, pokud si o to fyzická nebo právnická osoba zažádá a to buď ústní nebo písemnou formou. Povinnost poskytovat informace se výslovně netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.[11]

Podle § 13  informačního zákona se žádost o poskytnutí informace podává ústně nebo písemně, a to i emailem. Pokud není na ústně podanou žádost informace poskytnuta nebo pokud ji nelze požadovat za dostačující, je nutno podat žádost písemně.

V souladu s § 14 informačního zákona musí být ze žádosti zřejmé, kterému povinnému subjektu je určena a že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu tohoto zákona.

Fyzická osoba musí v žádosti uvést:

  • jméno a příjmení
  • datum narození,
  • adresu místa trvalého pobytu nebo, není-li přihlášena k trvalému pobytu, adresu bydliště
  • adresu pro doručování, liší-li se od adresy místa trvalého pobytu nebo bydliště (adresou pro doručování se rozumí též elektronická adresa).

Právnická osoba musí v žádosti uvést:

  • název
  • identifikační číslo osoby
  • adresu sídla
  • adresu pro doručování, liší-li se od adresy sídla (adresou pro doručování se rozumí též elektronická adresa)

Úřad nesmí poskytnout editovat

Informačním zákonem jsou z poskytování informací v §§ 7 – 11 vyloučeny

  • utajované informace
  • informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje mohou být poskytnuty jen v souladu s občanským zákoníkem a zákonem o ochraně osobních údajů. Údaje o třetích osobách většinou poskytnuty nebudou. Úřad však musí poskytnout základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky (tj. jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků). To neplatí v případě poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální (sociální dávky), poskytování zdravotních služeb, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území.
  • obchodní tajemství (při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se však poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků nepovažuje za porušení obchodního tajemství)
  • informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení
  • informace vzniklé bez použití veřejných prostředků, jestliže byly předány osobou, které takovouto povinnost zákon neukládá (ledaže by tato osoba sdělila, že s poskytnutím informace souhlasí)
  • informace, které úřad zveřejňuje na základě zvláštního zákona (např. zákon o státní statistické službě) a v předem stanovených pravidelných obdobích až do nejbližšího následujícího období
  • informace, jejichž poskytnutím by byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu autorského práva
  • informace, které úřad získal od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu (např. zákon o České obchodní inspekci), podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím; úřad poskytne jen ty informace, které při plnění těchto úkolů vznikly jeho činností
  • informace o probíhajícím trestním řízení
  • informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení, včetně informací ze spisů, a to i spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumentů, materiálů a zpráv o postupu při prověřování oznámení, které vznikly činností těchto orgánů při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, předcházení trestné činnosti a při plnění úkolů podle trestního řádu, pokud by se tím ohrozila práva třetích osob anebo schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy nebo zajišťovat bezpečnost České republiky
  • informace o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou rozsudků
  • informace o plnění úkolů zpravodajských služeb
  • informace o přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v orgánech Nejvyššího kontrolního úřadu
  • informace o činnosti Ministerstva financí podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo podle zákona o provádění mezinárodních sankcí
  • údaje vedené v evidenci incidentů podle zákona o kybernetické bezpečnosti, ze kterých bylo možné identifikovat orgán nebo osobu, která kybernetický bezpečnostní incident ohlásila nebo jejichž poskytnutí by ohrozilo účinnost reaktivního nebo ochranného opatření podle zákona o kybernetické bezpečnosti
  • informace, které jsou předmětem ochrany práva autorského, pokud jsou v držení
  1. provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání, kteří toto vysílání provozují na základě zvláštních právních předpisů,
  2. škol a školských zařízení, které jsou součástí vzdělávací soustavy podle školského zákona a podle zákona o vysokých školách,
  3. Akademie věd České republiky a dalších veřejných institucí, které jsou příjemci nebo spolupříjemci podpory výzkumu a vývoje z veřejných prostředků podle zákona o podpoře výzkumu a vývoje,
  4. kulturních institucí hospodařících s veřejnými prostředky, jako jsou divadla, orchestry a další umělecké soubory s výjimkou knihoven poskytujících veřejné knihovnické služby a muzeí a galerií poskytující standardizované veřejné služby.

Zakotvení práva na informace ve vybraných státech EU editovat

Velká Británie editovat

Jako jediný stát Evropské unie nemá systematicky psanou ústavu. Jejich ústava se skládá z mnoha dokumentů, které jsou velmi obsáhlé. Vychází ze zásady "povolené je vše, co není zakázáno". U práva na informace je povoleno publikovat cokoli, po publikaci ovšem mohou vzniknout následky.[12]

Francie editovat

V deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 se píše, že nikdo nesmí být pronásledován pro své názory, jestliže jejich projev neporušuje veřejný řád, založený zákonem. Zákon z roku 1978 přiznává právo na informace všem osobám a stanovuje přístup ke správním dokumentům.[12]

Slovensko editovat

Slovensko má právo na informace zakotveno ve slovenské Listině, stejně jako v ČR.[12]

Švédsko editovat

Údajně je Švédsko v tomto právu vzorovou zemí, protože mají otevřený přístup k informacím. Každý má mít volný přístup k úředním dokumentům a omezený je pouze v předepsaných situacích.[12]

Maďarsko editovat

Právo na informace je součástí svobody názoru, což znamená, že každý člověk má právo na přístup k informacím a právo šířit informace veřejného zájmu. V zákoně je jasně dané, že se jedná o informace veřejného zájmu.[12]

Německo editovat

Právo na informace je součástí práva svobodného projevu. To zahrnuje právo nerušeně se informovat z obecně přístupných pramenů. Od roku 2005 zákon přiznává každé osobě bezpodmínečné právo na přístup k federálním veřejno-správním informacím, do té doby bylo sdělování těchto informací společnosti v rukou novinářů.[12]

Historie práva na informace editovat

Právo na informace bylo zakotveno v pramenech práva až v 2.polovině 20.století. Poprvé je zaznamenáno ve Švédsku, kde bylo schváleno právo na přístup k dokumentům vlády. Dlouho byl přístup k informacím omezován principem důvěrnosti, který nedovoloval nahlížení do soukromých spisů. V České republice bylo právo na informace zakotveno v pramenech práva až po pádu komunistického režimu a v roce 1999 byl schválen zák.č.106/1999 Sb., O svobodném přístupu k informacím a zák.č.123/1998 Sb., O právu na informace o životním prostředí byl schválen o rok dříve.[12]

Odkazy editovat

Literatura editovat

  • ZELENKA. Pavel , Vybrané kapitoly z ústavního práva
  • FLEGL. Vladimír. Listina základních práv a svobod v aplikační praxi ČR

Související články editovat

Externí odkazy editovat


[[Kategorie:Politická práva]] [[Kategorie:Ústavní právo]]

  1. JUDr. ZELENKA P., Vybrané kapitoly z ústavního práva, 3.vyd 2006, Armex publishing, ISBN 80-86795-30-6
  2. JUDr. KLÍMA K. a kol., Komentář k Ústavě a Listině, 1.vyd.2004.naklad. Aleš Čeněk, ISBN: 80-86898-44-X
  3. portal.gov.cz [online]. portal.gov.cz [cit. 2016-05-31]. Dostupné online. 
  4. KORBEL, František. Přehled judikatury ve věcech práva na informace. [s.l.]: Wolters Kluwer, 2013. 424 s. ISBN 978-80-7478-022-6. 
  5. portal.gov.cz [online]. portal.gov.cz [cit. 2016-05-31]. Dostupné online. 
  6. www.nbu.cz [online]. www.nbu.cz [cit. 2016-05-31]. Dostupné online. 
  7. a b portal.gov.cz [online]. portal.gov.cz [cit. 2016-05-31]. Dostupné online. 
  8. BARTOŇ, Michal. Svoboda projevu. Principy, garance, meze.. Praha: Leges, 2010. ISBN 978-87212-42-4. S. 80. 
  9. Zák.č.2/1993 Sb. o vyhlášení listiny základních práv a svobodjako součásti ústavního pořádku České republiky
  10. frankbold.org [online]. frankbold.org [cit. 2016-05-25]. Dostupné online. 
  11. frankbold.org [online]. frankbold.org [cit. 2016-05-25]. Dostupné online. 
  12. a b c d e f g JUDr. KOLMAN P., Ph.D., Právo na informace, 1.vyd: 2010, Tribun, ISBN: 978-80-210-5135-5