Rudá armáda: Porovnání verzí

'''Rudá armáda''', celým názvem '''Dělnicko-rolnická Rudá armáda''' ({{Vjazyce2|ru|Рабоче-крестьянская Красная армия}}, ''Raboče-kresťjanskaja Krasnaja armija'' (РККА nebo RKKA), zkráceně jen '''Красная армия''') byla armáda [[Ruská sovětská federativní socialistická republika|bolševického Ruska]] (1918–1922) a posléze [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] (1922–1946). S pomocí bývalých důstojníků a&nbsp;specialistů carské armády ji během ruské revoluce (28.&nbsp;ledna 1918) z pověření Rady lidových komisařů založil [[Lev Davidovič Trockij|Lev Trockij]] jako nástupkyni Rudé gardy. Podle slov [[Vladimir Iljič Lenin|Vladimira Lenina]] byla zprvu určena „''pro systematické vojenské akce k&nbsp; získání, vybojování, sběru a&nbsp; svozu obilí a&nbsp; topiva''“ např. pro akce typu ''s kulomety pro obilí''.<ref>Ruský historik Alexandr Jakovlev, např. kniha Rusko plné křížů.</ref> Představiteli [[Komunistický režim|komunistického režimu]], [[Socialistický realismus|socialistického realismu]] v&nbsp; kultuře a budovatelské [[poezie]] byla opěvována jako „armáda míru“.

Označení ''rudá'' vzniklo z ruského výrazu ''krasnyj'' (= ''rudý''), což mělo symbolizovat krev pracující třídy prolitou v&nbsp; boji proti [[Kapitalismus|kapitalismu]] a víru v&nbsp; rovnost a bratrství všech lidí (v českém překladu se proto vojáci nazývali jak '''Rudoarmejci,''', tak i '''KrasnoarmějciKrasnoarmejci''') a zároveň se vyhrazovalo jako protipól [[bělogvardějci|Bílé gardy]] (krasnogvardějci proti bělogvardějcům). Po skončení [[Druhá světová válka|druhé světové války]] bylo rozhodnuto o&nbsp; změně názvu a&nbsp; 25.&nbsp; února 1946 byla Rudá armáda oficiálně přejmenována na [[Sovětská armáda|Sovětskou armádu]] (rusky Советская Армия (СА)/''Sovjetskaja Armija''), jako výraz cti vojákům ve Velké vlastenecké válce.

Rudá armáda měla nenahraditelný a v&nbsp; mnoha směrech rozhodující podíl na vítězství, kterého dosáhli ve druhé světové válce [[Spojenci (druhá světová válka)|Spojenci]] nad [[Osa Berlín–Řím–Tokio|Osou Berlín–Řím–Tokio]], především nad [[Nacistické Německo|nacistickým Německem]]. Počáteční rychlý postup [[Wehrmacht]]u po přepadu Sovětského svazu v&nbsp; roce 1941 (''[[Operace Barbarossa]]'') se Rudé armádě podařilo ještě v témže roce zastavit před [[Moskva|Moskvou]]. Během rozsáhlých bojových aktivit na [[Východní fronta (druhá světová válka)|východní frontě]], tedy na sovětském území, se Rudá armáda střetávala s&nbsp; [[Heer (Wehrmacht)|pozemními vojsky Wehrmachtu]] a&nbsp; s&nbsp; divizemi [[Waffen-SS]] na linii dlouhé tisíce kilometrů od hustých [[Pobaltí|pobaltských]] a [[Bělorusko|běloruských]] lesů po rozlehlé jihoruské stepi (mj. [[Bitva u&nbsp;Stalingradu]]), čímž bylo vázáno 70 až 80 %&nbsp; německých pozemních sil angažovaných ve válce v&nbsp; [[Evropa|Evropě]]. Tyto německé armády byly Rudou armádou s&nbsp;obrovskými vlastními ztrátami na lidech a&nbsp; materiálu z&nbsp; velké části zničeny. To ve svém důsledku znamenalo, že nacistické Německo nemohlo velkou část svých vojsk použít ani na frontách [[Druhá světová válka v Africe|v&nbsp; Africe]] nebo při [[Italské tažení|italském tažení]] západních spojenců, ani na [[Západní fronta (druhá světová válka)|západní frontě]] po vylodění Američanů a&nbsp; Britů v&nbsp; [[Normandie|Normandii]] a&nbsp; následných [[Bitva o Normandii|bitvách]]. Byla to právě Rudá armáda, která se probojovala již v únoru 1945 na německé území, 60 kilometrů od Berlína.

V roce [[1924]] začali komisař pro obranu [[Michail Frunze]] a jeho zástupce [[Michail Tuchačevskij]] Rudou armádu modernizovat. To se nelíbilo tradicionalistům, které reprezentovali [[Semjon Michajlovič Buďonnyj|Semjon Buďonnyj]] a [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Kliment Vorošilov]]. Snaha o&nbsp; modernizaci skončila o rok později, Frunze zemřel za podezřelých okolností a Tuchačevskij byl degradován na velitele [[Petrohrad|leningradského]] vojenského okruhu. Situace se změnila na začátku [[1930–1939|30. let]]. [[Seznam představitelů Sovětského svazu|Generální tajemník Komunistické strany]] a fakticky vůdce [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]] [[Josif Vissarionovič Stalin]] usoudil, že Rudou armádu je nutno modernizovat, aby mohla obstát v případné válce s jinými velmocemi.<ref name="Jorgenser24">{{Citace monografie

Kolem Tuchačevského se shromáždili schopní a prozíraví velitelé a vojenští teoretikové, inspirovaní myšlenkami mechanizovaného vedení boje a [[Blitzkrieg|bleskové války]].<ref name="Jorgenser26">Jörgenser a Mann, str. 26.</ref> Dali podnět k modernizování tankových závodů ve [[Volgograd|Stalingradu]], [[Charkov]]ě, [[Čeljabinsk]]u i [[Petrohrad|Leningradě]] a výroba tanků prudce vzrostla. V roce [[1932]] už měl Sovětský svaz více tanků než francouzská armáda. Rozběhla se i výroba letadel. Pouhá produkce zbraní a techniky však nestačila, a&nbsp; proto bylo nutné vypracovat moderní taktiku vedení boje.

Rudá armáda se teoreticky stala celosvětově největší a nejmodernější armádou.<ref name="Jorgenser26">Jörgenser a Mann, str. 26.</ref> Byla do značné míry mechanizovaná, dobře vybavená a vedená. Podle některých autorů se žádná armáda západních velmocí, včetně německého [[Wehrmacht]]u, s tehdejší Rudou armádou nemohla měřit. Během kyjevských manévrů v roce [[1935]] generál [[Jona Jakir]] úspěšně demonstroval, jak můžou pozemní jednotky operovat při dobré součinnosti s letectvem. O rok později byl úspěch zopakován v Bělorusku. Tentokrát byli přítomni i zahraniční pozorovatelé, na které udělala tato demonstrace síly velký dojem. A právě obdiv Západu k těmto mužům, kteří za své postavení vděčili svému umu, se stal pro některé trnem v oku. Tuchačevskij navíc otevřeně kritizoval [[nacistické Německo]] a varoval před jeho agresí. Stalin se také obával, že tito profesionální vojáci, kteří Rudou armádu učinili prvotřídní bojovou složkou, by se mohli spiknout s&nbsp;jeho protivníky. Takže i v armádě docházelo k procesům, věznění a&nbsp; popravám, známým jako [[velká čistka]].

[[Josif Vissarionovič Stalin]] rozpoutal ve snaze zbavit se veškeré skutečné i domnělé opozice teror proti armádnímu velení. Obrovskému politickému útlaku, věznění a&nbsp;popravám padl za oběť velký počet zkušených armádních důstojníků, z toho několik desítek vysoce postavených generálů,<ref name="Charbonnier4">{{Citace monografie | jméno=Philippe | příjmení=Charbonnier | titul=The Soviet Soldier of World War Two |vydavatel=HISTORIE & COLLECTIONS | místo= Paris | rok=2011 | jazyk = angličtina |strany=4 | poznámka = [dále jen Charbonnier]}}</ref>{{#tag:ref|Přesný a celkový důstojníků, kteří byli uvězněni nebo popraveni je předmětem dohadů, nicméně z nejvyššího velení bylo popraveno 13&nbsp;[[Armádní generál|armádních generálů]], 57&nbsp;[[generálporučík]]ů, 85&nbsp;[[generálmajor]]ů a&nbsp;220&nbsp;[[plukovník]]ů|group="Pozn."}} včetně tří [[Maršál Sovětského svazu|maršálů SSSR]] [[Michail Tuchačevskij|Michaila Tuchačevského]], [[Vasilij Konstantinovič Bljucher|Vasila Bljuchera]] a [[Alexandr Iljič Jegorov|Alexandra Jegorova]], kteří byli popraveni. Dále byli popraveni čtyři z pěti armádních generálů prvního stupně - [[Jona Jakir]], [[Jeronim Uborevič]], [[Ivan Belov]] a [[Sergej Kameněv]]. Dále bylibylo popraveno všech deset armádních generálů 2. stupně. Z vrchního velení armády čistky přežili pouze tři generálové. Osobní přátelé Stalina [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Kliment Vorošilov]], [[Semjon Michajlovič Buďonnyj|Semjon Buďonnyj]] a uznávaný vojenský teoretik [[Boris Michajlovič Šapošnikov|Boris Šapošnikov]]. Tato genocida nejvyšší generality Rudé armády se pravděpodobně podepsala na její koncepci a její celkové síle, přestože názory se různí. Na velitelské posty se dostali [[Stalinismus|stalinisté]], z nichž někteří slepě vyznávali tradiční způsob boje, založený na jezdectvu a [[Proletariát|proletářském nadšení]]. Tito velitelé byli na jednu stranu velmi loajální vůči Stalinovi a komunistické straně, ale zároveň nezkušení. Jejich schopnosti nestačily na vedení velkých mechanizovaných útvarů v případě [[Blitzkrieg|bleskové války]]. Úroveň a efektivita velení, stejně jako úroveň vzdělání na vojenských akademiích čistkami velmi utrpěly.<ref name="Jorgenser28">Jörgenser a Mann, str. 28.</ref><ref name="Zaloga3">{{Citace monografie

Politické překážky a zavádění nových opatření se staly obrovskou brzdou v dalším vývoji. Největší politickou překážkou bylo opětovné zavedení systému ''„dvojího velení“'' a znovuvytvoření pozice [[Politický komisař|politického komisaře]].{{#tag:ref|Šlo o systém užívaný za občanské války, kdy komisaři dohlíželi na profesionální důstojníky, z nichž většina sloužila v carské armádě.<ref name="Zaloga4">Zaloga, str. 4.</ref>|group="Pozn."}} Každá jednotka o velikosti [[Prapor (jednotka)|praporu]] a výše měla vlastního politruka, který schvaloval veškeré podstatné rozkazy velitele jednotky. Politruci mnohdy neměli vyšší vojenské vzdělání a vybíráni byli na základě věrnosti [[Komunistická strana Sovětského svazu|Komunistické straně Sovětského svazu]]. Obecně se politruci věnovali politickému školení jednotky, vytváření morálky a do vojenských záležitostí se nemíchal. Ve skutečnosti však mnozí politruci svého postavení zneužívali k zastrašování čestných velitelů i k osobnímu prospěchu. Vměšovali se do velení jednotek a hráli si na vojevůdce, což mělo pro Rudou armádu v&nbsp; následujících válečných konfliktech mnohé destruktivní důsledky.<ref name="Zaloga4">Zaloga, str. 4.</ref><ref name="Ries_56">{{Citace monografie

Už od obsazení Mandžuska roku [[1931]] ohrožovalo [[Japonské císařství|císařské Japonsko]] sovětské a mongolské hranice na dálnémDálném východě. Pohraniční potyčky s jednotkami [[Kuantungská armáda|Kuantungské armády]] přerostly roku [[1938]] v japonskou invazi. Střet vyústil v [[Bitva u jezera Chasan|bitvu u jezera Chasan]], jež skončila na mrtvém bodě. Japonci nadále tvrdili, že řeka Chalcha tvoří hranici mezi státem [[Mandžukuo]] a [[Mongolsko|Mongolskem]], kdežto Sověti trvali na tom, že hranice probíhá 16 kilometrů východněji u vesnice Nomonhan<ref name="Porter16">{{Citace monografie

}}</ref>. V květnu [[1939]] došlo k dalším pohraničním střetům a japonská 6.&nbsp; armáda zahájila útok na Mongolsko, které bylo spojencem [[Sovětský svaz|SSSR]].<ref name="Jowett">{{Citace monografie

}}</ref> Do cesty se jim postavily jednotky [[Dálněvýchodní front|dálněvýchodního frontu]] pod velením generála [[Georgij Konstantinovič Žukov|Georgije Žukova]], které pomocí kombinovaných mechanizovaných útoků, podporovanýmipodporovaných dělostřelectvem a letectvem, nepřátelský postup zastavily, přestože Japonci měli proti nim převahu 4&nbsp; :&nbsp; 1.<ref name="Jorgenser32">Jörgenser a Mann, str. 32-33.</ref> Za úsvitu [[20. srpen|20.&nbsp; srpna]] zahájila Rudá armáda rozsáhlou [[Protiútok|protiofenzívu]]. Tankové jednotky pronikly za mohutné dělostřelecké a letecké podpory japonskou obranou na křídlech a v týlu odřízly Japoncům ústupovou cestu u vesnice Nomonhan.<ref name="Jorgenser33">Jörgenser a Mann, str. 33.</ref> V těsném závěsu za tanky postupovala pěchota, jež představovala druhou údernou vlnu. [[31. srpen|31.&nbsp; srpna]] se zbylé japonské jednotky vzdaly. [[Bitva u řeky Chalchyn]] potvrdila teorii maršála [[Michail Tuchačevskij|Tuchačevského]] a jeho víru v moderní, mechanizovaný způsob boje a&nbsp; prakticky ukázala, že velké tankové síly jsou v koordinaci s letectvem a mobilním dělostřelectvem velmi efektivní.<ref name="Jorgenser33">Jörgenser a Mann, str. 33.</ref> Porážka donutila Japonce odstoupit od plánu na obsazení Sibiře a střední Asie.<ref name="Porter17">Porter, str. 17.</ref>{{#tag:ref|Jednalo se o plán japonské politiky tzv. „''Severní expanze''“ (北進論 ''[[Hokušin-ron]]''), jenž začal vznikat už po [[Rusko-japonská válka|rusko-japonské válce]] v&nbsp;roce 1905 s&nbsp;cílem získat sibiřské nerostné bohatství. Japonské velení po porážce u Chalchyn-golu expanzi na do Ruska zavrhlo a nahradilo jej diametrálně-opačným plánem tzv. „''Jižní expanze''“ (南進論 ''[[Nanšin-ron]]'') na obsazení [[Indonésie]] a tamních zdrojů ropy a kaučuku|group="Pozn."}}

Stalin měl ambice získat území [[Ruské impérium|carského Ruska]], která byla pro Rusko ztracena po [[První světová válka|první světové válce]]. Tato území zahrnovala velkou část současného [[Polsko|Polska]], [[Baltské státy|Pobaltí]], [[Finsko]] a&nbsp; tehdejší rumunská území [[Besarábie]] a&nbsp; [[Bukovina (země)|severní Bukoviny]]. Jako první přišlo při těchto snahách na řadu [[Finsko]]. Rudá armáda s 600&nbsp; 000 vojáky, 1&nbsp; 000 tanky a 1&nbsp; 000 letadly vtrhla do hustých lesů a močálů Finska, kde očekávala rychlé a slavné vítězství.<ref name="Jorgenser38">Jörgenser a Mann, str. 38.</ref><ref name="Porter25">Porter, str. 25.</ref> Velení bylo svěřeno generálu [[Kirill Afanasjevič Mereckov|Kirillu Mereckovovi]]. Ačkoliv finské vojenské jednotky měly nedostatek protitankových zbraní a postrádaly moderní tankové a letecké síly, zakládaly svoji bojovou odhodlanost na ryzí morálce, železné disciplíně, [[Entuziasmus|entuziasmu]] a znalosti terénu, který byl nevyhovující pro masové útoky obrněné techniky. Časně ráno [[30.&nbsp; listopad]]u [[1939]] započaly sovětské útoky v&nbsp; oblasti [[Karélie]] a [[Karelská šíje|Karelské šíje]] na tzv. [[Mannerheimova linie|Mannerheimovu linii]].{{#tag:ref|Systém finských opevnění, vybudovaný ve 20. a 30. letech napříč Karelskou šíjí proti expanzi SSSR. Jméno dostala po maršálu [[Carl Gustaf Emil Mannerheim|Mannerheimovi]], který navrhl a později řídil její výstavbu|group="Pozn."}} Po počátečním postupu byli Sověti zastaveni a utrpěli těžké ztráty. Finové obratně využívali slabiny a nedostatky rudoarmějců, kdy tankové jednotky nalákali do pasti, zatarasili jim cestu pomocí přírodních překážek a následně je zničili náložemi a zápalnými lahvemi (které pojmenovali [[Molotovův koktejl|Molotovovy koktejly]]). Důležitou roli sehráli finští [[odstřelovač]]i, kteří ze svých dobře maskovaných úkrytů likvidovali pěchotu Rudé armády z velké vzdálenosti. Rudoarmějci často vyráželi do útoku bez průzkumu a s&nbsp; nedostatečnou palebnou podporou, takže byli vydáni na milost a nemilost finské kulometné a protitankové palbě. Faktem však zůstává, že zima 1939–1940 byla jednou z nejstudenějších ve [[20. století]], což ovlivnilo průběh vojenských operací.

Odpor Finů, minová pole, palebné léčky, tuhá zima a velké ztráty silně demoralizovaly vojáky Rudé armády. Na začátku roku 1940 [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Kliment Vorošilov]] odvolal [[Kirill Afanasjevič Mereckov|Mereckova]] a&nbsp; velení převzal [[Semjon Konstantinovič Timošenko|Semjon Timošenko]]. Ten obnovil 1.&nbsp; února útok na Mannerheimovu linii a&nbsp; využil k&nbsp; tomu všechny dostupné zdroje, včetně letectva. Masivní útok po celé šíři [[Karelská šíje|Karelské šíje]] a&nbsp; vzdušná převaha sovětského letectva způsobily, že po čtrnácti dnech zuřivých bojů musely finské jednotky ustoupit. Finové sáhli k&nbsp; zoufalému kroku, když odstřelili stavidla a&nbsp; hráze průplavu [[Saimaa]], aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup a vlastní jednotky získaly čas k&nbsp; ústupu na západ. Zaplavená území a&nbsp; potíže se zásobováním zbrzdily další postup Rudé armády a nastala patová situace. Dne [[12. březen|12.&nbsp; března]] [[1940]] ([[13. březen|13.&nbsp; března]] finského času) byl podepsán [[Moskevský mír]]. Finsko muselo SSSR odstoupit značnou část svého území (celkem 57&nbsp; 000&nbsp; km² v&nbsp; oblasti [[Karélie]]), ale na druhou stranu uhájilo svou nezávislost. Ztráty Rudé armády činily 400&nbsp; 000&nbsp; vojáků (mrtvých, zraněných a&nbsp; zajatých), 3&nbsp; 500&nbsp; tanků a&nbsp; obrněných vozidel a&nbsp; 600&nbsp; letadel. Finové přišli o&nbsp; 71&nbsp; 000&nbsp; vojáků, 16&nbsp; tanků a&nbsp; 70&nbsp; letadel.

Po počátečním náporu německého [[Wehrmacht]]u, který přinesl Rudé armádě několik drtivých porážek, utrpěla německá vojska první porážku od Rudé armády pod vedením generála [[Georgij Konstantinovič Žukov|Žukova]] v [[Bitva před Moskvou|bitvě před Moskvou]]. Vítězství rudoarmějcůrudoarmejců v bitvách u [[Bitva u Stalingradu|Stalingradu]] a&nbsp; u&nbsp; [[Bitva u Kurska|Kurska]] znamenala obrat ve vývoji 2. světové války v neprospěch nacistického Německa.

V průběhu [[Velká vlastenecká válka (pojem)|Velké vlastenecké války]], kterou v&nbsp; letech 1941–1945 vedl Sovětský svaz zcela převážně proti [[Nacistické Německo|nacistickému Německu]], sloužilo v Rudé armádě celkem 35&nbsp; milionů sovětských občanů. Podle oficiálních odhadů bylo zabito v&nbsp; boji nebo pohřešováno 8,7&nbsp; milionu rudoarmějcůrudoarmejců, z&nbsp; toho bylo 5,8&nbsp; milionu [[Rusové|Rusů]], 1,4&nbsp; milionu [[Ukrajinci|Ukrajinců]] a 1,5&nbsp; milionu příslušníků ostatních sovětských národů. Dalších 15&nbsp; milionů vojáků Rudé armády utrpělo v&nbsp; boji zranění.<ref>Zdroj: G. I. Krivosheev. ''Soviet Casualties and Combat Losses''. Greenhill 1997 {{ISBN|978-1-85367-280-4}} Strany 85–97</ref> Dále zemřelo v&nbsp; letech 1941-42 v&nbsp; [[Sovětští váleční zajatci během druhé světové války|německém zajetí]] okolo 3&nbsp; milionů zajatých rudoarmějcůrudoarmejců, což byla součást německého plánu [[Genocida|genocidy]] slovanských národů, tzv. [[Generalplan Ost]].<ref>"[http://respekt.ihned.cz/c1-61299000-geografie-krvavych-zemi Geografie krvavých zemí]". Respekt. 24. listopadu, 2013</ref>

V bojích s Rudou armádou zahynulo přibližně 5&nbsp; milionů vojáků [[Wehrmacht]]u a jiných na straně nacistického Německa bojujících armád.<ref>German losses according to: Rüdiger Overmans, ''Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg''. Oldenbourg 2000. {{ISBN|3-486-56531-1}}, s. 265, 272</ref> I&nbsp; po otevření západní fronty v&nbsp; [[Normandie|Normandii]] v&nbsp; červnu 1944 připadalo 68,5 % vojenských ztrát nacistického Německa na východní frontu.<ref>Jeffrey Herf (2006). ''The Jewish enemy: Nazi propaganda during World War II and the Holocaust''. Harvard University Press. {{ISBN|0-674-02175-4}}, s.&nbsp;252.</ref> Na vítězství Rudé armády měla nemalý vliv [[Zákon o půjčce a pronájmu|nákup materiálu od spojenců]], který Sovětský svaz splácel už za války dodávkami nerostných surovin i v letech po válce. V prvních dvou letech byla anglo-americká pomoc ještě malá a nejvíce materiálu bylo dodáno po polovině roku 1943, tedy až po vítězných bitvách u Moskvy, Stalingradu a Kursku. V roce 1945 byla už celá třetina nákladních vozů používaných Rudou armádou americké výroby.<ref>Weeks, Albert L. ''Russia's Life-Saver: Lend-Lease Aid to the U.S.S.R. in World War II.'' Lanham, Maryland: Lexington Books, 2004. {{ISBN|978-0-7391-0736-2}}, s. 107</ref>

Rudá armáda byla složená především z příslušníků [[Slované|slovanských]] národů, žijících na území Sovětského svazu, tedy ve [[Východní Evropa|východní Evropě]], na [[Sibiř]]i, na [[Ruský Dálný východ|ruském Dálném východě]] a&nbsp; v&nbsp; jiných oblastech, což byli hlavně [[Rusové]], [[Ukrajinci]] a [[Bělorusové]]. Také muži slovanské národnosti, kteří byli nebo se po přepadení tehdejšího [[Polsko|Polska]] Německem a&nbsp;následně Sovětským svazem v&nbsp; roce 1939 stali občany SSSR ([[Poláci]], [[Češi]]<ref>"Sovětská elita Gardové jednotky Rudé armády. Vojska. Extra Publishing, 25. března, 2013. str. 17.</ref>, [[Srbové]] a další) museli sloužit jako vojáci Rudé armády. Rekruti neslovanských národností z oblastí [[střední Asie]], [[Kavkaz]]u i ruského Dálného východu příliš povoláváni nebyli.{{#tag:ref|Hlavním problémem byla jazyková bariéra.|group="Pozn."}} Po obrovských ztrátách na životech po přepadení SSSR nacistickým Německem v&nbsp;roce 1941 začali být masově povoláváni do armády i&nbsp; příslušníci neslovanských národů a&nbsp; etnických skupin. Byly vytvářeny i&nbsp; „národní“ divize a smíšené brigády, do kterých byli zařazováni [[Litevci]], [[Lotyši]], [[Estonci]], [[Gruzíni|Gruzínci]], [[Arméni]], [[Čečenci]], [[Mongolové]], [[Kalmykové]], [[Kazaši]], [[Tataři]], [[Azerové|Ázerbájdžánci]], [[Uzbeci]], [[Tádžikové]], [[Turkmeni]], [[Kyrgyzové]] či [[Baškirové]].{{#tag:ref|U mongolských, tatarských a turkických etnik vedla nomádská tradice k vytváření většinou jezdeckých divizí<ref name="Zaloga9">Zaloga, str. 9.</ref>|group="Pozn."}} Velitelé těchto divizí byli ovšem většinou ruské národnosti. U jednotek složených z pobaltských národů se nejednalo jen o vojenské, ale i politické a propagandistické důvody, aby mohla být ospravedlněna intervence do Pobaltí z&nbsp; roku [[1940]]. V Rudé armádě bojovalo přes 500&nbsp; 000 sovětských [[Židé|Židů]].<ref>"[http://www.haaretz.com/jewish-world/jewish-world-features/jewish-veterans-of-soviet-red-army-suffering-in-solitude-1.519350 Jewish veterans of Soviet Red Army suffering in solitude]". ''[[Ha'arec|Haaretz]]''. 5. května 2013.</ref>

Základ Rudé armády jako ve všech armádách tvořila střelecká pěchota.{{#tag:ref|Jednalo se o odkaz na starou tradici z dob [[Ruské impérium|carského Ruska]], kde střelec představoval na rozdíl od pouhé pěchoty elitu.<ref name="Zaloga7">Zaloga, str. 7.</ref>|group="Pozn."}} Střelecké vojsko bylo největší bojovou složkou a představovalo 75 % pozemního vojska. Na začátku [[Druhá světová válka|druhé světové války]] tvořilo každou střeleckou divizi 14 000 vojáků, podporovaných 3 000 koňmi, 600 automobily, 44 těžkými děly, 150&nbsp; minomety a&nbsp; 20&nbsp; tanky.{{#tag:ref|Počty se různí, většina autorů uvádí, že střeleckou divizi tvořilo na začátku války 14&nbsp;000 mužů, jiní že jich bylo až 19&nbsp;000. V praxi se tabulkové a skutečné počty lišily, často (zejména v roce 1942) záleželo na dislokaci nasazení divize, celkové bojové situaci a stavu zásob.<ref name="Zaloga7">Zaloga, str. 7.</ref><ref name="Charbonnier27">Charbonnier, str. 27.</ref>|group="Pozn."}}