„Intenzitu záření ''I'' o frekvenci ''ω''“ chápejteje třeba chápat tak, že [[spektrum]] je rozděleno na nekonečně malé a stejně velké [[interval (matematika)|intervaly]]y frekvencí a intenzita záření ''I'' o frekvenci ''ω'' pak znamená intenzitu záření o frekvencích z intervalu, který obsahuje frekvenci ''ω''.
Tuto formuli uhodl v srpnu roku [[1900]] [[Max Planck]] a o rok později přišel i na způsob, jakým se dá odvodit, za což byl později oceněn [[Nobelova cena|Nobelovou cenou]].
Záření absolutně černého tělesa bylo dlouho velkou fyzikální záhadou. Z pohledu klasické fyziky totiž hrozila tzvntzv. modrá katastrofa, která předpovídala, že každé těleso musí zářit i na velmi krátkých vlnových délkách, což se nepozorovalo. Naopak, z měření vyplývalo, že ačkoli intenzita záření v závislosti na jeho frekvenci pro nízké frekvence roste s druhou mocninou (v tomto případě <math>\exp\left(x\right) - 1 \approx x</math>), tak pro vyšší frekvence intenzita exponenciálně klesá. [[Max Planck]] si všiml, že když energii dovolí existovat jen v určitých balíčcích - [[kvantum|kvantech]], může pozorovanou závislost získat. On sám ale považoval kvanta za pouhou berličku, která ho přivedla ke správnému výsledku. Skutečný význam dal kvantům až roku [[1905]] [[Albert Einstein]].
Planckův vyzařovací zákon je speciálním případem [[Boseho-Einsteinovo rozdělení|Boseho-Einsteinova rozdělení]] pro [[foton]]y.
