Martin Heidegger: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
+ adata. značka: editace z Vizuálního editoru |
Verze 12989192 uživatele 94.112.144.146 (diskuse) zrušena Copyvio z mé knížky, sem to nepatří |
||
| (Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od jednoho dalšího uživatele.) | |||
Řádek 85:
=== Bytí a čas (Sein und Zeit) ===
== Heideggerova fenomenologie[editovat | editovat zdroj] ==
Martin Heidegger, nejvýznamnější z Husserlových žáků a jeho asistent, který se za nechvalně známých okolností stal i jeho nástupcem, navázal na Husserlovu analýzu časového vědomí. V řadě věcí se však od svého učitele odchýlil a vydal se jinou cestou. Co mu na Husserlově postupu vadilo?
=== Rozchod s Husserlem[editovat | editovat zdroj] ===
Husserl předně převzal descartovské a kantovské schéma „subjekt – objekt“, které ovšem svým fenomenologickým přístupem zároveň zpochybnil: fenomén není ani objektivní, ani subjektivní, neboť se odehrává v souhře, v setkání „subjektu“ s „objektem“ a oba se na něm podstatně podílejí. Tradiční oddělení subjektu a objektu přitom vyvolává zbytečné otázky po „skutečnosti“ předmětu, ačkoliv „skutečný“ ve smyslu originální danosti může být pouze fenomén.
Za druhé se Husserlova analýza soustředila jen na pozorující, teoretický přístup člověka ke světu, ačkoliv člověk „zprvu a nejčastěji“ není pouhý pozorovatel, ale sleduje nějaké cíle a žije tedy „činně“. Právě intence – zaměřenost na předmět – svědčí o tom, že poznání skutečnosti má pro nás obvykle praktický význam, že nám i v poznávání především o něco jde. I tento rys se na utváření fenoménu podstatně podílí a bez něho nedává fenomén valný smysl.
Za třetí se Heidegger rozhodl obnovit dávnou otázku po „bytí“ jako takovém, kterou podle něho západní metafyzika zapomněla a nahradila pouhým zkoumáním různých jsoucen. Sloveso „být“ tak ztratilo význam a mohlo se i v jazyce stát pouhou „sponou“. Toto závažné rozhodnutí ovšem znamenalo rozchod s Husserlem, pro něhož Heideggerova ontologie – otázka po bytí – stála v přímém protikladu k programu fenomenologie. Právě otázkám po bytí a po „věcech o sobě“ se fenomenologie chtěla vyhnout.
=== Bytí a čas[editovat | editovat zdroj] ===
Heideggerova metoda přesto zůstává fenomenologická: je to nesmírně pečlivá, podrobná analýza „pobytu“ (německy ''Dasein''), lidské existence na světě. V tomto rozboru se předně ukáže nezrušitelná vazba pobytu k jeho světu: člověk je vždycky někde a je tak přirozeným středem svého vlastního světa, prostorového „okolo“. V německém ''da-sein'' (pobývat, vést svůj život) je tento vztah k nějakému „zde“ výslovně vyjádřen. Na světě není sám, nýbrž s jinými lidmi, s nimiž vytváří jakýsi společný postoj a mínění, neosobní a neurčité „ono se“ (''das Man'').<sup>[2]</sup>
=== Pobyt a starost[editovat | editovat zdroj] ===
Nezaujatý postoj pozorovatele, neúčastný odstup, s nímž filosofie dosud téměř výhradně pracovala, sice charakterizuje vědce, je však v lidském existování zcela výjimečnou, krajní možností mezi mnoha jinými „rozpoloženími“. Jako příklad Heidegger analyzuje strach a úzkost. Pro člověka je však podstatné, že světu, v němž žije, vždy už nějak rozumí a vykládá si jej pro své potřeby. Prostředím i prostředkem tohoto porozumění je především řeč a jazyk, kterým člověk svět „odemyká“ a získává si k němu přístup.<sup>[3]</sup>
„Pobyt“ či existování ale především charakterizuje, že mu na jeho bytí záleží, že mu o toto bytí vždycky jde. Heidegger proto samu povahu pobytu charakterizuje jako „starost“ či „péči“ (německy ''die Sorge''), která je původně starostí o toto bytí samo, z povahy věci se však nejčastěji projevuje jako nezbytné každodenní „obstarávání“ potřeb k životu. Pobyt jakožto starost (péče) musí jednat a právě zde vystupuje fenomén „časovosti“: nouze naléhá a člověk musí svůj život nějak vést.
=== Časovost[editovat | editovat zdroj] ===
Tak se ukazuje, že „původní“ čas není jen nějaký parametr či souřadnice, ale sama látka existování, vedení života. Z tohoto naléhavého, dramatického časování pobytu z přítomnosti do dvou velmi odlišných „extází“ budoucího a minulého – jak o něm svědčí například gramatické „časy“ jazyka – vzniká původní lidský čas. Teprve ve společenství, z potřeby synchronizovat se s druhými, sjednávat si schůzky a podobně, mohl vyrůst obecný a společný, „veřejný“ čas kalendáře a hodin.
Původní čas je tedy časem pobytu, jak to ostatně vyjadřují i běžné výroky typu „nemám čas“.<sup>[4]</sup> „Nemám na něco čas“ znamená, že se mi to nevejde do života, banálně řečeno, nenajdu na to místo ve svém diáři. Tak se pobyt setkává se svou konečností, s omezeností svého smrtelného života. Pokud se odváží podívat na svůj život vcelku, uvidí jej jako „bytí k smrti“. Proto se člověk tomuto pohledu vyhýbá a hledá nějaké pohodlnější, snazší, ale tím také „neautentické“ životní polohy. Nejčastější je únik do obstarávání, zvědavosti a povrchních „řečí“ (''das Gerede''), únik před sebou samým do povrchního společenství, kde nemusí být sám sebou a může se skrýt za neurčitým „ono se“.
Jen výjimečně – například v úzkosti nebo z popudu „mlčenlivého hlasu svědomí“ – tyto únikové možnosti mizí a člověk se ocitá tváří v tvář svému bytí jako takovému. Tak se mu ukazuje jiná, nesnadná a nepříjemná možnost „autentického bytí“, kterou Heidegger nazývá „možnost být vcelku“ (''Ganz-sein-können''). To znamená „odhodlaně“ přijmout svůj pobyt jako bytí k smrti a jednat podle toho.
Bytí a čas je obtížná, ale velice hluboká kniha, která měla značný úspěch a znamenala ve fenomenologii jistý zlom. Zařadila se mezi klasické spisy a každá další fenomenologie se s ní musí nějak vyrovnat. Heidegger opustil Husserlovu snahu o vybudování pevného základu teorie poznání, na níž by se daly založit empirické vědy, a obrátil se k otázkám lidské existence. Na tento obrat navázal velmi vlivný existencialismus, ale také řada fenomenologických pokračovatelů a kritiků.
Heidegger koncipoval tzv. fundamentální [[fenomenologie|fenomenologii]], kterou představil v nedokončeném díle (vyšel jenom první díl<ref name="Fi440"/>) ''Bytí a čas'' z roku [[1927]]. Heidegger usiloval o kritické překonání [[metafyzika|metafyzického]] pojetí povahy lidství, které nechce uchopit kategoriálně (jelikož kategorialita odpovídá určení věcnosti, což lidství [[člověk]]a deklasuje na úroveň pouhého předmětu), nýbrž na základě „existenciálů“. Lidství pojímá jako [[existence|existenci]] a tvrdí, že pouze člověk existuje. Existence není nic definitivně stanoveného a je třeba o ni usilovat: [[jsoucno]], které se stará o svou existenci, nazývá Heidegger ''Dasein'' – pobyt (český termín zavedl [[Jan Patočka]]). Člověk je tedy pobyt (''Dasein''), jemuž v jeho [[bytí]] jde o toto bytí, neboli člověk se stará o svou existenci. Existence se podává v různých naladěních (''Stimmung''), z nichž nejradikálnější je [[úzkost]] (''Angst''), jelikož přivádí existenci před samotný fakt svého „bytí“ tím, že zjevuje možnost nebytí. Tím, že úzkost zjevuje „nic“, zároveň poukazuje na samo bytí, které se ukazuje jako problematické a ohrožené konečností. Tím pro pobyt (''Dasein'') vystupuje jako zásadní problém smrtelnost a [[Čas (filosofie)|časovost]]. Odhalení časového charakteru existence je zásadním přínosem rané fáze Heideggerova myšlení a z časovosti se odvíjí koncepce „vrženého rozvrhování se“ pobytu (''Dasein''). Heidegger si však záhy byl vědom, že nelze omezit určení smyslu bytí pouze na lidské [[jsoucno]], což by vedlo na scestí antropologizace a antropocentrismu.
Řádek 100 ⟶ 128:
Heidegger stanovuje, že význam bytí jako „ustavičná přítomnost“ zcela vyprazdňuje smysl bytí a vystupuje jako [[nihilismus]]. Suspendování časovosti se podle Heideggera demonstruje v podobě povahy [[technika|techniky]], která se stala hlavním tématem pozdní fáze jeho myšlení. Tuto povahu techniky chápe Heidegger jako ''Ge-Stell'' (něco jako totální manipulovatelnost), která (totiž povaha) nivelizuje jak prostorovost, tak časovost všeho, co bylo, je a bude: vše je totiž neustále k dispozici a nahraditelné. Povaha techniky je tak nejextrémnější pozicí smyslu bytí, je to samo bytí ve svém nejzazším vyprázdnění. Proto je třeba povahu techniky promýšlet, abychom k ní nabyli adekvátního postoje a dokázali jednat již ne z pozice decisionismu ustaraného pobytu (''Dasein''), nýbrž tak, aby to odpovídalo povaze každého jsoucna, které nabývá svého významu v rámci tzv. Součtveří (''Geviert'') Země a Nebe, božských a smrtelníků. Toto Součtveří je dějištěm (''Ereignis'') temporální konstituce významů bylo-je-bude, což je řešením otázky původně položené v knize ''Bytí a čas'': jaký je smysl bytí? Vodítkem měl být čas a ten se konstituuje v rámci vzájemného čelení si dimenzí Součtveří Země a Nebe, božských a smrtelných.
== Fenomenologická filosofie po Bytí a času[editovat | editovat zdroj] ==
Prvním kritikem své knihy byl patrně Heidegger sám: původně plánovaný druhý díl nikdy nenapsal. Nejspíš si uvědomil, že ani fenomenologie nemůže vystačit s introspektivní analýzou vlastní zkušenosti, což je základ až příliš úzký a ne příliš spolehlivý. Proto se v další své práci obrátil k interpretaci velkých filosofů (Kant, Nietzsche, předsókratici), ale také básnických děl. Některé jeho pozdější práce se dokonce podobají básním v próze.
Podobným směrem se vydal další z přímých žáků Husserlových i Heideggerových, Eugen Fink. Ve Finkových analýzách hraje velkou roli širší rámec lidské existence, zejména vesmír a jeho řád, a také jejich jazyk nepřipomíná přísný styl Husserlův. Jednou z námitek proti Bytí a času bylo, že Heideggerův pobyt nemá nikdy hlad. Francouzský filosof Maurice Merleau-Ponty se snažil zachytit konkrétní tělesnou stránku člověka, například ve své Fenomenologii vnímání. Jiný významný fenomenolog, Emmanuel Lévinas, vypracoval podrobnější analýzu různých vrstev existence, kde také zdůrazňuje tuto konkrétní potřebnost člověka jako živé bytosti. V té základní vrstvě, které říká „koupat se v živlu“, člověku nic nechybí a nelze tu vykázat ani žádnou „starost“, která se objeví teprve tehdy, když dostane hlad nebo je mu zima.
Jan Patočka, který se snažil překlenout mezeru mezi oběma svými učiteli, oslabit Husserlův „platonismus“ a subjektivnost, naopak u Heideggera postrádal jemnější rozbor lidských vztahů, například v rodině a v lásce. V jeho filosofii přirozeného světa přišla ke slovu i řada motivů heideggerovských, například role jazyka a řeči. Patočka také položil větší důraz na otázky dětství, výchovy a dospívání, které v introspekci dospělého filosofa pochopitelně chybí. Ty pak zahrnul do celkového problému pohybu a změny, z něhož vycházela i jeho filosofie dějin.
Nepolemicky navázal na Heideggerův výklad o řeči jako prostředí „odmykání“ a rozumění světu Hans-Georg Gadamer. Z myšlenky „hermeneutického kruhu“ – předporozumění a opakovaných návratů k textu – vypracoval velmi důkladnou hermeneutickou filosofii jako teorii rozumění a výkladu textů, která nakonec poskytla i pozoruhodné nové pohledy na řeč a jazyk vůbec. Gadamerova hermeneutika byla široce přijata a dále rozvíjena četnými žáky, například mezi filosofy dekonstrukce a postmoderny.
Alternativu k Heideggerově filosofii nabídl už zmíněný Emmanuel Lévinas, který odmítl jeho předpoklad, že základem filosofie či „první filosofií“ je ontologie, nauka o bytí. Lévinas je přesvědčen, že právě z fenomenologického hlediska stojí na prvním místě lidský vztah, „setkání s tváří“ – a tedy etika. Rozhodujícím momentem lidského zrání je podle Lévinase právě setkání s bezbrannou tváří Druhého: teprve zde totiž poprvé uslyší její „naučení“, příkaz „Nezabiješ“. A pouze člověk, který tento příkaz uslyšel a poslechl, vstupuje tím do lidské společnosti. Všechny teoretické otázky, včetně otázky po bytí, přijdou na řadu až potom.
=== Vliv ===
| |||