Isabela Jagellonská: Porovnání verzí

Manželova smrt byla pro Isabelu těžkou ranou. Manželství trvalo sotva rok a půl a mladá královna ještě nedokázala získat v Uhrách žádnou pozici. Její syn měl jen dva týdny a podle ustanovení velkovaradinské smlouvy ani on, ani Isabela neměli žádného práva k uherské koruně. Dodržení ujednání smlouvy se však ukázalo obtížným i pro druhou stranu. Ferdinand Habsburský neměl ani prostředky, ani území, jimiž by dostál svým povinnostem plynoucím ze smlouvy (viz výše) vůči Isabele a jejímu synovi. Královna-vdova navíc nemohla jednoduše opustit Uhry, když byla postavena před fakt, že protihabsbursky naladěná uherská šlechta na národním shromáždění vybrala jako dalšího krále Jana II. Zikmunda. Tehdy Isabela zahájila válku o dědictví svého manžela, které chtěla předat svému synovi. Musela ovšem počítat s mocnými protivníky: arcivévodou Ferdinandem, [[Osmanská říše|tureckým sultánem]] [[Sulejman Veliký|Sulejmanem]] a v Uhrách s vlivným mnichem, biskupem Velkého Varadinu [[Jiří Utiešenović|Jiřím Utiešenovićem]], hlavním rádcem zemřelého krále.

V letech 1540-1551 byla Isabela formální [[regent]]kou Uher ve jménu Jana Zikmunda, zvoleného, ale nekorunovaného krále Uher. Isabelina vláda byla v té dob silně omezená, jak územně, tak fakticky. Za prvé západní část země kontroloval Ferdinand Habsburský - podle ujednání [[Vídeňský kongres (1515)|Vídeňského kongresu]] z roku [[1515]] i podle velkovaradinské smlouvy z roku 1538 právoplatný uherský král. Za druhé nároky na svrchovanost nad dědictvím Zápolských i celými Uhrami vznesl Sulejman Nádherný, který považoval zemřelého krále Jana Zápolského za svého [[Léno|leníka]]. Za třetí Isabelinu vládu omezoval i spoluregent království a nejtalentovanější Janův ministr, Jiří Utiešenović. Isabela měla v okamžiku svého ovdovění sotva 21 let a nevelké politické zkušenosti. Utiešenović se svým silným politickým zázemím odsunul Isabelu na druhé místo, když ji nutil uznat jeho vládu. Isabela však nikdy se nepoddala jeho diktátu

Rozdělení Uher uskutečněné v roce 1541 se ukázalo být trvalým a hranice tehdy ustavené se s nevelkými změnami udržely dalších 150 let. Část Uher, ve které Isabela formálně vládla, se v budoucnosti stala [[Sedmihradské knížectví|Sedmihradským knížectvím]]. Za Isabelina života však byla i ona i její syn titulováni jako uherští panovníci. Turecké vítězství u Budy učinilo z Turků nejvýznamnější sílu v Uhrách. Politika královny i Utiešenoviće ovšem i nadále musela lavírovat mezi Habsburky a sultánem. V prvních letech pobytu v Sedmihradsku Isabela usilovala o dohodu s Ferdinandem a vyjadřovala vůli opustit v jejích očích nehostinnou a ubohou zemi, k nějaké konkrétní dohodě však nedošlo, mimo jiné proto, že jak Utiešenović, tak i její matka Bona Sforza ji od tohoto rozhodnutí odrazovali. Rovněž osobní list [[Roxolana|Roxolany]], manželky Sulejmanovy, byl neobvyklým, ale vážným argumentem pro rozhodnutí zůstat v novém panství.

[[29. únor|29. února]]a roku [[1556]] Isabela přibyla do [[Lvov]]a, oficiálně proto, aby dohlédla na své statky, ve skutečnosti proto, aby byla blíže k Uhrám. Zde se dověděla o závěrech sedmihradského sněmu, který byl svolán [[2. únor|2. února]]a v [[Turda|Turdě]] a rozhodl povolat Jagellovnu i se synem zpět do Sedmihradska, aby jim předal vládu nad zemí. [[12. březen|12. března]] sněm svolaný do [[Szászsebes]] schválil vypovězení poslušnosti Ferdinandovi a vybral dávného přívržence královny [[Petr Petrovics|Petra Petrovicse]] za náměstka mladého krále. Vypukly boje mezi přívrženci Habsburků a Zápolských. Posledně jmenovaní podporovaní moldavskými a valašskými jednotkami rychle ovládli celý kraj. Vzhledem k těmto skutečnostem se Ferdinand rozhodl zříci se Sedmihradska, neboť nechtěl válku s Turky, kteří podporovali návrat královny. Isabela opustila Lvov 23. září a o měsíc později přibyla do [[Kolozsvár]]u. V zemi ji vítal budoucí kníže země i budoucí polský král [[Štěpán Báthory]].

Mír však uzavřen nebyl, neboť Isabela zemřela [[15. září]] roku [[1559]] w [[Gyulafehérvár]]u (dnešní [[Alba Iulia]] v [[Rumunsko|Rumunsku]]). Vládu po ní převzal Jan Zikmund, který se krátce nato zřekl uherského královského titulu a přijal titul prvního sedmihradského knížete.

* {{Překlad|pl|Izabela Jagiellonka|32672216}}