Eichlerova.karol

Bezdůvodné obohacení

Bezdůvodné obohacení: současný OZ definuje bezdůvodné obohacení jako majetkový prospěch bez právního důvodu. NOZ tuto definici mírně upravuje, když namísto „bez právního důvodu" hovoří o obohacení bez „spravedlivého důvodu" (§ 2991). Cílem je přitom upozornit na skutečnost, že ne každý případ obohacení, u kterého nelze dovodit právní důvod, je nutné považovat za bezdůvodné obohacení.

Cílem je přitom upozornit na skutečnost, že ne každý případ obohacení, u kterého nelze dovodit právní důvod, je nutné považovat za bezdůvodné obohacení.

- příklad: Pokud dostane číšník spropitné, je to možné považovat za obohacení bez právního důvodu, jistě však ne za obohacení bez spravedlivého důvodu.

Platí zásada, že ten, kdo se bezdůvodně obohatil, by měl ochuzenému veškerý majetkový prospěch vrátit.

Současný OZ v této souvislosti příliš nerozlišuje, zda se jedná o obohaceného v dobré či zlé víře, tedy zda obohacený věděl, že na plnění nemá spravedlivý nárok. I poctivý obohacený tak musí vydat (popř. nahradit) veškerý prospěch, který nabyl, a to bez ohledu na fakt, zda tímto prospěchem stále disponuje. NOZ toto pravidlo pozměňuje, když uvádí, že poctivý obohacený musí vrátit prospěch pouze do té míry, v jaké jeho obohacení trvá v době, kdy ho o vrácení požádá ochuzený (§ 3000).

- příklad: Pokud návštěvníkovi hotelu poskytují v průběhu pobytu omylem zdarma stravu a on se zároveň domnívá, že je zahrnuta v ceně pobytu, nebude mít hotel dle NOZ nárok požadovat dodatečně uhrazení stravy. Za současné právní úpravy by však tento nárok zřejmě měl.

Historie:

Zákaz obohacovat se bezdůvodně na úkor jiného se do římského práva prosadil pozvolna v souvislosti s potlačováním formální stránky právního jednání a vyzdvihováním obsahového hlediska. Vrcholem pak v tomto směru bylo období justiniánské, kdy se rozlišovalo šest případů bezdůvodného obohacení.Myšlenka, obohacovat se v určitých případech bezdůvodně k újmě jiného, se prosadila i v dalším právním vývoji, jak v rámci anglosaského systému práva, tak v kontinentálním.V rakouském Všeobecném zákoníku občanském z roku 1811 (Allgemeines buergerliches Gesetzbuch dále „ABGB“) se výslovně o bezdůvodném obohacení nic nestanoví a podle všeho, ani nezná všeobecnou žalobu bezdůvodného obohacení, pouze toliko úpravu kondikcí na několika místech.

Mezi dalšími změnami právní úpravy bezdůvodného obohacení lze vyzdvihnout zejména:

• Bezdůvodné obohacení se nehradí, obohatil-li někdo jiného, ač věděl, že k tomu nebyl povinen.
• Co bylo plněno za účelem zakázaným či nemožným, se nevrací.
•  I ten, kdo užívá věc, kterou neplatně koupil, musí poskytnout náhradu za její užívání.
• Při náhradě bezdůvodného obohacení lze namísto obvyklé ceny vycházet z ceny, kterou si strany sjednaly.

Občanský zákoník

Zákony:

část šest hlava třetí:

§ 451

(1) Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

(2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

§ 454 Bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

§ 455

(1) Za bezdůvodné obohacení se nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy.

(2) Rovněž se za bezdůvodné obohacení nepovažuje přijetí plnění ze hry nebo sázky uzavřené mezi fyzickými osobami a vrácení peněz do hry nebo sázky půjčených; u soudu se však těchto plnění nelze domáhat.

§ 456 Předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.

§ 457 Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

§ 458

(1) Musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

(2) S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.

(3) Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil.

§ 459 Je-li povinen předmět bezdůvodného obohacení vydat ten, kdo nebyl v dobré víře, může soud rozhodnout, že lze právo uspokojit i z věcí, kterých z bezdůvodného obohacení nabyl, a to i tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí nepodléhají. Dokud není právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat.

Judikatura

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o bezdůvodném obohacení z důvodu:

21 Cdo 4101/2014: K právu nepravého dědice ponechat si užitky z dědictví nabytého v dobré víře.

31 Cdo 3617/2012: Bezdůvodné obohacení.

32 Cdo 1730/2013: Závazkový právní vztah

31 Cdo 3309/2011: Nárok na bezdůvodné obohacení z důvodu zrušení pravomocného rozsudku.

33 Odo 1051/2005: Bezdůvodné obohacení stavbou na cizím pozemku

33 Odo 938/2002: K posuzování úmyslu u bezdůvodného obohacení

29 Odo 632/2005: Předčasné podepsání splátky úvěru z běžného účtu

28 Cdo 4755/2009: Bezdůvodné obohacení z nepoctivých zdrojů

25 Cdo 663/2005: Splnění vzájemného závazku stran z absolutně neplatné smlouvy o převodu nemovitosti a promlčení vzájemných závazků

Spravedlivý důvod

Bezdůvodné obohacení je nadále definováno jako obohacení na úkor jiného, avšak k této definici přistupuje korektiv spravedlivého důvodu. I kdyby tedy byly splněny další podmínky stanovené NOZ, bezdůvodně se neobohatí ten, kdo pro to měl spravedlivý důvod. Výklad pojmu spravedlivý důvod bude zřejmě předmětem mnoha diskusí, přičemž již teď je evidentní, že bude záviset od případu a od konkrétního soudce, zda bude v konkrétní kauze naplněn či nikoli. O situaci, kdy je sice plněno bez právního důvodu, avšak je zde nějaký důvod, pro který je možné plnění považovat za spravedlivé a obohacení není nutné vydat, může jít např. v případě spropitného v restauraci. Číšník na toto plnění sice nemá nárok, a tedy není dán právní důvod, proč by jej měl od hosta obdržet, nicméně pokud jej obdrží, nejedná se o bezdůvodné obohacení na jeho straně a nemusí jej tedy ani vydat. Zavedením tohoto pojmu zákonodárce v každém případě vnesl do právních vztahů nejistotu, protože se může vyskytnout plnění sice bez právního důvodu, avšak s důvodem spravedlivým a opačně, plnění sice bude mít právní důvod, avšak nebude spravedlivé. S ohledem na skutečnost, že výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení již není taxativní, se proto může stát, že takové plnění bude považováno za bezdůvodné obohacení (např. nepoměr mezi vzájemně směňovanými majetkovými hodnotami). Lze nicméně očekávat, že k judikatuře, která kazuisticky vymezí, co je a co není možné považovat za spravedlivý důvod, nebo dá k tomuto rozlišení alespoň vodítko, dospějí soudci relativně rychle, a to již proto, že NOZ užívá slova spravedlivý, resp. nespravedlivý na více místech. Čerpáno bude ze strany soudců zcela jistě i z judikatury prvorepublikové, ve které se pojem spravedlivý důvod vyskytuje.

Výčet skutkových podstat

Ze znění ustanovení § 2991 odst. 2 NOZ je patrno, že se opouští doktrína taxativního výčtu skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Nově je výčet skutkových podstat bezdůvodných obohacení demonstrativní. Za bezdůvodné obohacení je považován zejména majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, dále plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávní užití cizí hodnoty. Bezdůvodně se obohatí i ten, za koho bylo plněno, ač byl povinen splnit sám. Jelikož se jedná o demonstrativní výčet, přicházejí na rozdíl od předchozí úpravy v úvahu i další situace, v NOZ neřešené, kdy bude osoba povinna vydat získané obohacení.

Vydání bezdůvodného obohacení

Ve vztahu k povinnosti vydat bezdůvodné obohacení je potřeba upozornit na rozlišení bezdůvodného obohacení v dobré víře a ve zlé víře, resp. poctivého a nepoctivého příjemce.

Poctivý příjemce vydává bezdůvodné obohacení pouze v rozsahu, který trvá při uplatnění práva na jeho vydání ze strany ochuzeného. Vydávané bezdůvodné obohacení tak může být značně menší oproti stavu, kdy k němu došlo. V případě neplatnosti úplatné smlouvy poctivý příjemce poskytne ochuzenému náhradu za užívání věci, avšak pouze do výše prospěchu, který tím získal. Pokud v mezidobí došlo k tomu, že poctivý příjemce předmět bezdůvodného obohacení již zcizil, má na výběr, co bude ochuzenému vydávat. Buď peněžitou náhradu anebo to, co za ni utržil. Jestliže předmět bezdůvodného obohacení zcizil bezúplatně, může ochuzený požadovat náhradu pouze po nabyvateli, který nebyl v dobré víře. Tím nicméně není dotčeno právo ochuzeného, aby se domáhal vydání předmětu bezdůvodného obohacení postupem dle § 1040 a násl. NOZ. Nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat (např. poskytnutí služby), není obohacený, který předmět bezdůvodného obohacení získal v dobré víře, povinen k náhradě, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům.

Na rozdíl od poctivého příjemce je ten nepoctivý povinen vydat vše, co získal v době, kdy k obohacení došlo. Obohacený, který nebyl v dobré víře, je navíc povinen vydat i plody a užitky a nahradit ochuzenému užitek, který by byl získal. Co se týče situace, kdy v mezidobí nepoctivý příjemce předmět bezdůvodného obohacení zcizil, je to právě ochuzený, kdo, na rozdíl od poctivého příjemce, je oprávněn rozhodnout, zda bude poskytována peněžitá náhrada anebo to, co za předmět bezdůvodného obohacení nepoctivý příjemce utržil. 

Pro všechny případy vydávání bezdůvodného obohacení potom platí, že ten, kdo bezdůvodné obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil, a může od věci oddělit vše, čím ji na svůj náklad zhodnotil, je-li to možné bez zhoršení podstaty věci.

Promlčení

Právo na vydání bezdůvodného obohacení má speciální délku promlčecí lhůty, a to deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, resp. patnáct let, bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně.

Právní následky bezdůvodného obohacení v návrhu nového OZ

§ 2806

(1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

(2) Bezdůvodné se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co mel po právu plnit sám.

Závazky z právního důvodu bezdůvodného obohacení

Zákon:

§ 2991

(1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

(2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 

§ 2992 Byl-li splněn dluh, a to i předčasně,nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat.

§ 2993 Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

§ 2994 Dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.

§ 2995 Vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí,donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný. 

§ 2996 Měl-li dlužník plnit jedno z více volitelných plnění a poskytl-li jich omylem více,záleží na jeho vůli, co bude žádat zpět. Měl-li však právo volby věřitel, může se dlužník domáhat toho, aby věřitel provedl volbu; neprovede-li věřitel volbu bez zbytečného odkladu, lze se domáhat, aby prohlášení jeho vůle nahradil soud.

§ 2997

(1) Dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu,který později nenastal nebo odpadl.

(2) Plnila-li osoba proto, že k tomu byla přivedena lstí, donucena hrozbou nebo zneužitím závislosti, ustanovení odstavce 1 se nepoužije. To platí i v případě, že plnila osoba nesvéprávná.

§ 2998 Plnila-li strana vědomě proto,aby druhá strana něco vykonala za účelem zakázaným nebo zcela nemožným, nemá právo požadovat, aby jí to bylo vráceno. Dal-li však někdo, aby zabránil protiprávnímu činu, něco tomu, kdo se chtěl činu dopustit, může požadovat vrácení.

§ 2999

(1) Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

(2) Plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna.

(3) Nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat proto, že došlo k jeho zkáze, ztrátě nebo zhoršení z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním majetku.

§ 3000 Poctivý příjemce vydá, co nabyl, nanejvýš však v rozsahu, v jakém obohacení při uplatnění práva trvá.

§ 3001

(1) Zcizil-li poctivý příjemce předmět bezdůvodného obohacení za úplatu, může podle své volby vydat buď peněžitou náhradu, anebo co utržil. Zcizil-li jej poctivý příjemce bezúplatně, nemá vůči němu

ochuzený právo na náhradu; může ji však požadovat po osobě, která předmět od obohaceného nabyla a nebyla v dobré víře.

(2) Získal-li obohacený předmět obohacení v dobré víře nebo bez svého svolení a nelze-li jej dobře vydat, není povinen k náhradě, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům.

§ 3002

(1) Plnila-li strana podle úplatné smlouvy, byť nebyla platná, není její právo na peněžitou náhradu vůči druhé straně ustanoveními § 3000 a 3001 dotčeno. To platí i v případě, že byl závazek z takové smlouvy zrušen.

(2) Užíval-li věc nabytou podle úplatné smlouvy poctivý příjemce a je-li smlouva neplatná, poskytne druhé straně náhradu za užívání, avšak jen do výše odpovídající jeho prospěchu.

§ 3003 Nepoctivý příjemce vydá, co nabyl v době, kdy obohacení získal.

§ 3004

(1) Obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl, včetně plodů a užitků; rovněž nahradí užitek, který by ochuzený byl získal. Zcizil-li předmět bezdůvodného obohacení za úplatu, má ochuzený právo požadovat, aby mu byla podle jeho volby vydána buď peněžitá náhrada, anebo co obohacený zcizením utržil.

(2) Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto zásahem do přirozeného práva člověka chráněného ustanoveními první části tohoto zákona, může ochuzený požadovat za neoprávněné nakládání s hodnotami týkajícími se jeho osobnosti namísto plnění podle odstavce 1 dvojnásobek odměny obvyklé za udělení souhlasu s takovým nakládáním. Je-li pro to spravedlivý důvod, může soud rozsah plnění přiměřeně zvýšit.

§ 3005 Kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil, a může od věci oddělit vše, čím ji na svůj náklad zhodnotil, je-li to možné bez zhoršení