První bulharská říše: Porovnání verzí

{{Infobox - zaniklý stát

| rok vzniku = [[681]]

| rok zániku = [[1018]]

| více před = ne

| před 1 = Quaestura exercitus

| před 2 = Avarský kaganát

| před 3 vlajka = The Monogram of Kubrat.png

| více po = ne

| po 1 = Byzantská říše

| šířka 1. sloupce =

| znak =

| velikost znaku =

| hlavní město = [[Pliska]]&nbsp;(681–893)<ref name="váňa132">{{Citace monografie | příjmení = Váňa | jméno = Zdeněk | příjmení2 = | jméno2 = | rok = 1983 | titul = Svět dávných Slovanů | vydavatel = Artia | místo = Praha | stránky = 132 | poznámka = Dále jen [Váňa] | isbn = }}</ref><ref name="bed196">{{Citace monografie | příjmení = Bednaříková | jméno = Jarmila | příjmení2 = Měřínský | jméno2 = Zdeněk | příjmení3 = Homola | jméno3 = Aleš | rok = 2009 | titul = Stěhování národů a Východ Evropy : Byzanc, Slované, Arabové | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | stránky = 196 | poznámka = dále jen [Bednaříková] | isbn = 80-7021-787-1}}</ref><br />[[Preslav]]&nbsp;(893–972)<ref name="váňa132"/><ref name="rych73">{{Citace monografie | příjmení = Rychlík | jméno = Jan a kol | rok = 2000 | titul = Dějiny Bulharska | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | stránky = 73 | poznámka = Dále jen [Rychlík] | isbn = 80-7106-404-1}}</ref><br />[[Ochrid]]&nbsp;(972–1018)<ref name="rych73"/>

| rozloha =

| počet obyvatel =

| počet obyvatel poznámka =

| národnostní složení = [[Protobulhaři]], [[Slované]]; později smíšeni v&nbsp;[[Bulhaři|Bulhary]]

| měna = [[solidus]] (byzantská mince, která v&nbsp;Bulharsku pravděpodobně obíhala, jinak směnný obchod)<ref name="rych64">Rychlík, str. 64</ref>

| státní zřízení = [[absolutní monarchie]]

| zánik = [[1018]] – ovládnutí byzantskou říší

}}

| příjmení = Zástěrová

| jméno = Bohumila

}}</ref> Bulharští cháni během 8. století také několikrát zasáhli do vnitřní politiky Byzance; za chána [[Krum]]a došlo k&nbsp;velkému nárůstu bulharské moci, který se odrazil i&nbsp;v&nbsp;neúspěšném bulharském pokusu o&nbsp;[[Obléhání Konstantinopole (813)|dobytí Konstantinopole]], hlavního města byzantské říše, roku 813. Krumův nástupce [[Omurtag]] vytvořil v&nbsp;říši již ucelenější správu založenou na systému [[župa|žup]] pod kontrolou chánových úředníků.

 

| příjmení = Dučjev

| jméno = Ivan

}}</ref> Tehdejší Bulharsko proto vysílalo další vzdělané církevní zástupce do vzdálenějších území říše; jednalo se o žáky Cyrila a Metoděje. Největšího rozsahu dosáhla bulharská říše za knížete a posléze cara [[Symeon I.|Symeona]]. Za vlády jeho syna [[Petr I. Bulharský|Petra]] však již následoval úpadek. Ke konci 10.&nbsp;století ovládla Bulharsko byzantská říše, i&nbsp;když západní části bulharského území si pod vládou [[komitopulové|komitopulů]] udržely nezávislost. Nejmladší z&nbsp;nich, [[Samuel I.|Samuel]], dobyl nazpět některá ztracená území a na počátku jeho vlády dosáhl bulharský stát dočasně opět pozice regionální velmoci. Po jeho smrti již Bulhaři ztráceli další a další území, až byly zbytky první bulharské říše připojeny k&nbsp;Byzanci. Na konci 12.&nbsp;století se bulharský stát opět obnovil jakožto [[druhá bulharská říše]].

 

 

== Dějiny ==

| příjmení = Drška

| jméno = Václav

}}</ref> odkud podnikal nájezdy do okolních oblastí. Asparuchovi se podařilo uzavřít dohodu se sedmi slovanskými kmeny,<ref name="rych32"/><ref name="bed195">Bednaříková, str. 195</ref> jež poté uznaly jeho svrchovanost, a dále rozšiřoval svojí moc.

 

 

=== Bulharsko v&nbsp;8. století ===

V&nbsp;nadcházejících letech pokračovaly četné srážky s&nbsp;Byzancí, jejímž cílem bylo získat nazpět území, jež kdysi náleželo [[Starověký Řím|římské říši]].<ref name="rych39">Rychlík, str. 39</ref> Vztahy obou států však neměly ryze konfliktní podobu, nýbrž docházelo i&nbsp;k&nbsp;uzavírání dohod a spojenectví. Pakliže byli bulharští vládci dostatečně vlivní a mocní, mohli ovlivňovat i&nbsp;vývoj ve vnitřní politice byzantské říše.<ref name="rych39"/>

 

Dobré vztahy mezi oběma panovníky však příliš dlouho nevydržely. Ve chvíli, kdy již měl Justinián situaci v&nbsp;říši pod kontrolou, vytáhl dobýt nazpátek ztracené území. Útok byl ovšem v&nbsp;[[bitva u Anchiala (708)|bitvě poblíž města Anchiala]] odražen a císař tedy musel ustoupit. V&nbsp;říši ale proti jeho despotické vládě<ref name="drspic62">Drška, Picková, str. 62</ref> a teroru, ke kterému se uchyloval,<ref name="drspic63"/> opět vypuklo povstání, takže byl znovu nucen hledat pomoc u&nbsp;Bulharů. S&nbsp;menším kontingentem poskytnutým Tervelem se vydal do [[Malá Asie|Malé Asie]] naverbovat další vojáky, avšak byl zde zabit. Následovalo období nepokojů a častého střídání císařů, čehož Tervel využil a, krom opětovných pokusů o&nbsp;zvýšení vlivu na byzantskou politiku, vytáhl roku 712 na Konstantinopol, jejíž předměstí vypálil a zpustošil.<ref name="drspic63"/> Válka s&nbsp;Byzancí skončila až o&nbsp;čtyři roky později, kdy byl uzavřen mír znamenající další posílení Bulharska. Spolu s&nbsp;mírem byly poprvé uzavřeny i&nbsp;obchodní dohody.<ref name="drspic63"/> Byzanc si tímto krokem pravděpodobně chtěla Bulharsko zavázat,<ref name="rych40">Rychlík, str. 40</ref> což se ukázalo jako prozřetelné rozhodnutí o&nbsp;rok později, když vojska [[islám]]ského [[chalífát]]u oblehla Konstantinopol. Nový císař [[Leon III. Syrský]] požádal Bulhary o&nbsp;pomoc. ti skutečně přišli a [[Byzantská říše|Byzantincům]] se tak podařilo s&nbsp;bulharskými posilami [[Obléhání Konstantinopole (717–718)|druhé arabské obležení]] svého hlavního města odrazit. Díky vítězství nad Araby se Bulhaři nejen zasloužili o&nbsp;zastavení pronikání islámu dále na západ přes Balkán, ale dostali se též do povědomí tehdejší západní Evropy.<ref name="rych40"/>

 

V&nbsp;následujících letech trval mezi Byzancí a Bulharskem mír. Pro přesnější informace o&nbsp;tehdejším vývoji v&nbsp;Bulharsku není dostatek věrohodných zpráv.<ref name="rych40"/> Z&nbsp;řeckého seznamu bulharských chánů zvaného ''[[Seznam bulharských chánů|Imennik]]''{{#tag:ref|Seznam se dochoval ve slovanském opisu<ref name="rych40"/>|group="pozn."}} a z&nbsp;dalších zdrojů vyplývá, že po Tervelovi nastoupil [[Kormisoš]] a po něm [[Sevar]].<ref name="rych41">Rychlík, str. 41</ref> Sevar byl posledním příslušníkem dynastie [[Dulo]], která poté vymřela.<ref name="runc35">{{Citace monografie

| příjmení = Runciman

 

=== Chán Krum a jeho nástupci ===

Následníkem Kardama se stal [[Krum]], za něhož dosáhla bulharská říše velkého mocenského rozmachu.<ref name="zást127">Zástěrová, str. 127</ref><ref name="drspic68">Drška, Picková, str. 68</ref> Jakožto spojenec [[franská říše|franské říše]] podnikl chán útok na území [[Avaři|avarského kaganátu]] a dobytím [[Bělehrad]]u a [[Srem]]u rozšířil svůj vliv dále na západ. Na severu se staly hranicí bulharské říše pravděpodobně i&nbsp;[[Karpaty]] a řeka [[Tisa]], na východě pak zasahovala jeho moc až k&nbsp;toku [[Dněstr]]u.<ref name="drspic68"/> Tehdejší byzantský císař [[Nikeforos I.]] se začal nového rozsahu bulharské moci obávat a rozhodl se vypravit proti jejich státu vojsko. Po první neúspěšné výpravě byla na rok 811 zorganizována výprava druhá, mající formu odvety za dobytí významného strategického města [[Sofie|Sredce]] Bulhary. Ta zpočátku vypadala, že by mohla mít šanci uspět, když se Krum před postupující císařovou armádou stáhl a nechal jí napospas své sídelní město [[Pliska|Plisku]]. Po jejím vyplenění se byzantská armáda obrátila zpět do Konstantinopole, ale při přechodu Stare Planiny Bulhaři na armádu překvapivě zaútočili a na hlavu jí porazili. V&nbsp;boji zemřel i&nbsp;samotný císař, z&nbsp;jehož lebky si Krum údajně nechal vyhotovit pozlacený pohár.<ref name="drspic68"/><ref name="rych46">Rychlík, str. 46</ref> Chán využil oslabení Byzance a následující rok vpadl do Thrákie, zpustošil ji a dobyl několik významných měst. Po vyjednávání o&nbsp;míru, který nový byzantský císař [[Michael I. Rangabe|Michael I.]] odmítl, se chán [[Obléhání Konstantinopole (813)|vydal na Konstantinopol]], kam dorazil v&nbsp;létě 813. Zde před hradbami za přihlížení konstantinopolských obyvatel přinesl jakožto nejvyšší kněz svým bohům krvavé oběti, což pravděpodobně mělo dopomoci k&nbsp;případné byzantské kapitulaci.<ref name="rych46">Rychlík, str. 46</ref> Poté, co Krumovi došlo, že nebude schopen překonat [[Konstantinopolské hradby]], nabídl císaři mír podle smlouvy s&nbsp;chánem Tervelem z&nbsp;roku 716.<ref name="rych46"/> Císař [[Leon V. Arménský|Leon V.]], který nastoupil na trůn po Michaelově svržení,<ref name="zást128">Zástěrová, str. 128</ref> se pokusil při vyjednávání Kruma zajmout, ten se ale nenechal oklamat a v&nbsp;odpověď krutým způsobem vypálil a vydrancoval konstantinopolská předměstí. Na zpáteční cestě stihl ještě [[Obléhání Adrianopole (813)|dobýt Adrianopol]], odkud bylo údajně odvedeno do Bulharska na deset tisíc zajatců.<ref name="rych46"/> Od další Krumovy výpravy zachránila Byzanc jeho náhlá smrt. Není zcela jisté, kdo přesně nastoupil jako nový chán těsně po jeho skonu, ale s&nbsp;velkou pravděpodobností jím byl [[Omurtag]], Krumův syn.<ref name="rych46"/>

 

Omurtagovi se podařilo diplomatickým jednáním uzavřít mírovou smlouvu znamenající pro bulharskou říši další územní zisky. Přes trvající mír chán nadále zasahoval do byzantské vnitřní politiky, když poslal roku 823 pomoc císaři [[Michael II. Amorijský|Michaelovi II.]] v&nbsp;boji proti povstání [[Tomáš Slovan|Tomáše Slovana]], čímž se významnou měrou zasadil o&nbsp;Michaelovo vítězství.<ref name="zást132">Zástěrová, str. 132</ref> Nové boje ale vypukly na západě, a to s&nbsp;říší franskou. Srážky probíhaly mezi oběma státy zhruba od roku 826 po dobu pěti let, než byl uzavřen mír. Krom této války Omurtag vedl tažení k&nbsp;[[Dněpr]]u proti [[Chazarská říše|říši Chazarů]] a také proti tehdy stále ještě kočovným [[Maďaři|Maďarům]], hnaných dalším nomádským kmenem [[Pečeněhové|Pečeněhů]] k&nbsp;severovýchodním okrajům Omurtagova panství.

 

 

=== Vrcholné období bulharského státu ===

Po odchodu Borise I. roku 888 do kláštera převzal vládu jeho syn [[Vladimír I. Bulharský|Vladimír]]. Nový kníže se rozhodl obnovit ve státě pohanskou víru, proti němu ale zasáhl jeho mladší bratr [[Symeon I.|Symeon]], který přesvědčil svého otce, aby se vrátil z&nbsp;ústraní a pomohl mu Vladimíra svrhnout. To se Borisovi podařilo a vládcem Bulharska se tak stal Symeon, zatímco jeho otec opět odešel do kláštera, kde o&nbsp;necelých 15 let později skonal.<ref name="rych58">Rychlík, str. 58</ref> Symeon své mládí prožil jako rukojmí v&nbsp;Konstantinopoli,{{#tag:ref|Symeon, vzhledem k tomu, že byl Borisovým nejmladším žijícím synem, se zde měl připravit na kněžskou dráhu<ref name="runc137">Runciman, str. 137</ref>|group="pozn."}} kde se mu dostalo kvalitního vzdělání. Pobyt zde mu dovolil seznámit se blíže s&nbsp;vyspělou [[byzantská kultura|byzantskou kulturou]], což se odrazilo v&nbsp;jeho pozdější snaze dostat bulharský stát na roveň byzantské říši.<ref name="rych59">Rychlík, str. 59</ref> Jakkoliv se Symeonovi nepodařilo dosáhnout ještě jednoho vytčeného cíle, vytvořit velkou slovansko-byzantskou říši, dosáhla během vlády nadaného panovníka<ref name="zást156">Zástěrová, str. 156</ref> první bulharská říše největšího mocenského a kulturního rozmachu. Bulharsko v&nbsp;této éře završilo svůj vývoj v&nbsp;politicky a kulturně jednotný stát, ve kterém původní turkičtí Prabulhaři úplně splynuli s&nbsp;převažujícím slovanským obyvatelstvem,<ref name="zást157">Zástěrová, str. 157</ref> které získalo vědomí určité sounáležitosti a společné [[bulharská kultura|bulharské kultury]].<ref name="rych59"/>

 

Již po nástupu na trůn se musel Symeon vypořádat s&nbsp;prvními zahraničněpolitickými problémy. Ministr byzantského císaře [[Leon VI. Moudrý|Leona VI.]] [[Stylianos Zautzes]] předal právo na obchod s&nbsp;Bulharskem dvěma obchodníkům, kteří centrum výměny zboží přenesli z&nbsp;Konstantinopole do [[Soluň|Soluně]], aby byli dále od císařské autority a mimo kontrolu byzantských úřadů.<ref name="zást156"/> Následně tito obchodníci uvalili na obchod s&nbsp;bulharskou říší vysoké daně, díky nimž se obohacovali. Symeon po marném vyjednávání s&nbsp;císařem vyhlásil Byzanci válku a jeho vojska vpadla na byzantské území a v&nbsp;Thrákii porazil proti nim vyslanou byzantskou armádu. Císař, který měl svázány ruce kvůli bojům s&nbsp;Araby na východní hranici říše, se rozhodl poštvat proti Bulharům kočovné Maďary. Ti bulharské území krutě zpustošili, ale Symeonovi se je podařilo s&nbsp;pomocí dalšího nomádského kmene Pečeněhů odrazit. Pečeněhové poté Maďary vyhnali do [[Panonie|Panonské nížiny]] a sami si původní maďarské území mezi [[Besarábie|Besarábií]] a Karpaty přivlastnili.<ref name="rych59">Rychlík, str. 59</ref> Kníže poté znovu zaútočil na Byzanc a roku 896 na hlavu porazil její armádu v&nbsp;[[bitva u Bulgarofygu|bitvě u&nbsp;Bulgarofygu]]. Vzhledem k&nbsp;maďarskému nebezpečí v&nbsp;Panonii uzavřel s&nbsp;Leonem VI. mírovou smlouvu, v&nbsp;níž se císař zavázal k&nbsp;zrušení původních daní<ref name="rych59"/> a placení poplatku.<ref name="drspic121">Drška, Picková, str. 121</ref> Symeon i&nbsp;nadále věnoval pozornost byzantským územím a po arabském nájezdu roku 904 na Soluň se pokusil novou válkou toto město získat. To se mu sice nepodařilo, ale na druhou stranu připadly bulharskému státu jiná, rozsáhlá území v&nbsp;Makedonii a také [[Albánie|Albánii]], jež se téměř celá krom oblasti kolem města [[Drač]]e dostala pod bulharskou kontrolu. Po úspěšném zakončení těchto výbojů se Symeon věnoval upevnění státu. Jakožto znamení rozchodu s&nbsp;pohanskou vírou vybudoval kníže nové hlavní město [[Preslav]], kam se přestěhoval z&nbsp;dosavadního sídla knížat [[Pliska|Plisky]], a které se mělo svou nádherou vyrovnat Konstantinopoli.<ref name="rych60">Rychlík, str. 60</ref> Preslav se stala vedle Ochridu centrem kultury a sídlištěm další literární školy.

 

Mír s&nbsp;Byzancí trval pouze několik let. K&nbsp;moci se zde po Leonově smrti dostal jeho bratr Alexandros, jenž vládl jako spolucísař za příliš mladého [[Konstantin VII. Porfyrogennetos|Konstantina VII. Porfyrogenneta]]. Alexandros odmítl platit bulharské říši poplatky, čímž poskytl Symeonovi záminku k&nbsp;nové válce.<ref name="zást160">Zástěrová, str. 160</ref> V&nbsp;létě 913 se Symeonova vojska ocitla před Konstantinopolí, to však byl již původní spolucísař po smrti a hlavní slovo získala regentská rada vedená patriarchou [[Nikolaos Mystikos|Nikolaem Mystikem]]. Vzhledem ke špatné vnitropolitické situaci se Nikolaos rozhodl vést s&nbsp;bulharským knížetem tajná jednání za doprovodu mladého císaře Konstantina.<ref name="zást160"/> Na základě těchto jednání se patriarcha uvolil zaplatit dříve odmítnuté poplatky a přislíbil také provdání Symeonovy dcery za Konstantina. Zároveň Symeona tajně korunoval vlastní korunou patriarchů na císaře Bulharů (''basileus ton Bulgaron'').<ref>Zástěrová, str. 160, 161</ref><ref name="drspic121"/> Symeon, spokojen s&nbsp;těmito ústupky, se poté vrátil do Bulharska. Korunování bulharského vládce ovšem zvedlo mezi byzantskou vládnoucí třídou rozhodný odpor, který vedl k&nbsp;nastolení vlády Konstantinovy matky [[Zoe Karbonopsina|Zoe]]. Ta naopak začala vystupovat vůči Bulharsku silně nepřátelsky a dohodu o&nbsp;zasnoubení svého syna zrušila. Tím vypukla další válka, v&nbsp;níž se Bulharům podařilo zmocnit významného thráckého města [[Edirne|Adrianopole]] a jadranské pevnosti Drač. Byzantská armáda, jež se vydala na odvetnou výpravu, pak byla poražena v&nbsp;[[bitva u Acheloje|bitvě u&nbsp;řeky Acheloj]]. Následovalo další bulharské vítězství poblíž Konstantinopole, přesto jakékoliv pokusy o&nbsp;získání samotného města byly díky jeho mohutným hradbám marné.<ref name="zást161">Zástěrová, str. 161</ref> Přes velká vojenská vítězství se Symeon dočkal značného politického neúspěchu – roku 919 získal dominantní postavení v&nbsp;Byzanci admirál [[Roman I. Lakapenos|Romanos Lakapenos]], který oženil svojí dceru s&nbsp;Konstantinem VII. a jakožto spoluvládce nastoupil na byzantský trůn. Tím přišly vniveč Symeonovy plány na propojení bulharské a byzantské dynastie a případné pozdější vytvoření slovansko-byzantské říše. Symeon nato zahájil novou válku a aby se jeho postavení oficiálně vyrovnalo byzantskému císaři, přijal titul [[car]]a a samovládce (podle řeckého ''basileus kai autokratór'') a preslavského [[arcibiskup]]a povýšil na [[patriarcha|patriarchu]].<ref name="rych61">Rychlík, str. 61</ref>

 

Bulharský car podnikl řadu ničivých nájezdů na byzantské území a opakovaně odmítal uzavřít mír, načež Byzanc reagovala tím, že proti němu poštvala Srby. Symeon tento útok odrazil a snažil se naopak získat pro společný útok proti Konstantinopoli [[egypt]]ské [[Arabové|Araby]]. Po zmaření těchto pokusů byzantskou diplomacií došlo roku 924 k&nbsp;Symeonově tažení na Konstantinopol, čímž byzantsko-bulharský konflikt vyvrcholil.<ref name="zást163">Zástěrová, str. 163</ref> V&nbsp;Konstantinopoli došlo k&nbsp;setkání mezi Symeonem a Romanem I. Byzantský císař byl ochoten uznat Symeona za cara (císaře) Bulharů, odmítal mu však přiznat i&nbsp;titul císaře Římanů.<ref name="drspic123">Drška, Picková, str. 123</ref> Konflikt pokračoval tedy nadále, ale bulharské síly se již začaly vyčerpávat. Když byzantští spojenci Srbové utrpěli ještě toho samého roku 924 porážku, podařilo se Bulharům během odvetného tažení připojit ke své říši oblast [[Raška (region)|Rašky]]. Při útoku [[chorvatské království|chorvatského krále]] [[Tomislav I.|Tomislava]] ale již bulharská armáda střetnutí s&nbsp;chorvatskými vojsky prohrála. Symeon přes tuto zdrcující porážku nadále plánoval další tažení proti Byzanci, avšak během příprav roku 927 zemřel. Jeho syn Petr brzy po svém prohlášení bulharským carem uzavřel se svými protivníky mír. Bulharsko bylo vyčerpáno opakujícími se válkami a rozkrádáním majetku stále mocnější šlechtou. Ukončení války tak znamenalo i&nbsp;konec bulharských pokusů o&nbsp;další mocenský vzestup a smíření se s&nbsp;pronikáním byzantského vlivu na bulharské území.<ref name="zást163"/><ref name="drspic123"/>

 

=== Pozvolný úpadek ===

Mírem s&nbsp;Byzancí získal [[Petr I. Bulharský|Petr]] výměnou za Adrianopol území na pobřeží Egejského moře ve směru na východ od Soluně a spolu s&nbsp;tím mu byla přiznána téměř celá Albánie krom menšího území kolem města Drače. Dovršením mírových jednání byl sňatek bulharského cara s&nbsp;dcerou císaře Romana Lakapena Marií. Na základě této smlouvy byl Petr zván pouze carem Bulharů, na rozdíl od svého otce, který se tituloval i&nbsp;císařem Římanů. Tímto sice prestiž titulu částečně poklesla, ovšem titul přiznaný Byzancí měl zhruba stejnou váhu jako hodnost krále v&nbsp;západní Evropě, čímž si Petr oproti původnímu titulu knížete značně polepšil.<ref name="rych62">Rychlík, str. 62</ref> Přes původní výhody míru se začal za vlády cara Petra již dostavovat úpadek.<ref name="rych62"/> Krom rostoucí závislosti na byzantské říši<ref name="rych62"/> se odehrálo několik pokusů o&nbsp;uzurpaci trůnu, což využili Srbové v&nbsp;Rašce a znovu se osamostatnili. Dalším problémem se stala rostoucí moc boljarů, kteří by neváhali v&nbsp;případě potřeby Petra z&nbsp;trůnu svrhnout.<ref name="rych62"/>

 

Vztahy mezi byzantskou říší a bulharským státem byly nadále přátelské, a to až do chvíle, kdy na byzantský trůn nastoupil císař [[Nikeforos II.]] Ten nejenže odmítl platit poplatek stanovený po uzavření míru v&nbsp;roce 927,<ref name="drspic124">Drška, Picková, str. 124</ref> ale rozhodl se podniknout proti Bulharsku i&nbsp;vojenské akce. Ke srážce mezi oběma státy ale nedošlo, protože na východě opět vzplála válka mezi Byzancí a muslimskými státy, které se zde po rozpadu [[chalífát]]u během 10. století vytvořily. Nedostatek sil na západní frontě se pokusil císař kompenzovat tím, že poštval proti Bulharům kyjevského knížete [[Svjatoslav I. Igorevič|Svjatoslava]]. Ten se roku 968 vydal s&nbsp;mohutnou armádou k&nbsp;ústí Dunaje a hodlal zaútočit na bulharské území. Jeho síly se však zalekla také Byzanc, a tak vzniklo mezi ní a Bulhary spojenectví. Svjatoslav se poté kvůli nebezpečí útoku Pečeněhů stáhl, ovšem další rok tažení na Bulharsko zopakoval. Zpráva o&nbsp;Svjatoslavově příchodu způsobila Petrovi mrtvici. Bulharský car jí sice přežil, ale nebyl již schopen dále vládnout a odešel proto do kláštera, kde záhy nato zemřel.<ref name="rych68">Rychlík, str. 68</ref>

 

V&nbsp;době Petrovy smrti se bulharská říše rozpadla na dvě části. Zatímco v&nbsp;západních oblastech se chopili moci bojaři David, Mojžíš, Áron a [[Samuel]], zvaní ''[[komitopulové]]'' (synové ''kométa'', neboli správce oblasti), ve východní části zasáhl nový byzantský císař [[Jan I. Tzimiskes]] a poslal sem Petrovy syny [[Boris II. Bulharský|Borise]] a jeho mladšího sourozence [[Roman I. Bulharský|Romana]], kteří předtím žili nějakou dobu v&nbsp;konstantinopolském zajetí. Starší z&nbsp;bratrů se poté stal novým carem. Do východní části Bulharska však vtrhl opět Svjatoslav a oba bratry zajal. V&nbsp;Preslavi zanechal silnou posádku, vypravil se dál směrem na Konstantinopol a požadoval, aby mu Byzantinci předali veškerá balkánská území.<ref name="drspic">Drška, Picková, str. 125</ref> V&nbsp;[[bitva u Arkadiopole|bitvě u&nbsp;Arkadipole]] ale byla jeho vojska poražena a následně vytlačena zpět do Bulharska. Když poté Jan&nbsp;I. osvobodil z&nbsp;Preslavi oba bratry a oblehl Svjatoslava ve městě Dorostolu, požádal kyjevský vládce o&nbsp;mír. Po uzavření smlouvy se vydal kyjevský kníže zpět domů, během cesty ovšem zbytky jeho armády napadli Pečeněhové a Svjatoslav v&nbsp;boji s&nbsp;nimi podlehl.<ref name="zást183">Zástěrová, str. 183</ref>

 

 

=== Komitopulové a pohlcení Bulharska byzantskou říší ===

{{legenda|#66CC22|Bulharská říše}}

{{legenda|#AAEE44|Země ve vazalském postavení vůči Bulharsku}}

Čtyři bratři, kteří si udrželi vládu v&nbsp;západních částech Bulharska, si posléze správu území rozdělili mezi sebe. V&nbsp;následujících letech postupně tři nejstarší z&nbsp;nich umřeli{{#tag:ref|[[David Bulharský|David]] podlehl v bojích s [[Valaši (národ)|Valachy]], [[Mojžíš Bulharský|Mojžíš]] byl zabit při obléhání města [[Serres]] a [[Áron Bulharský|Áron]] byl usmrcen Samuelem poté, co se chtěl sám ujmout vlády.<ref name="rych71">Rychlík, str. 71</ref>|group="pozn."}} a nejmladší [[Samuel I.|Samuel]] převzal vládu i&nbsp;na jejich územích. Když roku 976 zemřel i&nbsp;Jan Tzimiskes, oba synové cara Petra unikli z&nbsp;Konstantinopole a pokusili se dostat na bulharské území, přičemž cestu přežil pouze mladší [[Roman I. Bulharský|Roman]], zatímco [[Boris II. Bulharský|Boris II.]] byl zabit při přechodu hranic bulharskými hlídkami. Protože Roman nebyl schopen zplodit žádné děti, vykonával za něj ve skutečnosti vládu Samuel a po Romanově smrti roku 997 během opětovného zajetí v&nbsp;Konstantinopoli se nechal prohlásit carem.<ref name="rych71"/> Samuel během své vlády dále rozšiřoval svou moc na území, jež dříve tvořila součást bulharského státu, a Bulharsko se tak během jeho vlády na krátkou dobu opět v&nbsp;rámci Balkánu stalo velmocí. V&nbsp;posledním období říše ovšem vnitřní situace doznala určitých změn, protože centrum kulturního a politického dění se nyní přesunulo do západní části, zejména do Ochridu.<ref name="rych73"/>

 

Mezitím na byzantský trůn nastoupil císař [[Basileios II. Bulgaroktonos|Basileios II.]], jenž si stanovil za svůj cíl zničit bulharskou říši. Vypravil se tedy dobýt důležité město Serdiku (dnes [[Sofie]]) tvořící spojnici mezi západními a východními částmi říše, jež Samuel během období vnitropolitické nestability v&nbsp;Byzanci získal nazpět. Tento jeho pokus však Samuel překazil a když se císař vracel se svou armádou zpět, bulharský car na něj [[bitva u Trajánovy brány|poblíž Trajánovy brány zaútočil]] a byzantské vojsko porazil. Zatímco v&nbsp;Byzanci vypuklo proti císaři po jeho porážce povstání,<ref>Zástěrová, str. 188, 189</ref> Bulhaři pronikli do Srbska a podřídili zdejší knížata své vládě.

 

Poměr sil se během času přesto začal vychylovat ve prospěch Byzance, kde mezitím Basileios upevnil svoji pozici a zahájil dlouhou etapu válek s&nbsp;cílem definitivně dobýt bulharský stát a přičlenit jej ke své říši. K&nbsp;první velké bitvě došlo roku 1004 [[bitva u Skopje|u&nbsp;Skopje]]. Ta se ukázala být i&nbsp;rozhodujícím střetnutím, jež skončilo bulharskou porážkou a pobitím většiny Samuelova vojska.<ref name="zást199">Zástěrová, str. 199</ref> Další neúspěch následoval příští rok, když Byzantinci získali opět město Drač a Samuel tak ztratil přístup k&nbsp;moři. V&nbsp;následujících letech byla systematicky dobývána veškerá bulharská území. Největší porážku bulharské vojsko utrpělo roku 1014 v&nbsp;[[bitva u Belasice|bitvě u&nbsp;Belasice]], kde padlo do byzantských rukou na 14 000 bulharských bojovníků.<ref name="drspic126">Drška, Picková, str. 126</ref> Ty nechal Basileios oslepit a pouze jednomu ze sta ponechal jedno oko, aby mohl své spolubojovníky dovést domů, což císaři vyneslo titul ''Bulgaroktonos'' (Bulharobijec).<ref name="rych73"/> Když Samuel pohlédl na zbytky své armády vrátivší se zpět, ranila ho mrtvice a o&nbsp;několik dní později zemřel.<ref name="zást200">Zástěrová, str. 200</ref>

 

 

== Kultura ==

=== Nejstarší památky ===

Ve svých prvotních formách se prabulharská a slovanská kultura postupně prolínaly a procházely různými etapami vývoje, na jehož konci dospěla bulharská společnost cestou poslovanštění turkické části obyvatelstva a přijetí křesťanství k&nbsp;vytvoření kulturně homogenního státu. Nejvýznamnější dochovanou památkou této doby je reliéf takzvaného [[Madarský jezdec|Madarského jezdce]] poblíž města [[Šumen]].<ref name="rych402">Rychlík, str. 402</ref>

 

=== Situace po přijetí křesťanství ===

Po přijetí křesťanství z&nbsp;Byzance roku [[864]] se jako litrugický jazyk používala [[řečtina]]. Chán (od roku 864 kníže) Boris se obával případného byzantského vlivu, a proto přijal na svém území žáky věrozvěstů [[Cyril a Metoděj|Cyrila a Metoděje]], kteří byli vyhnáni roku 885 z&nbsp;Velké Moravy. Vůdčími osobnostmi mezi těmito žáky byli Kliment a Naum, kteří se stali zakladateli dvou literárních škol.<ref>Rychlík, str. 56, 57</ref> Zatímco [[Kliment Ochridský|Kliment]] založil jednu v&nbsp;[[klášter svatého Klimenta a Pantelejmona|klášteře svatého Pantelejmona]] u&nbsp;Ochridského jezera, [[Svatý Naum|Naum]] se usídlil v&nbsp;Plisce a založil školu i&nbsp;zde. Obě místa (a později také Preslav) se stala centrem vzdělanosti a kultury, přičemž zde došlo k&nbsp;modifikaci původního písma [[hlaholice]], vytvořené Cyrilem pro potřeby [[staroslověnština|staroslověnštiny]],{{#tag:ref|V Bulharsku je staroslověnština častěji nazývána starobulharštinou<ref name="rych403">Rychlík, str. 403</ref>|group="pozn."}} čímž vznikla jeho zjednodušená a upravená varianta – [[cyrilice]]; obdoby tohoto písma se prosadily i&nbsp;v&nbsp;Srbsku, Rusku a dalších zemích, kde se používají dodnes. Staroslověnština se díky činnosti obou škol záhy v&nbsp;bulharské společnosti prosadila jako literární a liturgický jazyk.<ref>Rychlík, str. 56, 403</ref><ref name="zást343">Zástěrová, str. 343</ref>

 

O&nbsp;rozvoji staroslověnské literatury svědčí díla již z&nbsp;přelomu 9. a 10.&nbsp;století, například ''O&nbsp;písmenech'' [[Černorizec Chrabr|Černorizce Chrabra]] či ''Proglas k&nbsp;evangeliu'' a ''Abecední modlitba'' Konstantina Preslavského. Již v&nbsp;této době vznikala i&nbsp;první beletristická díla – jedním z&nbsp;nich je povídka ''Zázrak s&nbsp;Bulharskem''. Největšího rozkvětu bylo dosaženo za vlády Symeona, který získal vynikající vzdělání v&nbsp;Konstantinopoli.<ref name="zást156"/> Do této éry patří sborník ''Zlatostruj'', sestavený skupinou učenců shromážděnou kolem cara. Mezi ně se řadí zakladatel ochridské školy Kliment, [[Konstantin Preslavský]], Černorizec Chabr či [[Jan Exarcha]]. Od něho jsou dochovány četné zprávy pojednávající o&nbsp;Symeonovi a životě na jeho dvoru. Jan Exarcha je rovněž autorem vyprávění ''Šestodnev'' a překladatelem tvorby [[Jan z Damašku|Jana z&nbsp;Damašku]].

 

 

=== Zákonodárství ===

Vznik slovanského písma po přijetí křesťanství umožnil bulharským vzdělancům přeložit pro potřeby státu původní byzantské právní sbírky, zvláště ''[[Ekloga (zákoník)|Eklogu]]'', ''[[Zemědělský zákon]]'' a ''[[Nomokanon]]''.<ref name="rych57">Rychlík, str. 57</ref> Soupisem a sjednocením slovanského zvykového práva s&nbsp;byzantským zákonodárstvím vznikl na konci 9.&nbsp;století ''[[Zákon sudnyj ljudem]]''. Kníže byl v&nbsp;podání zákoníku absolutním vládcem s&nbsp;mocí [[výkonná moc|exekutivní]], [[zákonodárná moc|legislativní]] i&nbsp;[[soudní moc|soudní]]. [[Státní náboženství|Státním náboženstvím]] bylo na základě zákonů křesťanství, jež bylo jediným povoleným náboženstvím, zatímco původní [[pohanství]] bylo zakázáno. Podobně jako v&nbsp;některých dalších částech Evropy i&nbsp;v&nbsp;Bulharsku existoval rozdíl mezi půdou vlastněnou šlechtici a půdou, kterou měli rolníci pro vlastní živobytí.<ref name="rych58"/>

 

 

{{Dějiny Bulharska}}

{{Nejlepší článek}}

 

{{DEFAULTSORT:Bulharská první říše}}

[[Kategorie:Středověké státy a předstátní útvary]]

[[Kategorie:Ochrid]]