Teng C’-chuej
Teng C’-chuej (čínsky pchin-jinem Dèng Zǐhuī, znaky tradiční 鄧子恢; 17. srpna 1896 — 10. prosince 1972) byl čínský komunistický revolucionář a politik, podílel se na organizaci revolučního hnutí a ve 30. letech na vedení čínské sovětské republiky, ve 40. letech působil v komunistické Nové 4. armádě. Po založení Čínské lidové republiky pracoval ve středojižním byru ÚV KS Číny a středojižním vojensko-administrativním výboru, od roku 1952 z pozice vedoucího oddělení ÚV KS Číny pro práci na venkově a místopředsedy vlády (1954–1965) řídil zemědělskou politiku strany a vlády. Začátkem 60. let se dostal do konfliktu s Mao Ce-tungem ohledně směřování zemědělské politiky, když zastával umírněné postoje a koncem roku 1962 ztratil politický vliv, oddělení pro práci na venkově ÚV bylo zrušeno a on sám začátkem roku 1965 přešel na místo místopředsedy celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění. S nástupem kulturní revoluce roku 1966 byl nucen o opuštění politických funkcí a pronásledován. S nástupem reformního vedení KS Číny koncem 70. let byl oficiálně rehabilitován s tím, že jím prosazované politiky předjímaly reformy zavedené v 80. letech.
| Teng C’-chuej | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | 邓绍箕 |
| Narození | 17. srpna 1896 Lung-jen |
| Úmrtí | 10. prosince 1972 (ve věku 76 let) Peking |
| Povolání | agronom |
| Politická strana | Komunistická strana Číny |
| Funkce | místopředseda Státní rady Čínské lidové republiky politik |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život editovat
Mládí editovat
Teng C’-chuej se narodil 17. srpna 1896 v kraji Lung-jen na západě provincie Fu-ťien v rodině chudého venkovského vzdělance.[1] Po absolvování střední školy v Číně odešel na studia do Japonska, po roce však byl nucen studium přerušit kvůli plicnímu onemocnění a vrátit se do Číny. V září 1923 založil noviny, které měly za cíl šířit marxistické myšlenky. v letech 1917–1928 krátce pracoval jako učitel, ale pak vesměs působil v rodinném podniku. Díky této zkušenosti se seznámil s tržními mechanismy a organickými vazbami mezi městskou a venkovskou ekonomikou.[1]
Komunistický revolucionář editovat
Revoluční vzestup ve 20. letech 20. století ho přivedl k politické činnosti. Nejprve se připojil ke Kuomintangu a poté v prosinci 1926 vstoupil do Komunistické strany Číny. Od roku 1928 společně s Čang Ting-čchengem vedl v rodném Lung-jenu a okolí, tedy v regionu Min-si – západ (si) Fu-ťienu (historickým názvem Min) – komunistické povstání,[1] organizoval vojenské oddíly komunistů, zahájil pokusy o pozemkovou reformou. Přitom upravoval postupy reforem prostřednictvím konzultací s místními obyvateli a přijímáním jejich praktických návrhů, zatímco širší politické otázky a stanovení cílů politiky vyhradil komunistické straně. Právě Teng C’-chuej (a ne Mao Ce-tung) jako první experimentoval s pozemkovou reformou prostřednictvím zakládání „vzorových vesnic“ a šíření „vzorových zkušeností“.[2] V letech 1928–1929 se Teng C’-chuej, Čang Ting-čcheng a další místní komunisté rozšířili svou revoluční oblast na šest okresů s 850 tisíci obyvatel, kde zorganizovali „sovětskou vládu Min-si/západního Fu-ťienu“, rozdělili půdu mezi rolníky a sestavili třítisícový sbor Rudé armády.[3] Do roku 1930 byly experimenty s pozemkovou reformou v Min-si široce popularizovány v publikacích komunistické strany a staly se důležitým referenčním bodem pro pozemkovou politiku ťiangsiského sovětu v letech 1931–1934, čerpala z nich i zemědělská politika komunistického vedení jenanské pohraniční oblasti začátkem 40. let.[2]
V letech 1931–1933 vedl resort financí ve vládě čínské sovětské republiky, v této době úzce spolupracoval s Mao Ce-tungem, předsedou vlády Čínské sovětské republiky.[1] Roku 1933 byl z vlády odvolán v důsledku kampaně proti „oportunistické linii Luo Minga“,[4] kampaně tehdejšího vedení strany (vesměs přišlého do ťiangsijského sovětu ze Šanghaje) namířené proti dosavadním místním vůdcům sovětu, vesměs spojeným s Mao Ce-tungem. Po vypuknutí druhé čínsko-japonské války v roce 1937 se stal jedním z vůdců komunistických vojsk na jih od Jang-c’-ťiang, Nové 4. armády, v níž vedl politické oddělení (do 1941), byl komisařem 4. divize a tajemníkem oblasti Chuaj-pej (od 1941) .
V Čínské lidové republice editovat
Od března 1949 vedl prozatímní lidovou vládu centrální nížiny (do února 1950), od února 1950 zastával funkci místopředsedy středojižního vojensko-administrativního výboru, po odjezdu nemocného předsedy výboru Lin Piaa na léčení do Pekingu převzal vedení výboru jako úřadující místopředseda. Řídil pak vojenskou i civilní správu ve středojižní Číně: provinciích Che-nan, Chu-pej, Chu-nan, Ťiang-si, Kuang-tung a Kuang-si a přímo podřízených městech Wu-chan a Kanton. Po reorganizaci výboru v středojižní administrativní výbor v lednu 1953 zůstal jeho místopředsedou (do listopadu 1954). Paralelně zastával funkci tajemníka středojižního byra ÚV KS Číny (od května 1949 do listopadu 1952) a byl členem ústřední lidové vlády Čínské lidové republiky (říjen 1949 – září 1954).
Koncem roku 1952 byl přeložen do Pekingu, kde od října připravoval reorganizaci způsobu řízení zemědělské politiky. Výsledkem reorganizace bylo v únoru 1953 zřízení oddělení ústředního výboru KS Číny pro práci na venkově, kterému stanul v čele. Paralelně byl v listopadu 1952 jmenován místopředsedou finančního a ekonomického výboru státní administrativní rady a po nahrazení státní administrativní rady státní radou (vládou) v září 1954 se stal místopředsedou státní rady. Tudíž jako vedoucí oddělení ÚV a místopředseda vlády řídil zemědělskou reformu v zemi po stranické i státní linii. Odpovídal za zemědělství, lesnictví, rybolov, vodní hospodaření, obchod a finance ve venkovském sektoru.[1] V počátečních fázích kolektivizace zemědělství podporoval návrhy na přerozdělení půdy chudým rolníkům od bohatých rolníků a statkářů.[5] V polovině 50. let se však vrátil ke své dřívější podpoře umírněné politiky. Stal se obhájcem vlastnických práv rolníků, začal vystupovat proti radikální politice nucené kolektivizace zemědělství, kterou prosazoval Mao.[5] Podporu právní ochrany vlastnických práv rolníků opíral o rozsáhlé výzkumy venkovského hospodářství a odmítal nadměrné státní rekvizice obilí, státní monopol na tvorbu cen v zemědělství. Prosazoval „systém smluv s domácnostmi“ (包产到户, pao-čchan tao-chu), pomocí něhož se snažil vyřešit potravinovou krizi v zemi. V tomto systému našel účinný prostředek k řešení opakujících se potíží, s nimiž se potýkalo řízení kolektivní práce. Tento systém měl podporu mezi členy politbyra (Čchen Jün, Teng Siao-pching), i od Tchien Ťia-jinga (Maova sekretáře, pověřeného šetřením poměrů na venkově provincie Chu-nan). Mao Ce-tung však systém zhodnotil jako návrat ke kapitalismu a proto odmítl.[1]
Na spory o směr zemědělské politiky Mao reagoval omezováním Teng C’-chuejova vlivu. Roku 1956 Tengovu pozici oslabila reorganizace vedení strany po VIII. sjezdu, když se stal jediným místopředsedou vlády nezvoleným do politbyra, navíc v nově zřízeném sekretariátu ÚV za resort zemědělství odpovídal Tchan Čen-lin, roku 1958 přijatý do politbyra, který tak měl ve stranické hierarchii vyšší postavení než Teng C’-chuej, pouze člen ÚV.[1]
Rozpory mezi Teng C’-chuejem a Mao Ce-tungem vyvrcholily na pracovní konferenci ústředního výboru v Pej-taj-che v srpnu 1962, kde bylo zemědělství řešeno v první řadě. Po Mao Ce-tungově projevu na počátku konference dominovala diskusím na schůzích regionálních skupin témata třídního boje, kritika „větrů individuálního zemědělství“ (单干风, tan-kan-feng) a „větrů temnoty“ (黑暗风, chej-an-fang). Teng se cítil být terčem kritiky a snažil se bránit útokům Li Ťing-čchüana, Čchen Po-ty a Kche Čching-š’a. Připomněl, že „systém odpovědnosti za zadávání prací a výstupů“ (包产责任制, pao-čchan ce-žen-č’) byl stranou odsouhlasen již v roce 1957. Tato politika byla po roce 1958 opuštěna, ale její obnovení by zlepšilo kolektivní hospodářství. Prohlásil, že „systém odpovědnosti za hospodaření“ (责任田, ce-žen-tchien) nelze považovat za formu individuálního hospodaření. V následujících dnech však Mao na Tenga ostře útočil.[1] Výsledkem jednání bylo prakticky odsunutí Teng C’-chueje z vysoké politiky – v říjnu přišel o vedení oddělení pro práci na venkově, když bylo oddělení rozpuštěno.
Místopředsedou vlády Teng C’-chuej zůstal do konce jejího funkčního období (v lednu 1965), v nově zvolených orgánech však zaujímal již jen méně významnou pozici místopředsedy celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění. Během kulturní revoluce (od 1966) byl pronásledován a zbaven všech funkcí. Těžce nemocný a zbavený oficiální ochrany zemřel 10. prosince 1972 v Pekingu.[1][5]
V druhé polovině 70. let byl rehabilitován. Kvůli svému úsilí o odpor proti ukvapené kolektivizaci a průkopnickému prosazování systému odpovědnosti se od 80. let v oficiálním pojetí historie Čínské lidové republiky stal „hrdinou, který předběhl svou dobu“.
Teng C’-chuej byl třikrát ženatý, se svými manželkami měl deset dětí.
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b c d e f g h i XIAO-PLANES, Xiaohong. A dissenting voice against Mao Zedong’s agricultural policy: Deng Zihui - 1953-1962. Research Gate [online]. 2018-10-18 [cit. 2023-9-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b HEILMANN, Sebastian. Red Swan: How Unorthodox Policy-Making Facilitated China’s Rise. Hong Kong: The Chinese University of Hong Kong Press, 2018. ISBN 978-962-996-827-4. S. 48. (anglicky)
- ↑ BENTON, Gregor. Mountain Fires. The Red Army’s Three-Year War in South China, 1934–1938. Berkeley: University of California Press, 1992. ISBN 0-520-04158-5. S. 130–131. (anglicky)
- ↑ GAO, Hua. How the Red Sun Rose. The Origin and Development of the Yanan Rectification Movement, 1930-1945. Hong Kong: The Chinese University of Hong Kong, 2018. 812 s. ISBN 978-962-996-822-9. S. 84. (anglicky) [Dále jen Gao (2018)].
- ↑ a b c SULLIVAN, Lawrence R. Historical Dictionary of the Chinese Communist Party. 2. vyd. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2022. ISBN 978-1-5381-5724-4. S. 126–127. (anglicky)
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Teng C’-chuej na Wikimedia Commons
