Otevřít hlavní menu

Szolem Mandelbrojt (10. ledna 1899 Varšava, Polsko, Ruské impérium23. září 1983 Paříž, Francie) byl francouzský matematik původem z Litvy. Přednášel tento obor na pařížské Collège de France. Byl strýcem matematika Benoîta Mandelbrota, který mimo jiné založil obor fraktální geometrie.

Szolem Mandelbrojt
Szolem Mandelbrojt.jpeg
Narození 20. ledna 1899
Varšava
Úmrtí 23. září 1983 (ve věku 84 let)
Paříž
Alma mater Univerzita Paříž IV
Charkovská univerzita
École normale supérieure
Zaměstnavatelé Collège de France (1938–1972)
Riceova univerzita
Univerzita Lille I
Ocenění Ponceletova cena (1938)
Prix de l'Etat (1960)
Médaille Émile Picard (1965)
důstojník Řádu čestné legie
Příbuzní Benoît Mandelbrot (synovec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

BiografieEditovat

PůvodEditovat

Kořeny rodiny Mandelbrojtů jsou na Litvě. Zde byli váženou a respektovanou vzdělaneckou rodinou. Mnozí mužští předkové rodiny patřili k uznávaným a vzdělaným židovským duchovním - rabínům. Vzhledem ke komplikované politické a ekonomické situaci rodina opustila Litvu a přes východoukrajinský Charkov docestovala do polské Varšavy, kde Szolem Mandelbrojt poté studoval na univerzitě.

StudiumEditovat

Během občanské války po ruské revoluci strávil Szolem Mandelbrojt krátkou dobu v Charkově, kde navštěvoval přednášky matematika Sergeje Bernštejna. Díky jeho přednáškám se stal velkým obdivovatelem díla matematika Henriho Poincarého a jeho následovníků, kteří tehdy pracovali zejména v Paříži. Rozhodl se tedy odejít do Paříže a pokračovat zde ve studiu matematiky, zejména matematické analýzy. Nadaný mladý vědec byl bezvýhradně přijat a začal přednášet na Collège de France. Dokonce jako jeden ze čtyř profesorů zastupoval Francii v Charkově v roce 1930 na Prvním sjezdu matematiků. Ve Francii se Szolem Mandelbrojt spřátelil s charismatickým matematikem Andrém Weilem (1906-1998). Weil se brzy stal duchovním vůdcem francouzských matematiků a spolu se Szolemem založili „tajný“ matematický kult, nazvaný Nicolas Bourbaki, kterého jako matematika velmi uznávali.

Druhá světová válkaEditovat

Po vypuknutí druhé světové války Szolem Mandelbrojt odmítl kancelářskou práci, která by byla přiměřená jeho postavení profesora, a nechal se odvést jako vojín do protiletadlové jednotky. Byl odvelen do Tulle, městečka ve střední Francii. Po pádu Paříže roku 1940 se do Tulle uchýlila i celá rodina Mandelbrojtů. Pro jeho mladého synovce Benoîta to bylo velmi významné, neboť zde fungovala střední škola a Benoît Mandelbrojt (později Mandelbrot) zde mohl pokračovat ve studiu. Bitva o Francii netrvala dlouho a skončila porážkou země a postupnou okupací Německem. Szolem Mandelbrojt byl demobilizován a krátce poté odjel za pomoci Louise Rapkina (1904-1948), který pracoval v Pasteurově institutu v Paříži, a Rotschildovy nadace do Houstonu v Texasu a nastoupil na Riceův institut. Jeho seznámení se s prostředím amerických univerzit pomohlo v mnohých ohledech i později synovci Benoîtovi Mandelbrotovi v jeho kariéře matematika.

Profesor na Collège de FranceEditovat

Po osvobození Paříže od okupace nacistickým Německem se Szolem Mandelbrojt vrátil do Evropy a v březnu 1945 nastoupil zpět na své profesorské místo na Collège de France. Jeho „duchovním otcem“ byl jím obdivovaný Jacques Hadamard (1865-1963), který působil po většinu své kariéry jako profesor na Collège de France. Již v roce 1937 se Mandelbrojt stal jeho nástupcem na Collège de France. V roce 1973 byl jmenován francouzskou Académie des Sciences na místo, které kdysi patřilo Henrimu Poincarému, pak dlouhou dobu Hadamardovi a krátce po něm Paulu Lévymu.

Vztah k synovci Benoîtovi MandelbrotoviEditovat

Szolem Mandelbrojt po celý život sledoval kariéru svého synovce Benoîta Mandelbrota. O důležitostí a úctě, jaké se těšilo vzdělání v rodině Mandelbrotů, vypovídá i následující citát, jehož je Szolem Mandelbrojt autorem.

Být vědcem, myslitelem, vynálezcem se považovalo za vyšší povolání, za něco takřka božského. O vědci nebo jiném tvůrčím člověku se říkalo, že je „ohromný“. Pro mladé příslušníky naší domácnosti a mé přátele bylo fantastickou a mimořádnou výsadou moci zasvětit život myšlení a vědě. Peníze mnoho neznamenaly a o bohatství nebo kariéru se u nás neusilovalo. Vůbec ne! Naopak, každý se chtěl obětovat pro vědu.[1]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. MANDELBROT, Benoît. Fraktalista - rebelem ve vědě. Redakce Zdeněk Kárník; překlad Petr Holčák. Holečkova 9, Pha 5: nakl. Dokořán, 2014. ISBN 978-80-7363-608-1. Kapitola Kořeny, s. 31-35.