V římskokatolické, v [[anglikánská církev|anglikánské]] i v [[pravoslaví|pravoslavných]] církvích převládají pevné kamenné oltáře, které se zvláštním obřadem [[konsekrace|konsekrují]] čili světí. Užívaly se však i oltáře dřevěné, na něž se kladla menší kamenná deska s ostatkem světce (tzv. ''altare portatile'' - přenosný oltář). Skládací cestovní oltář, tzv. ''Altare viaticum'' vůbec oltářní mensu nemá a nepotřebuje.
V katolických kostelích se odpo [[Druhý vatikánský koncil|DruhéhoDruhéhm vatikánskéhovatikánskéhm koncilu]] doporučuje [[Obětní stůl|volně stojící mensa]] (tzv. ''čelem k lidu''),. kteráPlatí lépeto odpovídáovšem původnímupouze významupro stolunové kostely. U starých kostelů je předpis, že se má zachovat oltář původní a tzv. [[eucharistieobětní stůl|obětní stoly]] byly pouze provizorní řešení. Tento zvyk se můževšak slavitrozšířil vdo případětakové nouzemíry, že se z něho stalo pravidlo a však stále proti platným předpisům. Lidé a bohužel i navětšina kněží se domnívá, že pro stavbu obětního stolu stačí pouze možnost sloužení tvz. sváří k lidu. Tato interpretace je ovšem chybná, protože sloužit tzv. zády k lidu nebrání k běžnémaktivní stoleúčasti bezvěřících svatýchpři ostatkůmši. V [[protestantismus|protestantských]] církvích se častěji užívají více či méně ozdobené stoly, pokryté ubrusem. Na stole bývá vystavena [[Bible]].
