Pražské jaro: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
verze 21326069 uživatele 77.240.97.126 (diskuse) zrušena značka: vrácení zpět |
přidal jsem historiografii na téma pražské jaro značky: revertováno editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 78:
| nedostupné = ano
}}</ref> Z hlediska tuzemského použití je tento název poněkud sporný ze dvou důvodů: jednak je tento pojem po desetiletí vnímán jako jméno tradičního [[Pražské jaro (festival)|stejnojmenného renomovaného hudebního festivalu]] a dále se tento politickospolečenský proces netýkal pouze hlavního města Prahy, ale celého státu. Toto znázornění ovšem bylo podobné pojmenování [[Pražské povstání]] s dodatečným přívlastkem "českého lidu". Z pohledu ciziny je toto pojmenování pochopitelné, protože cizí země bývají obecně často identifikovány s jejich hlavními městy. V tehdejším Československu se používalo označení podle lednového plenárního zasedání ÚV KSČ 1968 jako '''polednový vývoj''', '''polednová politika''' podle lednového zasedání ÚV KSČ, na kterém došlo k významným změnám ve vedení KSČ, nebo '''obrodný proces'''.
== Historiografická debata ==
Pražské jaro stejně jako další období českých a československých dějin podléhá výrazné debatě historiků. Historické interpretace budou vždy konfliktní, a jak připomíná historik Gerard De Groot, ani v globálním měřítku nemůžeme mít žádný „grand narrative“ roku 1968.<ref>{{Citace elektronické monografie
| titul = O vztahu pražského jara ke smyslu českých dějin
| url = https://a2larm.cz/2018/08/o-vztahu-prazskeho-jara-ke-smyslu-ceskych-dejin/
| datum přístupu = 2022-05-30
| jazyk = cs-CZ
}}</ref>
Pražské jaro v sobě neslo mnoho idejí, motivů a zájmů. Necháme-li stranou různé interpretace odlišných zájmových skupin, vyvstane otázka nastolená ve slavné diskusi o „českém údělu“ mezi Václavem Havlem a Milanem Kunderou. Kundera zde československý pokus o reformu hodnotil vysoce pozitivně a chápal ho jako zásadní snahu vytvořit světově unikátní osvobozující formy socialistické demokracie. Ve známost vešel jeho závěr o tom, že „Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světovou výzvu“. Havel viděl v pražském jaru méně radikality. Kunderovi ironicky odpověděl, že „budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem“. Havel věřil ve splývání Čechů se světovým duchem. Podle něho jsou Češi nekompetentní k tvoření něčeho svého a doporučoval pouze imitaci Západu, protože to je náš skutečný vzor. Tuto politiku později prosazoval jako prezident. Kundera mu na jeho kritiku odpověděl a označil ho za normalizátora, který se vyžívá v moralistickém exhibicionismu. V tom měl Kundera velkou pravdu. Václav Havel je dnes buď prázdnou ikonou polistopadové éry, nebo zloduchem vojenského atlantismu. Havlova ikonizace vytěsňuje jeho „politické utopie“ vycházející z Patočkových úvah o nadcivilizaci, podle nichž jsou státní socialismus i západní parlamentní kapitalismus ve stejné krizi (Moc bezmocných). Západní civilizace ji dokáže lépe skrývat, ale její krize je o to hlubší. Lze to chápat tak, že krize státního socialismu byla pouhou předzvěstí mnohem hlubší a celkovější krize, do níž upadá západní civilizace. Jeho teoretické úvahy však nekorelují s jeho politickou praxí, která odpovídá Kunderově kritice. Havel byl protagonista západního liberalismu, který již v 70. letech v polemice s Kunderou odmítá levicový reformismus.
Současný liberální mainstream, vycházející z Havla a jeho kolegů, pokládá Pražské jaro za „slepou uličku“ českých dějin (velký vliv na Patočkův spis ''Co jsou češi''), nepovedený předobraz skutečné revoluce z roku 1989. Po roce 1989 převažovalo obecně vzpomínání na komunismus jako na čtyřicet let homogenní „totality“. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu z roku 1993 právně ustanovil výklad dějin, když deklaroval, že „komunistický režim panující v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“. V diskusích o pražském jaru se objevuje podivná shoda mezi liberálními elitami a normalizačními kádry. Liberální historici, politologové a politici tvrdí, že komunističtí představitelé pražského jara by dříve či později pod tlakem veřejnosti pochopili správnou cestu a umožnili by vznik stran mimo půdu Národní fronty. Významnou liberální analýzou příčin okupace Československa byla knížka Petra Pitharta ''Osmašedesátý''. Aktéři pražského jara nelibě nesli Pithartovu analýzu, která je vinila z naivity, chyb a absence smyslu pro realitu.
Exkomunisté, respektive bývalí reformní komunisté přicházeli s vlastní interpretací „smyslu jara“ již krátce po intervenci. Vyzdvihoval významnost pražského jara pro socialistickou teorii a praxi, chápal jej jako krizi sovětského modelu socialismu a pokus o významnou a jedinečnou společenskou alternativu. Filosof Rio Preisner zdůrazňoval roli předních reformních komunistů ve stalinské likvidaci kultury a v pražském jaru viděl pouze mocenskou hru uvnitř komunistické strany, která jen trpce akceptovala návrat nekomunistických aktérů do veřejného života, a která tak podle něj neměla žádný potenciál přinést osvobozující plně demokratickou společenskou alternativu.
Oficiální normalizační rétorika v podobě svého „zakládajícího dokumentu“ Poučení z krizového vývoje: vývoj v roce 1968 označil tento dokument jako „kontrarevoluční“ a varoval před návratem pravicového revizionismu a kapitalismu, sovětská vojenská okupace pak byla označena za „bratrskou pomoc“.
Německý historik Martin Schulze Wessel ve zbrusu nové knize Pražské jaro: Průlom do nového světa tvrdí,že reformní proces v Československu poháněly dvě síly: náprava křivd z minulosti a vize nové, lepší společnosti. Heslo „socialismus s lidskou tváří“ nebyla žádná prázdná fráze. Člověk už neměl být anonymním kolečkem ani bezcennou produkční jednotkou. Měl se rozvíjet a mít šanci žít důstojný a plnohodnotný život. A spolu s ním i celá společnost. Wessel popisuje pražské reformní hnutí kolem Alexandra Dubčeka jako projekt budoucnosti, jako pokus uskutečnit uprostřed Evropy přiblížení mezi sovětským systémem a západní formou společnosti. Navíc vidí v pražském jaru úsilí vypořádat se s minulostí, v jehož průběhu se poprvé veřejně diskutovalo o inscenovaných procesech padesátých let (např. s Rudolfem Slánským).
Podle Kristýny Andělové reformní komunismus, který se historicky váže k období šedesátých let, nebyl specificky československý fenomén. Jednalo se o jednu ze strukturálních reakcí východoevropských společností na stalinský teror v padesátých letech. Krize stalinismu ve východní Evropě vykazovala různé typy politických reakcí, z nichž se pouze reformní komunismus vyznačoval orientací na politickou demokratickou reformu směřující k liberalizaci systému. Československý reformní komunismus se ovšem vyvíjel do jisté míry opožděně ve srovnání se zbytkem střední Evropy či Jugoslávie. Teze o výjimečnosti československého vývoje v šedesátých letech, který je mnohými (nejen) českými historiky označován za jakousi „vlajkovou loď“ reformního komunismu, je tedy z komparativní perspektivy historického vývoje poststalinismu ve východní Evropě poměrně problematická.<ref>{{Citace elektronické monografie
| titul = Obrodný proces? Zlatá šedesátá? O čem vlastně hovoříme, když mluvíme o pražském jaru?
| url = https://a2larm.cz/2021/08/obrodny-proces-zlata-sedesata-o-cem-vlastne-hovorime-kdyz-mluvime-o-prazskem-jaru/
| datum přístupu = 2022-05-30
| jazyk = cs-CZ
}}</ref> Berend v roce 1996 popsal tři typy východoevropské destalinizace představující různé politicko-národní „reakce“ na krizi stalinismu. Nejzásadnější reformní změnu podle Berenda nepředstavovalo Československo a „pražské jaro“, nýbrž vývoj politického myšlení a politických institucí v Jugoslávii, Polsku a Maďarsku, které si různými „flexibilními způsoby“ prošly několika postupnými stádii reformy. Jejich společensko-politické instituce zašly v hloubce a kvalitě destalinizace nejdále právě proto, že se destalinizovaly delším, graduálním vývojem. To jim dávalo z dlouhodobého hlediska schopnost určité vlastní reflexivity a stability. Naopak státy jako Albánie a Rumunsko představovaly podle Berenda druhý typ reakce na konec stalinismu. Tyto systémy sice do jisté míry „fosilizovaly“ stalinskou institucionální strukturu, ovšem vytvořily nový typ národního dogmatického poststalinismu, který odmítal sovětskou verzi politického řízení. Jako třetí typ popisuje Berend případ Československa a Bulharska, které chápe jako typ poststalinského režimu, který se nachází „mezi“ výše zmíněnými reakcemi.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Iván.
| jméno = Berend, Tibor
| titul = Central and Eastern Europe : 1944-1993 ; detour from the periphery to the periphery
| url = http://worldcat.org/oclc/729933455
| vydavatel = Cambridge Univ. Press
| isbn = 978-0-521-55066-6
| isbn2 = 0-521-55066-1
| oclc = 729933455
}}</ref>
Podle Vítězslava Sommera byl reformní komunismus také elitním projektem. Vedle politiků, intelektuálů a umělců nacházel výraznou podporu v prostředí vědy, které se částečně překrývalo s politickou a intelektuální sférou, avšak současně vytvářelo samostatnou myšlenkovou platformu. V tom bylo pražské jaro odlišné od „osmašedesátého“ ve Spojených státech amerických, Francii nebo západním Německu. Na Západě se rok 1968 vyznačoval důrazem na odlišné pojetí politiky, rozvojem nové kulturní imaginace, obratem k nemateriálním hodnotám, netradiční spiritualitou a povstáním marginalizovaných společenských vrstev. „Normalizace“ měla být zlatou střední cestou mezi „živelným“ a násilným stalinismem, ovládaným takzvaným kultem osobnosti, a experimentujícím reformním komunismem, který koketoval s kapitalistickými přístupy k organizaci ekonomického a politického života. Posun k technokratickému socialismu se zdál být tím nejlepším „poučením z krizového vývoje“. Z éry pražského jara zůstalo přesvědčení o významu vědy a expertních aparátů pro řízení státu a ekonomiky. Politickou demokratizaci nahradila politika odpolitizování, která účinně umrtvila vznikající politickou veřejnost. Politické otázky se staly technickými problémy, které lze vyřešit efektivně a bez zdlouhavých debat. „Normalizace“ se tedy opřela nejen o sovětské tanky, ale také o údajně nezpochybnitelná vědecká fakta a „inženýrské“ metody vládnutí nepodléhající veřejné kontrole. V důrazu na „zvědečtění“ moci navazovala na pražské jaro, odmítnutím demokratizace se s ním radikálně rozcházela. Propojení odpolitizování a autoritářství s programem vědecky řízené společnosti bylo významnou oporou posrpnového režimu. Při vzpomínání na padesát let staré události roku 1968 proto nelze opomíjet skutečnost, že reformní komunismus obsahoval rozpor mezi emancipačním programem demokratického socialismu a technokratickými představami o socialismu jako vládě vědecké racionality a ekonomické efektivity.
Podle Petra Druláka Češi formulují svoji identitu v západním konceptuálním a hodnotovém rámci a k Západu se obracejí s požadavkem na její uznání. Lze tedy pojímat českou identitu dvěma možnými způsoby – jako splývání, či jako přispívání. Záleží na tom, zda zdůrazníme přináležitost k Západu, či její nesamozřejmost. Splývání chápe jako nevyčnívající součást Západu (Česko jako kolonie nebo protektorát Západu). Přispívání je ambicióznější a nepostrádá někdy prvky mesianismu. Definuje českou identitu jako misi směřující ke zdokonalení, či dokonce záchraně Západu. Česko nemá být jen normální západoevropskou zemí, nýbrž učitelem Západu. Takový učitel vybočuje z hlavního proudu západní politiky, aby ve jménu západních hodnot ukázal na jeho nedostatky. Podle Drulákovi filosofie dějin Čechů po druhé světové válce opouští Československo cestu splývání a usiluje o něco (Benešova koncepce mostu mezi Západem a Východem; Pražské jaro). Podle Beneše odpovídá geopolitické poloze Československa mezi Západem a Východem domácí syntéza mezi demokracií a socialismem. V šedesátých letech se tato orientace znovu objevuje v reformním komunismu, který se v mnoha ohledech podobá Benešově koncepci. Společné i odlišné obou pokusů je dáno tím, že Beneš se ze Západu ohlíží k Východu, zatímco reformní komunisté se z Východu ohlížejí k Západu.<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Proč nám nestačí splývat? {{!}} Noviny
| periodikum = Lidovky.cz
| url = https://www.lidovky.cz/noviny/proc-nam-nestaci-splyvat.A091003_000100_ln_noviny_sko
| datum vydání = 2009-10-03
| jazyk = cs
| datum přístupu = 2022-05-30
}}</ref> Podobnost koncepce Beneše a reformních komunistů spočívá v tom, že se pokoušejí sloučit socialismus s demokracií západního typu. Je to pokus o syntézu předností dvou antagonistických univerzalismů (monoteismů) – sovětského komunismu a atlantického demokratického liberalismu.<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Votruba
| jméno = Adam
| titul = Petr Drulák: Podvojný svět
| periodikum = !Argument
| url = https://casopisargument.cz/?p=42534
| datum vydání = 2022-05-12
| jazyk = cs
| datum přístupu = 2022-05-30
}}</ref>
Milan Syrůček tvrdí, že „poradce amerických prezidentů Henry Kissinger mi na otázku, proč nám Američané nijak nepomohli, odpověděl třemi důvody: za prvé dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu. Za druhé pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila, bez ohledu na vše, jeho cesta do Moskvy k jednáním o jaderných zbraních. A za třetí si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro ‚zvítězilo‘ a prokázalo přednosti ‚socialismu s lidskou tváří‘. Pro ně naopak bylo podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal žádné své kvality.“<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = MÉDIA: Kissinger o Pražském jaru - Neviditelný pes
| periodikum = iDNES.cz
| url = https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/media-kissinger-o-prazskem-jaru.A180913_215203_p_spolecnost_wag
| datum vydání = 2018-09-15
| jazyk = cs
| datum přístupu = 2022-05-30
}}</ref>
== Stav společnosti a pozadí událostí ==
| |||