Otevřít hlavní menu

Tadeusz Kantor

polský režisér a výtvarník

Tadeusz Kantor (6. dubna 1915 Wielopole Skrzyńskie8. prosince 1990 Krakov) byl polský avantgardní výtvarník, divadelní režisér a teoretik.

Tadeusz Kantor
Tadeusz Kantor v roce 1968
Tadeusz Kantor v roce 1968
Narození 6. dubna 1915
Wielopole Skrzyńskie
Úmrtí 8. prosince 1990
(ve věku 75 let)
Krakov
Místo pohřbení Rakownický hřbitov
Země Polsko
Národnost polská
Vzdělání Akademie výtvarných umění v Krakově
Alma mater Akademie výtvarných umění v Krakově
Povolání divadelní režisér a scénograf
Rodiče Marian Kantor
Manžel(ka) Ewa Krakowska
Významná díla Mrtvá třída, Wielopole, Wielopole
Ocenění Polský záslužný kříž
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Počátky tvorbyEditovat

Byl synem Mariana Kantora, vojáka, učitele, historika a propagátora polskojazyčné kultury ve Slezsku. Tadeusz absolvoval roku 1939 Akademii výtvarných umění v Krakově, za války se živil jako malíř pokojů a působil v Podzemním divadle. Od roku 1948 vyučoval malířství na krakovské akademii a byl scénografem v místním divadle Stary Teatr. Roku 1955 založil soubor Cricot 2, odkazující pojmenováním na předválečné experimentální krakovské divadlo Cricot, které vedl Józef Jarema. Téhož roku se zúčastnil výstavy devíti malířů, nazývaných Grupa Krakowska II, kteří se programově vymezili proti socialistickému realismu.[1] Roku 1963 vydal manifest nulového divadla, v němž odmítl pouhé ztvárňování dramatického textu a divadelní iluzi vůbec, stavěl na náhodných asociacích. Nejvýraznějším dílem tohoto období byla hra Blázen a jeptiška podle Stanisława Witkiewicze.[2]

Happening a konceptuální uměníEditovat

Koncem šedesátých let byl Kantor v Polsku průkopníkem happeningu, u příležitosti výtvarného sympozia v Osiekach roku 1967 zorganizoval Panoramatický mořský happening.[3] V roce 1970 instaloval ve Vratislavi devět metrů vysokou betonovou sochu s názvem Křeslo. Vytvářel také bioobjekty, založené na prolínání lidské bytosti s různými neživými předměty.

Divadlo smrtiEditovat

Závěrečné období Kantorovy tvorby je charakterizováno jako divadlo smrti. V roce 1975 vytvořil autobiografickou inscenaci Mrtvá třída, v níž se inspiroval teorií herce jako nadloutky, s níž přišel Edward Gordon Craig, i Traktátem o manekýnech Bruna Schulze a vlastnoručně pro ni vyrobil realistické figuríny v životní velikosti, představující jeho bývalé spolužáky.[4] Filmový záznam tohoto představení pořídil Andrzej Wajda. Ze svých vzpomínek na dětství a mládí čerpal Kantor i v dalších hrách Wielopole, Wielopole (kde reflektuje osudy židovské komunity ve svém rodném městečku), Ať chcípnou umělci a Dnes jsou moje narozeniny. V roce 1980 založil Tadeusz Kantor v Krakově Cricoteku, archiv věnovaný jeho umělecké dráze a určený k bádání o historii divadla.

OceněníEditovat

V roce 1954 mu byl udělen Polský záslužný kříž.

UNESCO vyhlásilo rok 2015 vzhledem ke stému výročí umělcova narození Rokem Tadeusze Kantora.[5]

GalerieEditovat

ReferenceEditovat

LiteraturaEditovat

  • Tadeusz Kantor o divadle. Tvar, Roč. 6, č. 17 (19951019), s. 10-11
  • KRAKOWSKI, Piotr: Divadlo Tadeusze Kantora. Přeložila Irena Lexová. Svět a divadlo. 1992, č. 9-10, s. 65-69. ISSN 0862-7258.

Externí odkazyEditovat