Reflexe (filozofie): Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m napřímení odkazu |
|||
Řádek 17:
[[Immanuel Kant]] věnoval pojmu reflexe rozsáhlý dodatek k „transcendentální analytice“ v ''Kritice čistého rozumu'' <ref>Kant, ''Kritika čistého rozumu''. B 316-346. </ref>, kde si všímá dvojznačnosti tohoto pojmu. Zatímco [[Leibniz]] jej úplně oddělil od smyslových obsahů a tím vyprázdnil, u Locka se reflexivní představy (rozumové pojmy) až příliš podobají smyslovým, takže se mu rozpadla jednota rozumu. Proto je podle Kanta zapotřebí transcendentální reflexe, která nalezne podmínky, za nichž naše pojmy mohou vznikat, a pak také rozliší, které se vztahují k vnějším symslovým předmětům a které k pojmům rozumu.<ref>Kant, ''Kritika čistého rozumu'' B 316). </ref>
Pro [[Fichte|Fichta]] je reflexe vedle úsilí (''Streben'') jedním ze sloupů svobodné činnosti ducha, která ovšem převážně rozděluje. Podle [[Schelling]]a je sice reflexe charakteristikou člověka, ale protože „rozdvojuje“, je také „nemocí ducha“.<ref>Schelling, ''Ideen zu einer Philosophie der Natur''. 1797 </ref> Už v roce 1802 charakterizoval [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|Hegel]] celou novější filosofii jako „reflexivní filosofii subjektivity“ a reflexe je pak podstatným tématem jeho ''Logiky'' i ''Fenomenologie ducha''.
Proti pokusům chápat samu reflexi jako empirický předmět, přístupný vnějšímu pozorování a zkoumání („[[psychologismus]]“), namítl [[Franz Brentano]], že „vnitřní vnímání (innere Wahrnemung) ... se nikdy nemůže stát vnitřním pozorováním“, neboť pozorující a pozorované spadají v jedno. Na tento náhled navázal [[Husserl]] a jeho fenomenologie. Podle Husserla je refelxe „metodou vědomí k poznávání vědomí vůbec“<ref>Husserl, ''Ideen'' I. § 78. </ref> a protože předmětem vědecky přesné filosofie mohou být pouze obsahy vědomí, je univerzální filosofickou metodou.
| |||