Filmová klapka: Porovnání verzí

'''Při klasickém filmovém natáčení''' (např. na 16 nebo 35mm film) se už od historických dob obraz snímal na tzv. „němou“ [[Kamera|kameru]] a zvuk se nahrával na jiné záznamové zařízení, které nebylo s kamerou nijak propojeno. Proto bylo třeba dodatečně najít část filmu a jemu odpovídající zvukový záznam.

Když má film například 200 „mluvících“ [[Záběr|záběrů]] a každý záběr 5 jetí, ve střižně se sejde 1000 kousků filmu a 1000 kousků zvukového pásku, které je třeba ještě před výběrem dobré klapky spárovat a synchronizovat.

Na '''klasické dřevěné klapce''' je napsán název filmu, scéna a číslo jetí. Klapka (osoba obsluhující klapku) údaje přečte, takže stejný popis se dostane jak na film, tak na [[magnetofonový pásek]], a pak klapne. Zvuk se z úzkého pásku přepíše na perforovaný 16 resp. 35mm pás a zavede do stříhacího stolu, kde se tyto pásy spouštějí současně. [[Střihač]] pak na filmu najde okamžik, kdy vidí klapku sklapnutou (bývá to přesně na jednom políčku), a pak posunuje zvukový záznam k místu, kde slyší začátek klapnutí. Když pak pustí oba pásy najednou, film hraje a mluví synchronně. Zvuk a obraz se pak definitivně spojí až po míchačce na finální kopii.

Klapka se používala donedávna i u studiových [[Videokamera|videokamer]], protože i tam byl záznam zvuku směrován na jiné, kvalitnější zařízení než byl FM záznam na zvukovou stopu videokazety.

'''Moderní filmové kamery''' zapisují opticky na kraj filmového pásu digitální kód, který je jedinečný pro každé [[filmové políčko]], a stejně tak zařízení pro záznam zvuku ukládá spolu se zvukem stejný timecode, protože obě zařízení jsou propojena [[Datový kabel|datovým kabelem]]. Střihové zařízení (např. Avid) už si příslušné klapky najde a spáruje automaticky.