Technecium-99

izotop technecia

Technecium-99 (99Tc) je izotop technecia, který se přeměňuje beta minus přeměnou na ruthenium-99 s poločasem přibližně 211 000 let, přitom nevyzařuje žádné záření gama. Jedná se o nejdůležitější „dlouhožijící“ produkt štěpení uranu, tvoří největší část radioaktivity těchto štěpných produktů v jaderném odpadu.

Technecium-99m editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Technecium-99m.

Technecium-99m (99mTc) je jaderný izomer 99Tc s poločasem okolo 6 hodin. přeměňuje se na základní stav 99Tc.

Záření editovat

Slabé záření beta je pohlceno i laboratorním sklem. Při jeho pohlcení je vyzářeno měkké rentgenové záření, které ale nepředstavuje větší problém. Nejnebezpečnější je při práci s techneciem vdechnutí prachu.

Význam v jaderném odpadu editovat

Jelikož technecium-99 vzniká v poměrně velkém množství a má relativně dlouhý poločas, jde o jednu z nejdůležitějších složek jaderného odpadu. Podle aktivity vzhledem k množství vyhořelého paliva je převažujícím zdrojem záření 104 až 106 roků po vytvoření jaderného odpadu.[1]

Úniky editovat

Přibližně 160 TBq (asi 250 kg) technecia-99 uniklo do životního prostředí při atmosférických testech jaderných zbraní v roce 1994.[1] Množství tohoto izotopu, které do roku 1986 (před Černobylskou havárií) uniklo z jaderných reaktorů, převážně během přepracovávání jaderného paliva, se odhaduje řádově na 1 000 TBq (přibližně 1 600 kg); většina z toho se dostala do moře. V posledních letech byly metody přepracování vylepšeny, aby se tyto úniky omezily, do roku 2005 byl největším zdrojem úniků přepracovatelský závod v Sellafieldu, odkud se v letech 1995-1999 dostalo do moře odhadem 550 TBq (zhruba 900 kg) 99Tc. Od roku 2000 je toto množství omezeno na 90 TBq (asi 140 kg) za rok.

Odkazy editovat

Související články editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Technetium-99 na anglické Wikipedii.

  1. a b K. Yoshihara, "Technetium in the Environment" in "Topics in Current Chemistry: Technetium and Rhenium", vol. 176, K. Yoshihara and T. Omori (eds.), Springer-Verlag, Berlin Heidelberg, 1996.