Jules Mazarin: Porovnání verzí

{{Infobox Politik- křesťanský vůdce

| malý obrázek = Cardinal =Mazarin.jpg

| alma_mater | v opozici k = =

=== Společenský vzestup ===

Narodil se 14. července 1602 v Pescině, v [[Neapolské království|Neapolském království]], jako Giulio Raimondo Mazzarini. Jeho otecděd, PietroGiulio MazariniMazzarini, pocházelbyl zeřemeslníkem v sicilské vesnici Mazzarino poblíž města [[SicílieCaltanissetta]] a(odtud byljejich příjmení). Jeho otec, Pietro Mazarini, se později stal [[Majordomus|majordomem]] v [[řím]]ském paláci rodu Colonnů. Právě Colonnové zaplatili další výchovu a vzdělání nadaného Giulia. Giulio byl nejprve žákem [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitské]] koleje [[papež]]e [[Urban VIII.|Urbana VIII.]] v [[Řím]]ě, později studoval právo na [[řím]]ské univerzitě [[La Sapienza]] a pak na [[Španělsko|španělské]] univerzitě v [[AlcalaAlcalá de Henares]]. Roku [[1627]] prožil v severoitalském [[MonferratMonferrato|Monferratu]]u vojenskou službu v hodnosti kapitána.

Po získání doktorátu práv vstoupil roku [[1632]] jako diplomat do [[papež]]ských služeb a stal se zástupcem papeže v [[Avignon]]u. Zde si jeho schopností povšiml francouzský [[kardinál]] [[Armand-Jean du Plessis de Richelieu|Richelieu]] a postaral se o to, aby se Mazarin stal [[Apoštolský nuncius|nunciem]] ve [[Francie|Francii]] ([[1634]]–[[1636]]). Richelieu si jej velmi oblíbil a časem z něj učinil svého sekretáře. V roce [[1641]] získal titul [[kardinál]]a, ale nikdy se neprohlašoval za duchovního a také nebyl nikdy [[Svěcení|vysvěcen]] na [[kněz]]e, ani mu nebylo uděleno vyšší svěcení. Na přímluvu umírajícího kardinála [[Armand-Jean du Plessis de Richelieu|Richelieua]] jej jmenoval král [[Ludvík XIII.]] v roce [[1642]] prvním ministrem Francie a hlavou královské rady.

Po smrti krále Ludvíka XIII., roku [[1643]], jej požádala královna-matka [[Anna Rakouská]] o spolupráci na [[regent]]ské vládě za nezletilého [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]] On s tím samozřejmě souhlasil. Jeho moc i majetek pak nezadržitelně narůstaly a jeho sílící vliv na politiku Francie i osobní vliv na královnu vdovu se staly brzy staly zdrojem nenávisti a odporu ze strany poddaných i šlechty. Boje o moc ve Francii vyústily až v povstání známé jako [[fronda]], během něhož musel roku [[1651]] odejít z [[Paříž]]e a usídlit se v [[Normandie|Normandii]]. I nadále ale ovlivňoval vývoj událostí v zemi. Vůdce povstání, strýc nezletilého krále [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]] [[Gaston OrléanskýOrleánský]], se nyní rozhodl sám prohlásit za [[regent]]a a zbavit moci královnu vdovu Annu Rakouskou a její přívržence. [[Anna Rakouská]] se pokusila v nastalém zmatku opustit i se svým synem Ludvíkem XIV. hlavní město, proti čemuž se ale vzbouřili sami Pařížané a tomuto útěku zabránili. On sám se zatím snažil obměkčit šlechtu tím, že nechal z [[Věznice|vězení]] propustit některé z vůdců frondy, které před svým útěkem z hlavního města uvěznil. Po jejich propuštění se však nedočkal žádného vděku, opustil Francii a emigroval do [[Kolín nad Rýnem|Kolína nad Rýnem]].

=== Znovuzískání moci ===

Dne 7. června [[1654]] byl [[Ludvík XIV.]] oficiálně [[Korunovace|korunován]] a ujal se moci v zemi. S tím, jak sílila moc mladého krále, sílila i moc jeho věrného rádce a [[kmotr]]a kardinála Mazarina, který se opět stal důležitou a vlivnou postavou francouzské politiky. Podruhé ve svém životě se ocitl na politickém vrcholu, byl nejbohatším a nevlivnějším mužem v zemi, prvním ministrem a hlavou královské rady. Osobně dohlížel na domácnost královny a na další výchovu mladého krále a jeho bratra [[Filip I. OrléanskýOrleánský|Filipa Orleánského]]. Byl [[guvernér]]em v [[Brisach]]u a [[La Rochelle]], kapitánem na zámcích [[Zámek ve Fontainebleau|Fontainebleau]] a [[zámek Vincennes|Vincennes]], vrchním správcem v [[La Fère]], [[Ham]]u, hrabství [[Marle]] a polesí [[Saint-Gobain]]. Ač nebyl vysvěcen na kněze, byl [[převor]]em v [[Chantenoy]], [[opat]]em v [[Saint-Germain-l´Auxerrois]], v [[Notre-Dame de Cercamp]], v [[Saint-Denis]] a [[Cluny]]. Byl také zdatným obchodníkem a majitelem nákladních lodí. Po roce [[1647]] se dokonce na chvíli zdálo, že se stane příbuzným samotného krále. Mladý [[Ludvík XIV.]] se nejprve zamiloval do kardinálovy neteře [[Olympie ManciniManciniová|Olympie Manciniové]]ové a v roce [[1655]] pak do její sestry [[Marie Mancini]]ové. S Marií chtěl král uzavřít [[Svatba|sňatek]], čemuž se Mazarin zpočátku nebránil, ale po ostrém odmítnutí tohoto sňatku Ludvíkovou matkou Annou Rakouskou uznal, že se jedná o bláznivý a nereálný nápad. Společně s královnou Annou Rakouskou Ludvíkovi jeho nápad rozmluvil a sám se začal angažovat v hledání nové vhodné nevěsty pro svého panovníka.

=== Milovník přepychu ===

Na rozdíl od svého předchůdce kardinála Richelieua, se[[Diecéze nikdyluçonská|biskupa přílišluçonského]], nechovalse jakonikdy nestal [[duchovní]],m ale(nepřijal zcela nepokrytě sijáhenské, užívalani radostíkněžské životasvěcení). Rád se dobře oblékal, používal jen ty nejdražší [[Parfém|voňavky]], miloval [[divadlo]] a [[Opera|operu]], věnoval se [[lov]]u a svým sbírkám [[umění]]. Vlastnil a dokonce veřejnosti zpřístupnil svou rozsáhlou knihovnu 40 000 svazků knih a vzácných prvotisků bible. Věnoval se [[numismatika|numismatice]], po celé Evropě nakupoval obrazy, klenoty, sochy a nábytek. Existovala už jen jediná věc, po které marně toužil – stát se [[papež]]em (vzhledem k tomu, že byl pouze kardinálem-laikem, se nemohl sám účastnit konkláve v r. 1644, ani v r. 1655). Naděje svitla v roce [[1657]], když zemřel [[císař]] [[Ferdinand III. Habsburský|Ferdinand III.]], a Mazarin se rozhodl navrhnout na post císaře [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]] Tím by se do [[Francie]] vrátilo [[císař]]ství, které přešlo v [[11. století]] z [[Frankové|Franků]] na [[Germáni|Germány]]. Pokud by [[Ludvík XIV.]] vládl císařství, mohl by pak jeho rádce a kmotr Mazarin v budoucnu jednodušeji usilovat o [[papež]]ský stolec. Z těchto plánů nakonec sešlo, ale on sám se až do poslední chvíle svého života nevzdával naděje, že nejvyšší [[církevní úřad]] získá.

=== Poslední léta ===

V roce [[1660]] se už necítil po zdravotní stránce dobře. V Saint Jean-de-Luz ještě vedl tajná jednání se Španělskem o tom, zda v budoucnu podpoří jeho kandidaturu na papeže, ale sám už v té chvíli cítil, že se blíží jeho konec. V únoru [[1661]] opustil [[Paříž]] a usídlil se ve [[Vincennes]]. Měl strach, že po jeho [[smrt]]i král zkonfiskuje veškerý jeho [[majetek]], a tak se nakonec rozhodl poslechnout radu svého sekretáře [[Jean-Baptiste Colbert|Jean-Baptista Colberta]] a podniknout riskantní plán. Veškerý svůj majetek nabídl králi darem. Král [[Ludvík XIV.]] tři dny váhal, ale nakonec šlechetnou nabídku odmítl. Oddechl si a majetek odkázal svým neteřím. Zemřel 9. března [[1661]] mezi druhou a třetí hodinou ráno na zámku ve Vincennes. [[Ludvík XIV.]] byl u jeho lože až téměř do samého konce. Podle přísně dodržované [[tradice]] ale nesměl francouzský král hledět do tváře smrti a tak byl těsně před jeho [[Smrt|úmrtím]] z místnosti vyveden. Když krále informovali o kardinálově skonu, rozplakal se. Během prvních let své vlády měl Ludvík XIV. s ním celou řadu sporů, ale vždy si jej vážil, uznával jeho [[zkušenost]]i a byl mu v mnohém zavázán. Mezi oběma [[muž]]i panovala náklonnost a vzájemná [[důvěra]].

* [[Laura Manciniová]] – jejím manželem se stal [[Ludvík II. Bourbon-Vendôme, vévoda de Mercoeur]], vnuk francouzského krále [[Jindřich IV. Francouzský|Jindřicha IV.]]

* [[Hortensie Manciniová]] – jejím manželem se stal Armand- Charles de la Porte, vévoda La Meilleraye.

* [[Marie Anna Manciniová]] – jejím manželem se stal Maurice Godefroy de la Tour Dd'Auvergne, vévoda de Bouillon.

* [[Laura Martinozzi]] – tuto neteř provdal Mazarin za Alfonse IV. z rodu Dd'Este a z Modeny. Jejich dcera [[Marie Beatrice d'Este|Marie Beatrice Modenská]] byla později druhou manželkou anglického krále [[Jakub II. Stuart|Jakuba II.]]

* [[Anna Martinozzi]] – provdána za Armanda, prince de Conti. Její pravnučka Luisa Henrieta Bourbon-Conti byla matkou [[Ludvík Filip II. OrléanskýOrleánský|Filipa Egalité]] a tedy babičkou posledního francouzského krále [[Ludvík Filip|Ludvíka Filipa]]. Dalším z praprapotomků Anny Martinozzi byl třeba poslední [[Portugalsko|portugalský]] král [[Manuel II. Portugalský]].

* Cronin Vincent, ''Ludvík XIV. : král Slunce, velký panovník z rodu Bourbonů'', Praha, Brána - Euromedia Group 1999, {{ISBN |80-242-0243-3}}.

* [[François Bluche|Bluche François]], ''Za časů Ludvíka XIV. : král Slunce a jeho století'', Argo, Praha 2006, {{ISBN |80-7203-675-0}}.

[[Kategorie:NarozeníÚmrtí 1602ve Vincennes]]