Teorie užití a uspokojení

mediální teorie

Teorie užití a uspokojení (anglicky Uses and gratifications theory) je mediální teorie či přístup, která zkoumá, proč lidé aktivně hledají specifické masmediální obsahy za účelem uspokojení specifických potřeb. Jedná se o publikocentrický přístup k porozumění masové komunikace.

DefiniceEditovat

Teorie se soustředí na otázku "Co lidé dělají s médii?", což je odlišné od většinového zkoumání, které se ptá na otázku "Co média dělají s lidmi?".[1] Jde o pozitivistický směr, založený na socio-psychologických poznatcích ohledně komunikační tradice. Stěžejní otázkou je, proč lidé užívají média a k čemu je využívají. Jde tedy o analýzu záměrného výběru konzumace masmediálních obsahů publikem a jejich následné užití a uspokojení těmito obsahy. Teorie předpokládá, že publikum není jen pasivním příjemcem obsahů, ale je tzv. aktivním publikem.

Přístup není striktně behavioristický "neboť klade hlavní důraz na společenský původ uspokojení z médií a na jejich širší sociální funkce, například na zprostředkování společenského kontaktu a interakce nebo na zmírnění napětí a úzkosti."[2]

Pravděpodobně prvními akademiky, kteří s touto teorií přišli byli Elihu Katz a Jay Blumler.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Uses and gratifications theory na anglické Wikipedii.

  1. KATZ, Elihu. Mass Communications Research and the Study of Popular Culture: An Editorial Note on a Possible Future for this Journal [online]. Departmental Papers (ASC), 1959 [cit. 2017-05-22]. Dostupné online. 
  2. 1935-, McQuail, Denis,. Úvod do teorie masové komunikace. [s.l.]: Portál, 2009. ISBN 9788073675745. OCLC 428366852 S. 414.