Světluška menší

druh hmyzu

Světluška menší (Lamprohiza splendidula), též také svítilka třpytivá, je druh brouka z čeledi světluškovitých. Je nejhojněji zastoupeným druhem v této čeledi v Česku. Stejně jako světluška větší bývá lidově nazývána svatojánská muška.

Jak číst taxoboxSvětluška menší
alternativní popis obrázku chybí
Světluška menší, sameček
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenčlenovci (Arthropoda)
Třídahmyz (Insecta)
Řádbrouci (Coleoptera)
Podřádvšežraví (Polyphaga)
Čeleďsvětluškovití (Lampyridae)
RodSvětluška (Lamprohiza)
Binomické jméno
Lamprohiza splendidula
Linnaeus, 1767
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PopisEditovat

Samečci bývají 8–10 mm dlouzí, samičky bývají dlouhé 10 mm. Na hrudi, která vyčnívá i přes hlavu, jsou dvě velká transparentní pole, přes které vidí tmavé složené oči. Samečci světlušky menší se podobají samečkům světlušky větší, kteří však průhledná pole na hrudi nemají. Samečky a samičky světlušky menší lze od sebe snad rozeznat – samičky mají jen extrémně krátký pahýl křídel, takže se segmentace zadečku podobá larvám. Tělo samiček je krémově zbarvené a průsvitné, takže vnitřní orgány prosvítají. Díky tomu přes tělo pronikne světlo ze světelných orgánů, které jsou umístěné na spodní straně těla, a samička tak může za tmy přilákat samečky, i když nelítá a leze po zemi. Samečci mají plně vyvinutá a letu schopná křídla. Jejich tělo je zploštělé, hruď a krovky jsou šedočerné, odstávají od těla a tak během dne zakrývají nohy. Na rozdíl od samiček mají samečci pouze dva světelné orgány na břišní straně zadečku. Světelné orgány mají nápadně krémovou barvu. Kromě dospělců mají světelné orgány i larvy, kukly a vajíčka.

RozšířeníEditovat

Světluška menší se vyskytuje ve většině Evropy. Severní hranice jejího výskytu je Šlesvicko-Holštýnsko[1]. Lze ji najít na loukách, v zahradách a parcích. Během rojů za teplých nocích v červnu a červenci ji lze spatřit v krajině ještě hojně. V Sasku se během veřejného sčítání s názvem Kde tancují světlušky? mezi roky 2007 a 2009 během jednoho večera v jednom lužním lese napočítalo několik tisíc samečků[2]. Právě lužní lesy jsou pro světlušky ideální prostředí, v menším množství se vyskytují i ve vlhkých listnatých lesích.

ŽivotEditovat

Světluška menší má tříletý životní cyklus. Larvy se vyklubou asi 35 dní po nakladení vajíček. Po 34 měsících se potom zakuklí a po 7 dnech klidové fáze se líhnou brouci. Dospělí samečci žijí 5–7 dní, dospělé samičky pak 7–10 dní[3]. Dospělci se objevují od poloviny května až do konce července, nejvíce jich je v poslední třetině června, kam spadá i svatojánská noc. Tak vznikl lidový název svatojánské mušky. Samečci začínají létat a svítit se soumrakem. Jejich světelné orgány uložené na přední břišní straně těla (ventrálně) svítí dolů k zemi a to stimuluje samičky, aby také svítily. Pokud si sameček povšimne na louce samičky, sletí k ní kolmo dolů. Páření a snášení vajíček probíhá na zemi. Oba dospělci umírají jen několik dní po páření a snůšce vajíček. Larvy se živí malými plži, které najdou podle slizu. Dospělci nepřijímají potravu, pouze vodu, žijí z tukových zásob, které si vytvořili během tříletého larválního stádia.

Galerie obrázkůEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kleiner Leuchtkäfer na německé Wikipedii.

  1. Matthias Nuß, Jörg Seidel: Historische Vorkommen des Glühwürmchens (Lamprohiza splendidula (Linnaeus, 1767)) in Sachsen (Coleoptera: Lampyridae). In: Sächsische Entomologische Zeitschrift. Band 3, 2008, ISSN 1864-2446, S. 30–38
  2. Michael Münch, Matthias Nuß, Jörg Seidel: Das Glühwürmchen (Lamprohiza splendidula (Linnaeus, 1767)) in Sachsen – Ergebnisse der sächsischen Suchaktion „Wo tanzt das Glühwürmchen?“ aus dem Jahr 2009 (Coleoptera: Lampyridae). In: Sächsische Entomologische Zeitschrift. Band 5, 2010, S. 40–48.
  3. Glühwürmchen (Lamprohiza splendidula (Linnaeus, 1767)) [online]. insekten-sachsen.de [cit. 2019-06-12]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • Hans Helmut Schwalb: Beiträge zur Biologie der einheimischen Lampyriden Lampyris noctiluca GEOFFR. und Phausis splendidula LEC. und experimentelle Analyse ihres Beutefang und Sexualverhaltens. In: Zoologische Jahrbücher. Abteilung für Systematik. Band 88, Nr. 4, 1961, S. 399–550.
  • Helgard Reichholf-Riehm: Insekten. Mit Anhang Spinnentiere (= Steinbachs Naturführer. 7). Mosaik-Verlag, München 1984, ISBN 3-570-01187-9.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

  Obrázky, zvuky či videa k tématu Kleiner Leuchtkäfer (Lamprohiza splendidula) na Wikimedia Commons