Wikipedie

Wikipedista:Khamul1/Pískoviště/4

< Wikipedista:Khamul1‎ | Pískoviště

Thutmose III. (1486 − 4. března 1425 př. n. l.) byl šestý faraon 18. dynastie ve starověkém Egyptě. Stal se jedním z nejvýznamnějších panovníků v celé historii této země. Vlády se chopil 4. sechemu v roce 1479 př. n. l. a vládl až do 30. peretu 1425 př. n. l.

Thutmose III. pocházel ze svazku krále Thutmose II. a jeho konkubíny Eset. Když v sedmi letech nastoupil Thutmose III. na trůn, státnické záležitosti měla na starosti jeho nevlastní matka a velká královská manželka Thutmose II. Hatšepsut. Ve 22. roku Thutmosovy vlády jeho společné panování s Hatšepsut skončilo a Thutmose III. se stal jediným panovníkem.

Ve 22. roku Thutmosovy vlády byly zahájeny téměř každoroční kampaně na Blízkém východě. V prvním tažení se Thutmosova vojska střetla s koalicí syrských princů pod vedením Kadešského prince v bitvě u Megida. Cílem Egypťanů bylo na jedné straně zničení mocenských základen Blízkého východu ze strachu z další cizí vlády nad Egyptem a na druhé straně měli v tomto regionu významné ekonomické zájmy, které zemi poskytly nebývalé bohatství. Další důležité bitvy proběhly v 8., 10. a 16. kampani. Nepřítelem bylo nyní království Mitanni.

Egypt za vlády Thutmose III. expandoval také do Núbie. Thutmose III. posunul jižní hranice Egypta od prvního kataraktu Nilu blízko Asuánu až ke 4. kataraktu u hory Jebel Barkal a města Napata.

Za vlády Thutmose III. byla významně rozšířena chrámová čtvrť Amona v Karnaku a v 24. roce jeho panování byla postavena centrální budova Karnaku Ach-Menu.

Svůj první zádušní chrám nechal Thutmose III. vystavět v západních Thébách a v posledních deseti letech své vlády také v Dér el-Bahrí. Pohřben byl v hrobce KV34 v Údolí králů a jeho mumie byla později přenesena do skrýše v Dér el-Bahrí.

Je pravděpodobné že na konci své vlády panoval Thutmose III. společně se svým synem Amenhotepem II.

Původ a rodina

editovat

Několik generací před Thutmosem III. okupovali oblast Dolního Egypta Hyksósové, pravděpodobně přistěhovalci z Malé Asie. První panovník 18. dynastie Ahmose I. je porazil a založil Novou říši. Syn Ahmose I. Amenhotep I. a jeho velká královská manželka Ahmose Nefertari, kteří byli později uctíváni jako bohové, převzali po Ahmosově smrti vládu. Amenhotep zřejmě nezanechal mužského dědice, a proto se jeho nástupcem stal Thutmose I., jehož původ je neznámý[1] a nástupnické právo získal tím, že si vzal Amenhotepovu dceru Ahmose.[2]

 
Thutmose II., otec Thutmose III.

Vládou Thutmose I. začalo takzvané období thutmoside. Historik Manetho považoval za počátek 18. dynastie až nástup Thutmose I. na trůn a Amenhotepa I. a Ahmose I. řadil ještě do 17. dynastie.[1] Thutmose I. měl se svojí velkou královskou manželkou Ahmose dceru Hatšepsut a s vedlejší manželkou Mutnofret syna Thutmose II. Aby po smrti svého otce legitimizoval Thutmose II. svůj nástup na trůn, vzal si za manželku svou nevlastní sestru Hatšepsut. Z tohoto svazku vzešla dcera Nefrure, avšak následníka trůnu Thutmose III. porodila faraonova konkubína Eset, jejíž původ není znám.[2] Egyptoložka Angelika Tulhoffová se domnívá, že Eset pocházela ze šlechtické rodiny sympatizující s faraonem.[3][4]

 
Thutmose III. a jeho rodina v hrobce KV34. Nahoře: Thutmose III. a jeho matka Eset. Níže: Thutmose III. je ošetřován svou matkou Eset (na obrázku jako strom) a vedle nich: Thutmose III., Merit-Re-Hatšepsut, Satiah, Nebtu a Nefertari

Thutmose III. pojal za velkou královskou manželku Satiah, dceru královské ošetřovatelky Ipu. Z jejich svazku vzešli syn Amenemhat,[5] dcera Nefertari a syn Sa-Amon. Princ Amenemhat zemřel mezi 24. a 35. rokem vlády svého otce. Někdy v té době zřejmě zemřela také Satiah, protože po 33. roce panování Thutmose III. o ní již nejsou žádné zmínky, stejně jako o Sa-Amonovi. Po Satiah zaujala místo velké královské manželky Merit-Re-Hatšepsut, která Thutmosovi porodila syna Amenhotepa II. a dcery Merit-Amon a Tiju. Nápis na Thutmosově skarabu dále zmiňuje další jeho dceru Baket, jíž mu porodila konkubína.[6]

O Thutmosově rodině rovněž hovoří hieroglyfy na pilíři v centrální komoře jeho hrobky KV34. Jsou zde zmíněny v té tobě ještě žijící královská matka Eset, druhá velká královská manželka Merit-Re-Hatšepsut a Satiah, která je označena jako zesnulá. Dále následuje méně významná královská choť jménem Nebtu, jež ale byla zřejmě značně bohatá a vlivná, protože měla svého vlastního správce aktiv. Na pilíři je také zmíněna Thutmosova dcera Nefertari, která však byla v této době již mrtvá.[6]

Tři další Thutmosovy konkubíny jménem Manhat, Mahnta a Manawa byly pohřbeny ve společném hrobě ve Wadi Quabbabat el-Qurud ve Vesetu. Všechny tři pravděpodobně pocházely ze Sýrie. Jejich hrobka je známá především díky množství zde nalezených šperků a nádob. Je pravděpodobné, že ženy byly pohřbeny v počátcích vlády Thutmose III. Angelika Tulhoffová se domnívá, že tyto konkubíny původně patřily Thutmosovi II. a po jeho smrti přešly do vlastnictví Thutmose III.[6][7][8][9][10]

Vláda

editovat

Společná vláda s Hatšepsut

editovat

Nástup na trůn a začátek vlády

editovat

Coby princ byl Thutmose III. vyškolen v praxi obětního kněze. Po smrti svého otce Thutmose II. formálně nastoupil na trůn. Nápis v Karnaku, který vznikl ve 42. roku jeho panování, pojednává o rozhodnutí boha Amona, že se má chopit vlády.[11][12] Thutmose III. nastoupil na trůn ještě jako dítě, státnické záležitosti proto převzala jeho teta a nevlastní matka Hatšepsut, což byla ve starověkém Egyptě obvyklá praxe.[13][11] O této události pojednává nápis ve vesetské hrobce stavitele Ineniho.[12][14]

 
Kopie reliéfu z chrámu v Semně. Bůh Dedun korunuje Thutmose III.

Některá svědectví však dokládají, že Thutmose III. oficiálně učinil politická rozhodnutí už během prvních let svého panování.[13] Nejstarší zmínka o Thutmosově vládě, nápis na Džoserově pyramidě v Sakkáře, pochází ze sedmého měsíce jeho vlády. Pojednává o Thutmosově dobročinných skutcích ve Vesetu, přičemž Hatšepsut zde zmíněna není.[15][16]

Ve druhém roce své vlády vydal Thutmose III. rozkaz místokráli Kuši, aby byl vybudován chrám v pevnosti Semna na počest boha Deduna a zbožštělého faraona Sesostrise III. Tento dekret byl později napsán na východní stěnu nového chrámu.[17][18] Je samozřejmě sporné, zda Thutmose tento dekret sám vymyslel, nebo zda byl příkaz vydán jen jeho jménem. Přestože se v chrámu nalézá vyobrazení královny Hatšepsut, její role a postoj k založení chrámu zde zmíněn není a jako zakladatel je uveden pouze Thutmose III.[15]

Dalším datovaným dokumentem je Senenmutův nápis v Karnaku.[19] Senenmut, který zastával vysoké úřednické funkce, mimo jiné uvedl, že mu král nařídil, aby založil Amonův chrám. Tento nápis byl datován do čtvrtého roku Thutmosovy vlády,[20] ale protože první linie nápisu jsou poškozeny, není vyloučena ani jiná datace.[21][22] Je možné, že tři roky po nástupu Thutmose III. byly úřední úkony vykonány jeho jménem, ale on sám se na nich nepodílel. Kromě nejistoty datování bylo několik prvních řádků nápisu rozpoznáno jako kopie z doby ramesside, a proto již není možné určit, jestli zde původně nebyla jmenována Hatšepsut a zda její jméno nebylo později přepsáno na Thutmose III.[15]

 
Fragmenty vápencového překladu u dveří v chrámu v Karnaku, na kterém je Hatšepsut zobrazena jako žena, ale s královským mužským odznakem.

Další oficiální akt Thutmose III. je z pátého roku jeho vlády, když byl vezírem jmenován Useramon, který ve funkci nahradil svého otce Ahmose Aametju. Turínský papyrus hovoří o tom, že Thutmose III. ho vybral osobně kvůli jeho skvělým schopnostem.[23] Další, nedatovaná verze popisu události je uvedena v nápisech v Useramonově hrobu ve Vesetu.[24] Ani jedno z těchto dvou zobrazení však nevzniklo současně s popisovanou událostí. Epitaf pochází z doby uprostřed nebo blízko konce vlády Thutmose, po smrti Hatšepsut. Vznik papyru je datován do období po 18. dynastii.[25][26]

Hatšepsutin nástup na trůn

editovat

Hatšepsut oficiálně nastoupila na trůn mezi 2. a 7. rokem společné vlády s Thutmosem III. a fakticky se stala jediným vládcem.[13] Suzanne Ratiéová a Wolfgang Helck se shodují na 7. roku,[27][28] Donald Redford a Christian Cannuyer uvádějí 2. rok[29][30] a Claire Lalouetteová uvádí 5. až 6. rok Thutmosovy vlády.[31]

Hatšepsut přijala mužský titul faraona, což je v historii starověkého Egypta zcela výjimečné. Po určitou dobu byla vyobrazována s prvky muže i ženy.[32] V tomto období byly vystavěny minimálně tři památky:

  • Vápencová kaple v Karnaku, která byla později přestavěna do zádušního chrámu Amenhotepa III.[33]
  • Chrám v Karnaku s vápencovým překladem u dveří, na kterém je vyobrazena Hatšepsut[34]
  • Chrám v jižním Buhénu

Důležitý je v této souvislosti také nápis z Červené kaple v Karnaku z doby po 2. roce Thutmosovy vlády, který popisuje Hatšepsutin nástup na trůn a její korunovaci.[35] Zatímco v chrámu v Buhénu je ještě uctíván Thutmose II., později se Hatšepsut zbavila všech vazeb, které měla ke svému manželovi, a začala zdůrazňovat především svůj původ od Thutmose I., což jí pomohlo legitimizovat její nárok na trůn.[32] Nápis na osmém pylonu v Červené kapli v Karnaku tak uvádí, že Amon udělil Hatšepsut vládu nad Egyptem kvůli činům, které pro něj udělal její otec.[36]

 
Socha Hatšepsut jako mužského panovníka

Hatšepsutin vztah k Thutmosovi III. je interpretován různě. Někdy bývá považována za „marnivou, ambiciózní a bezohlednou ženu”,[36] „která byla dychtivá vládnout, milovala moc a zastínila svého synovce a nevlastního syna Thutmose III.”.[37] Egyptoložka Suzanne Ratiéová dokonce vidí Hatšepsutinu podobnost s Achnatonem, a to kvůli jejímu tradicionalismu, náboženské přísnosti, velkému odhodlání a tvrdohlavosti.[38]

V 5. roce Hatšepsutiny vlády byla zahájena stavba jejího zádušního chrámu v Dér el-Bahrí. V tomto chrámu se nacházejí vyobrazení Thutmose III., který suverénně vládne. Podle Gabriele Höberové-Kamelové nemůže být pochyb o tom, že Hatšepsut nebyla považována za legitimního vládce.[39] Thutmose III. pravděpodobně v mládí pomáhal Hatšepsut s vládou, a získal tak zkušenosti pro svoje budoucí samostatné panování.[40]

Konec Hatšepsutiny vlády

editovat

Na základě různě datovaných pramenů se předpokládá, že Hatšepsutino panování skončilo ve 22. roce od Thutmosova nástupu na trůn, ačkoli nikde není uvedeno jednoznačné datum. Manehto zmiňuje, že čtvrtým králem osmnácté dynastie byla žena jménem Amessis, která vládla 21 let a 9 měsíců. Konec její vlády se zdá být shodný s první z každoročních vojenských kampaní, které Thutmose III. zahájil ve 22. roce své vlády, což je důvod, proč mnoho historiků ztotožňuje Amessis s Hatšepsut a souhlasí s výše uvedeným rokem konce její vlády.[41]

 
Červená kaple v Karnaku

V pramenech je také naznačeno, že ve 22. roce Thutmosovy vlády Hatšepsut nezemřela, ale pouze se vzdala moci ve prospěch svého synovce a nevlastního syna.[42] Poslední zmínka o Hatšepsut se nachází na stéle z 20. roku Thutmosova panování.[43]

Po ukončení Hatšepsutiny vlády následovalo vymazávání zmínek o ní. Její vyobrazení a kartuše byly vytesávány a její obelisky a sochy rozbíjeny. Načasování a příčiny tohoto pronásledování jsou sporné. Nejdůležitějším důkazem možného datování této Damnatio memoriae je Červená kaple v Karnaku. Protože konstrukce nebyla za Hatšepsutiny smrti dokončena, Thutmose ji během své vlády ve svém jménu dostavěl.[44][45][46][47][48]

Později však byla Červená kaple nahrazena novou žulovou kaplí. Odstranění kaple bylo provedeno s maximální pečlivostí, což dokazuje vynikající stav nalezených bloků.[49] Bloky z červené kaple byly poté použity na různé stavby v Karnaku. Zejména Amenhotep III. je později využil na stavbu základů pro 3. pylon v Karnaku.[50][51]

Zahraniční politika

editovat

Kampaně na Blízkém východě

editovat
 
Stěna v Annalsalu v Karnaku, která pojednává o taženích Thutmose III. na Blízkém východě

Za vlády Thutmose II. Egypt ještě stále držel nadvládu na jihozápadní Asií. O zahraniční politické situaci Egypta za vlády Hatšepust na Blízkém východě se nedochovaly téměř žádné zmínky. Je pravděpodobné, že za její vlády zde Egypt ztratil důležitá území.

Ve 22. roce vlády Thutmose II. zahájil předehru k téměř každoročním kampaním na Blízký východ. Tyto události jsou zaznamenané v Annalsalu Thutmose III. v Karnaku a na stélách z Napaty a Armantu. Thutmose III, se řídil po vzoru každoročních slavných tažení Senusreta III. do Núbie.[52]

První, osmá a desátá kampaň vedla ke velkým bitvám, jiné byly pravděpodobně menší. Při prvním válečném konfliktu byl nepřítel ještě kadešský král, v ostatních království Mitanni.

 
Megido

První tažení vedlo k bitvě u Megida s koalicí syrských králů pod vedením kadešského krále. V pramenech se uvádí že Egypt bojoval proti symbolickému číslu 330 knížat a králů. Podle Wolfganga Helcka byla první kampaň Thutmose III. „útočnou obranou”. Rozmístění vojsk syrské koalice mohlo mít za cíl pouze dobytí Egypta.[53] Francis Breyer uvádí, že po vládě Hyksósů byl strach z cizí nadvlády velmi velký.[54] Thomas Schneider má však pochyb o tom, že by se jednalo o skutečnou hrozbu opětovného obsazení země.[55]

Syrští králové se shromáždili kolem pevnosti Megida. Thutmose III. se rozhodl pro riskantní cestu přes pohoří Karmel a napadl soupeře s použitím efektu překvapení. Následovalo ustoupení syrských vojsk do Megida, Egypťané vyrabovali jejich tábor a začali se zdlouhavým obléháním pevnosti, které trvalo pravděpodobně 7 měsíců. I přesto že Thutmose odvrátil hrozbu útoku na Egypt a získal v Sýrii území, ztráty na životech v jeho armádě byly značné.[56]

Bitva u Megida podpořila egyptský imperialismus na Blízkém východě.[57][58] Cílem Egypťanů bylo na jedné straně zničení blízkovýchodních mocenských základen kvůli obavám z další cizí nadvlády nad Egyptem, na straně druhé měli Egypťané v tomto regionu významné ekonomické zájmy.[59] Děti syrských panovníků byly odvedeny do Egypta jako političtí rukojmí egyptského královského dvora a dostaly zde vzdělání.[60]

 
Geopolitická situace Blízkého východu za vlády Thutmose III.

Vrcholem Thutmosovy vojenské kariéry byla osmá kampaň v 33. roce jeho panování. Nyní bylo nepřítelem království Mitanny za řekou Eufrat, které ohrožovalo egyptské impérium. Aby bylo možné rychle přejít Eufrat, nechal několik zkušených fénických řemeslníků postavit menší lodě, které by se daly snadno rozebrat. S pomocí vozů taženými voly mohly být dřevěné lodě přepraveny přes pozemní trasu z Byblosu až k Eufratu. Blízko Eufratu Thutmose III. vztyčil stélu, vedle stély svého dědečka Thutmose I., který ji zde vztyčil při svém vojenském tažení. Po překročení řeky se u pevnosti Karchemiš egyptské vojsko střetlo s mitannskou armádou. O průběhu bitvy není nic známo. Je však jisté že Thutmose III. zvítězil a vojska Mitanni uprchli. Egypťané se spokojili s drancováním pohraničí v těsné blízkosti Eufratu. Je zaznamenáno, že se Thutmose po tomto vítězství účastnil lovu slonů. Během lovu došlo k incidentu, ve kterém byl vážně ohrožen slonem. V hrobce důstojníka Amenemheba (TT85) jsou nápisy, který pojednávají o tom, že Amenemheb zachránil faraonův život, tím že usekl chobot zvířete.[61]

V 35. roce Thutmosovy vlády Mitanni opět ohrožovalo egyptskou říši. Thutmose se proti nim okamžitě a osobně v čele své armády vydal. Prameny pojednávající o této kampani jsou však z velké části zničeny. V každém případě se Egypťané a Mitannci střetli v blízkosti syrské městské pevnosti Aleppo. Pravděpodobně proběhly dvě bitvy, v nichž Egypťané zvítězili bez větších problémů. Nepřátelská armáda uprchla zpět do své říše. Zmínky o pronásledování prchající mitannské armády nebo o opětovném překročení Eufratu neexistují. Možná proto, že egyptská armáda už byla velkou bitvou příliš oslabena, nebo začalo chladnější období.[62]

Mitanni se o poražení Egypta pokusilo naposledy ve 42. roce Thutmosovy vlády. Tentokrát do boje vyšlo se spojencem tunipským králem. Thutmose III. se svoji armádou vyrazil po moři do spojeneckého pobřežního města Simyra. Odtud armáda pochodovala do Irqaty a zaútočila na nepřátelská vojska. Muselo dojít k divoké bitvě, ve které byla mitannská a tunpiská armáda pravděpodobně zničena. Poslední známky odporu byly potlačeny v Kadeši.[62]

Núbie

editovat
 
Jebel Barkal

Kromě Blízkého východu se Egypt za počátků 18. dynastie rozšířil i směrem do Núbie, oblasti jižně od 1. kataraktu Nilu v Asuánu. Ahmose I. znovu získal kontrolu nad regionem prostřednictvím kampaní a založil novou funkci místokrále Kuše dohlížející na toto území, které bylo pro Egypťany zvláště důležité pro zlaté doly a lomy, které se zde nacházely. Kromě toho byl obnoven a rozšířen systém opevnění, který byl vytvořen už ve 12. dynastii za účelem pro trvalou kontrolu nad touto oblastí. Thutmose I. zde obsadil území království Kerma. Thutmose II. a Hatšepsut zde zasahovali proti povstalcům. Thutmose III. expandoval až za 4. katarakt Nilu k hoře Jebel Barkal a založil zde hraniční město a obchodní základnu Napata.[63][64]

Donald Redford během období společné vlády Hatšepsut a Thutmose III. identifikuje nejméně čtyři vojenské zásahy do Núbie.[65] Jeden z nápisů klade Núbijskou kampaň do 12. roku Thutmosovy vlády, v době kdy Thutmose byl dostatečně starý na to, aby vedl vojsko. O tomto tažení pojednává nápis z Tanguru (mezi ostrovem Sai a 2. kataraktem), který mluví o Kuši jako o hlavním nepříteli.[66][67][68]

Je těžké určit jakou kontrolu měl Thutmose III. nad oblastí před 4. kataraktem. Stéla nalezená u Jebel Barkalu z 47. roku Thutmosova panování mluví o založení města Napata.[69] O dalším tažení do Núbie svědčí nápis z 50. roku Thutmosovy vlády z ostrova Sehel.[70]

Zahraniční obchod a diplomacie

editovat

Agresivní zahraniční politika počátku 18. dynastie vytvořila nový obchodní prostor. Po nástupu Hatšepsut na trůn byla podniknuta výprava do Puntu. Vyobrazení této expedice zabírá velké množství místa v Hatšepsutině zádušním chrámu. Hlavní dovážené zboží z Puntu bylo kadidlo a eben, ale i jiné předměty a zvířata.[71]

Prameny popisují jaké zboží bylo za vlády Thutmose III. dováženo do Egypta. Diplomatické dary byly především cenné komodity jako stříbro, lapis lazuli a jiné drahé kameny, ale také měď, dřevo, koně, exotická zvířata a kovové nádoby. Vždy s jistotou však nelze určit dodavatele těchto darů. Mohly mezi nimi být oblasti Hatti, Babylonie, Asýrie, Alašija, Alalach nebo Mykéňané.[71] Válečné kořisti se skládaly z válečných zajatců, vozů, koní a zbraní, ale také ze širokého spektra cenností, žen, dětí a hospodářských zvířat, která byla odebírána vzpurným městům jako represivní opatření.[72][73]

V letech 33. a 38. Thutmosovy vlády byly zaznamenány výpravy do Puntu. Jedná se o další formu průzkumu cizích pozemků, což jsou vzácné explicitní důkazy o skutečném obchodu jako o výměně zboží v úředních záznamech. Stejně jako se Hatšepsutina expedice vrátila s kadidlem a dalšími exotickými výrobky.[74]

Uvnitř nejméně 15 vesetských soukromých hrobech z této doby se nacházejí malby cizineckých průvodů, které ilustrují zahraniční politiku z autentického, soukromého hlediska. Průvod se objevuje téměř výhradně v hrobkách vysokých egyptských úředníků. Podle egyptologa Diamantise Panagiotopoulose je obvyklé označení „tribute scenes” nedostatečné. Jak ukazují obrazové i textové prameny, tyto malby zkreslují realitu. Zaprvé, scény se nevztahují na poskytování poct v pravém slova smyslu, neboť pocty se v egyptských zahraničních vztazích nikdy neprojevily jako represivní opatření. Dobytá území byla zahrnuta do egyptské správy a byly znich odváděny daně. Za druhé, slavnostní a správní akce související s kariérou majitele hrobu říkají odlišné věci.[75]

Možný vzhled

editovat

Protože sochy i obrazy se faraona snaží vystihnout jako atletický ideál, je obtížné rekonstruovat Thutmosův vzhled. Některé fyziognomické rysy zůstávají naprosto konstantní: šikmá brada ve tvaru písmene S, zvýrazněná čelist a poloha lícních kostí.[76]

I s fyzickým vzhledem je těžké rozlišovat mezi realitou a atletickým ideálem krále. Nicméně sochy a mumie naznačují, že přinejmenším podle dávných standardů byl velmi vysoký. Typickými rysy soch jsou široký hrudník a ramena, krátký trup, plochý a úzký pas, široké a svalnaté paže.[77] Jeho výška se odhaduje na 1,71 m, která by byla větší, než výška všech ostatních králů 18. dynastie, s výjimkou Amenhotepa I.[78]

Reference

editovat
  1. ↑ a b HÖBEROVÁ-KAMELOVÁ, Gabriele. Thutmosis III. Leben und Werk eines bedeutenden Königs. Kemet. Berlin: 2001, roč. 10, čís. 3, s. 5. [dále jen Höberová-Kamelová]. (německy) 
  2. ↑ a b SCHNEIDER, Thomas. Lexikon der Pharaonen. Düsseldorf: [s.n.], 2002. S. 289. [dále jen Schneider]. 
  3. ↑ Höberová-Kamelová, s. 6
  4. ↑ TULHOFFOVÁ, Angelika. Thutmosis III. 1490–1436 v. Chr.. München: [s.n.], 1984. S. 42. (německy) [dále jen Tulhoffová]. 
  5. ↑ DODSON, Aidan; HILTON, Dyan. The Complete Royal Families of Ancient Egypt. London: Thames & Hudson, 2004. 320 s. ISBN 978-0500051283. S. 126. (anglicky) 
  6. ↑ a b c Höberová-Kamelová, s. 9
  7. ↑ Tulhoffová, s. 221
  8. ↑ SCHULZE, Peter H. Herrin beider Länder. Hatschepsut. Herrsching: [s.n.], 1978. S. 189. (německy) 
  9. ↑ LILYQUIST, Christine; HOCH, James E.; PEDEN, A. J. The Tomb of Three Foreign Wives of Tuthmosis III in the Wady Gabbanat El-Qurud. New York: [s.n.], 2003. (anglicky) 
  10. ↑ WINLOCK, Herbert. The Treasure of Three Egyptian Princesses. New York: [s.n.], 1948. (anglicky) 
  11. ↑ a b Höber-Camel, s. 7.
  12. ↑ a b STEINDORFF, Georg; SETHE, Kurt. Urkunden der 18. Dynastie. Leipzig: [s.n.], 1914. Dostupné online. S. 75–78. (německy) [dále jen Steindorff & Sethe]. 
  13. ↑ a b c Schneider, s. 292
  14. ↑ DZIOBEK, Eberhard. Das Grab des Ineni. Theben. Nr. 81. Mainz: Philipp von Zabern, 1992. 149 s. ISBN 9783805309752. (německy) 
  15. ↑ a b c DORMAN, Peter. The Early Reign of Thutmose III: An Unorthodox Mantle of Coregency. In: O’CONNOR, David; CLINE, Eric. Thutmose III: A New Biography. Ann Arbor: University of Michigan Press, 2006. [dále jen Dorman]. Dostupné online. ISBN 0472114670. S. 42-44. (anglicky)
  16. ↑ FIRTH, Cecil Mallaby; QUIBELL, James Edward. Excavations at Saqqara: the Step Pyramid. [s.l.]: l'Institut français d'archéologie orientale, 1935. 144 s. S. 80. (anglicky) 
  17. ↑ Steindorff & Sethe, s. 90−92
  18. ↑ CAMINOS, Ricardo Augusto. Semna-Kumma. [s.l.]: Egypt Exploration Society, 1998. 117 s. ISBN 0856980978. (anglicky) 
  19. ↑ HELCK, Wolfgang. Historisch-biographische Texte der 2. Zwischenzeit und neue Texte der 18. Dynastie. II. vyd. Wiesbaden: Harrassowitz, 1983. 145 s. S. 122. (německy) 
  20. ↑ HELCK, Wolfgang. Die Opferstiftung des Sn-mwt. [s.l.]: [s.n.] S. 23–34. (německy) 
  21. ↑ TEFNIN, Roland. L’An 7 de Touthmosis III et d’Hatshepsout. [s.l.]: [s.n.], 1973. S. 232–242. (francouzsky) 
  22. ↑ BROVARSKI, Edward. Senenu. High Priest of Amun at Deir el-Bahari. [s.l.]: Sage Publications, Ltd., 1976. S. 57–63. (anglicky) 
  23. ↑ HELCK, Wolfgang. Die Berufung des Wesirs Wsr.. In: FIRCHOW, Otto; GRAPOW, Hermann. Ägyptologische Studien. Berlin: Akademie-Verlag, 1955. S. 111–115. (německy)
  24. ↑ DZIOBEK, Eberhard. Die Gräber des Vezirs User-Amun. Theben Nr. 61 und 131. [s.l.]: Verlag Philipp von Zabern, 1994. 106 s. ISBN 3805314957. S. 73–77. (německy) 
  25. ↑ Dorman, s. 45–46
  26. ↑ DORMAN, Peter F. The monuments of Senenmut: problems in historical methodology.. London, New York: Kegan Paul International, 1988. ISBN 978-0-7103-0317-2. S. 33–34. (anglicky) 
  27. ↑ RATIÉOVÁ, Suzanne. La Reine Hatchepsout. Sources et Problèmes. Leyden: Brill, 1979. 372 s. Dostupné online. ISBN 978-90-04-06064-7. S. 83. (francouzsky) 
  28. ↑ HELCK, Wolfgang. Die Männer hinter dem König und die Königswahl. Zeitschrift für Ägyptische Sprache und Altertumskunde. 1994, s. 38. ISSN 0044-216X. (německy) 
  29. ↑ REDFORD, Donald. History and Chronology of the Eighteenth Dynasty of Egypt. Toronto: University of Toronto Press, 1967. 235 s. S. 57–87. (anglicky) 
  30. ↑ CANNUYER, Christian. Brelan de "Pharaons" Ramsès XI, Thoutmosis III, et Hatshepsout. In: SARAH, Israelitová-Grollová; LICHTHEIMOVÁ, Miriam. Studies in Egyptologie. Jerusalem: Magnes Press, Hebrew University, 1990. ISBN 9652237337. S. 105. (německy)
  31. ↑ LALOUETTE, Claire. Thèbes ou la naissance d'un Empire. Paris: [s.n.], 1986. 644 s. ISBN 9782081272194. S. 201–271. (francouzsky) 
  32. ↑ a b Dorman, s. 49
  33. ↑ RONDOT, Vincent; GABOLDE, Luc. Une chapelle d’Hatchepsout remployée à Karnak-Nord. Bulletin de l’Institut Français d'Archéologie Orientale. 1996, s. 177. ISSN 0255-0962. (francouzsky) 
  34. ↑ CHEVRIER, Henri. Rapport Sur Les Travaux de Karnak (1933-1934). Annales du Service Antiquités de l'Égypte. 1934, čís. 34, s. 172. (francouzsky) 
  35. ↑ Schneider, s. 130
  36. ↑ a b HEYES, William Christopher. The Scepter of Egypt. II.. [s.l.]: [s.n.], 1959. S. 82. (anglicky) 
  37. ↑ DAUMAS, François. La civilisation de l’Egypte pharaonique. [s.l.]: Arthaud, 1965. 684 s. S. 86. (francouzsky) 
  38. ↑ RATIÉOVÁ, Suzanne. La reine-pharaon. Paris: Julliard, 1972. S. 246. (francouzsky) 
  39. ↑ Höberová-Kamelová, s. 8
  40. ↑ Höberová-Kamelová, s. 14−15
  41. ↑ Dorman, s. 57
  42. ↑ VANDERSLEYEN, Claude. L’Égypte et la vallée du Nil. De la fin de l’Ancien Empire à la fin du Nouvel Empire. Paris: Nouvelle Clio, 1995. 832 s. S. 277–278. (francouzsky) 
  43. ↑ SCHNITTGEROVÁ, Marianne. Hatschepsut. Eine Frau als König von Ägypten. Darmstadt: Zabern Philipp Von Gmbh, 2011. ISBN 9783805338103. S. 130. (německy) 
  44. ↑ Höberová-Kamelová, s. 14
  45. ↑ BORCHARDT, Ludwig. Zur Baugeschichte des Amonstempels in Karnak. Olms: J.C. Hinrichs, 1905. 47 s. S. 30. (německy) 
  46. ↑ NIMS, Charles. The date of the dishonoring of Hatshepsut. Zeitschrift für Ägyptische Sprache und Altertumskunde. 1966, s. 97–100. ISSN 0044-216X. (německy) 
  47. ↑ MEYER, Christine. Zur Verfolgung Hatschepsuts durch Thutmosis III. In: ALTENMÜLLER, Hartwig; GERMER, Renate; HELCK, Wolfgang. Miscellanea aegyptologica: Wolfgang Helck zum 75. Geburtstag. Hamburg: Archäologisches Institut der Universität Hamburg, 1989. S. 119. (německy)
  48. ↑ SEIPEL, W. Zur Chronologie der Verfemung Hatschepsuts durch Thutmosis III. Berlin: [s.n.], 1979. S. 581. (německy) 
  49. ↑ BURGOS, Franck; LARCHÉ, François; GRIMAL, Nicolas. La Chapelle Rouge. Le sanctuaire de barque d'Hatshepsout. Paris: ADPF - ERC, 2008. 420 s. ISBN 978-2865383009. S. 11. (anglicky) [dále jen Burgos & Larché]. 
  50. ↑ Burgos & Larché, s. 12
  51. ↑ DORMAN, Peter. The Monuments of Senenmut: problems in historical methodology. London / New York: Kegan Paul International, 1988. 280 s. ISBN 978-0-7103-0317-2. (anglicky) 
  52. ↑ BREYER, Francis. Ägypten und Anatolien Politische, kulturelle und sprachliche Kontakte zwischen dem Niltal und Kleinasien im 2. Jahrtausend v. Chr. Redakce Manfred Bietak. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenchaften, 2010. 633 s. S. 130. (německy) [dále jen Breyer]. 
  53. ↑ HELCK, Wolfgang. Die Beziehungen Ägyptens zu Vorderasien im 3. und 2. Jahrtausend v. Chr. II. vyd. [s.l.]: O. Harrassowitz, 1962. 647 s. S. 118–119. (německy) 
  54. ↑ Breyer, s. 127
  55. ↑ Schneider, s. 293
  56. ↑ Breyer, s. 136
  57. ↑ CHRISTIAN, Langer. Aspekte des Imperialismus in der Außenpolitik der 18. Dynastie. Frankfurt, Main: [s.n.], 2013. S. 125–126. (německy) 
  58. ↑ FRANDSEN, Paul John. Egyptian Imperialism. In: LARSEN, Mogens Trolle. Power and Propaganda. A Symposium of Ancient Empires. Kopenhagen: Akademisk Forlag, 1979. ISBN 978-87-500-1878-0. S. 177. (německy)
  59. ↑ KÜHN, Thomas. Ägyptens Aufstieg zur Weltmacht. Die Feldzüge Thutmosis' III.. Kemet. Berlin: 2001, roč. 10, čís. 3, s. 25. [dále jen Kühn]. (německy) 
  60. ↑ Kühn, s. 20
  61. ↑ Kühn, s. 22−23
  62. ↑ a b Kühn, s. 23
  63. ↑ HÖVELER-MÜLLER, Michael. Am Anfang war Ägypten. Die Geschichte der pharaonischen Hochkultur von der Frühzeit bis zum Ende des Neuen Reiches ca. 4000-1070 v. Chr.. Darmstadt, Mainz: von Zabern, 2005. ISBN 978-3805335652. S. 180. (německy) 
  64. ↑ WILLEITNER, Joachim. Nubien. Antike Monumente zwischen Assuan und Khartum. München: Hirmer Verlag, 1997. 226 s. ISBN 9783777475004. S. 37. (německy) 
  65. ↑ Redford, s. 57
  66. ↑ SPALINGER, Anthony. Covetous Eyes South. In: O’CONNOR, David; CLINE, Eric. Thutmose III: A New Biography. Ann Arbor: University of Michigan Press, 2006. [dále jen Spalinger]. Dostupné online. ISBN 0472114670. S. 353. (anglicky)
  67. ↑ HINTZE, Fritz; REINEKE, Walter-Friedrich; HINTZEOVÁ, Ursula. Felsinschriften aus dem sudanischen Nubien. Berlin: Akademie-Verlag, 1989. ISBN 9783050003696. S. 172. (německy) 
  68. ↑ REINEKE, Walter-Friedrich. Ein Nubienfeldzug unter Königin Hatschepsut. In: ENDESFELDER, E., S. Wenig. Ägypten und Kusch (Fritz Hintze zum 60. Geburtstag). Berlin: [s.n.], 1977. S. 373. (německy)
  69. ↑ Spalinger, s. 355
  70. ↑ BLUMENTHAL, Elke; MÜLLER, Ingeborg; REINEKE, Walter; BURKHARDT, Adalheid. Urkunden der 18. Dynastie. Historisch biographische Urkunden. Übersetzungen zu den Heften 5–16. Berlin: Akademie-Verlag, 1984. S. 263. (německy) 
  71. ↑ a b O’CONNOR, David; CLINE, Eric. Thutmose III: A New Biography. In: Ann Arbor: University of Michigan Press, 2006. Dostupné online. ISBN 0472114670. S. 394. (anglicky)
  72. ↑ PANAGIOTOPOULOS, Diamantis. Foreigners in Egypt in the Time of Hatshepsout and Thutmose III.. In: O’CONNOR, David; CLINE, Eric. Thutmose III: A New Biography. Ann Arbor: University of Michigan Press, 2006. [dále jen Panagiotopoulos]. Dostupné online. ISBN 0472114670. S. 370. (anglicky)
  73. ↑ PANAGIOTOPOULOS, Diamantis. Tributgaben und Huldigungsgeschenke aus der Levante: Die ägyptische Nordexpansion in der 18. Dynastie aus strukturgeschichtlicher Sicht. In: Egypt and the Levant. [s.l.]: Austrian Academy of Sciences Press, 2000. S. 139–158. (německy)
  74. ↑ Panagiotopoulos, s. 373
  75. ↑ Panagiotopoulos, s. 378
  76. ↑ LABOURY, Dimitri. Royal Portrait and Ideology: Evolution and Signification of the Statuary of Thutmose III. In: Eric H. Cline, David O’Connor: Thutmose III: A New Biography.. [s.l.]: Ann Arbor, 2006. S. 281–282. (anglicky) 
  77. ↑ POZLOFF, Arielle P. The Artistic Production of the Reign of Thutmose III. In: Eric H. Cline, David O’Connor: Thutmose III: A New Biography.. [s.l.]: Ann Arbor, 2006. S. 294. (anglicky) 
  78. ↑ PARTRIDGE, Robert B. Faces of Pharaohs. Royal Mummies and Coffins from Ancient Thebes. London: [s.n.], 1994. S. 77–80. (anglicky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Khamul1/Pískoviště/4&oldid=22877595“