Italská gramatika

Italská gramatika je označení pro morfologii a syntax italského jazyka. Italština je částečně flektivním a částečně analytickým jazykem, což znamená, že se gramatické kategorie utváří pomocí slovesných přípon a koncovek (zvláště při tvorbě množného čísla a u některých součástí slovesného systému), jiné zase pomocí pomocných sloves a slov. Italská gramatika je velmi podobná gramatice jiných románských jazyků, zvláště francouzštiny.

Italská gramatika tradičně rozlišuje tyto slovní druhy:

1. podstatná jména (sostantivi)
2. slovesa (verbi)
3. přídavná jména (aggettivi)
4. členy (articoli)
5. příslovce (avverbi)
6. předložky (preposizioni)
7. číslovky (numerali)
8. zájmena (pronomi)
9. spojky (congiunzioni)
10. citoslovce (interiezioni)

Všechny níže uvedené příkladové věty jsou vzaty z románu Umberta Eca Il Cimetero di Praga (Bompiani 2010).

Podstatná jména

U podstatných jmen italština rozlišuje mužský a ženský rod a jednotné a množné číslo. Pády italštna u podstatných jmen nerozlišuje, každé podstatné jméno tedy má dva tvary.

Platí, že slova, končící v jednotném čísle na -o, např. mondo (svět), jsou mužského rodu a v množném čísle mají koncovku -i, např. mondi (světy). Slova, končící na -a, např. porta (brána) jsou obvykle ženského rodu a v množném čísle mají koncovku -e, např. porte (brány). Slova, končící na -e, např. legge (zákon), mají v množném čísle -i, např. leggi (zákony), bez ohledu na to, jakého rodu jsou.

- grecismy - části těla

Slova, končící na souhlásku, jsou obvykle neitalského původu a jsou bez ohledu na rod nesklonná (bar, film, album). Nesklonná jsou také slova, která končí na přízvučnou samohlásku, např. città (město), virtù (ctnost), která vznikla elizí původní koncové slabiky.