Bohumil Vít Tajovský: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
+ citát Vaška |
m →Nástup komunismu a totalita: odkaz na proces, úprava reference |
||
Řádek 29:
Ale již 24. února 1948 byl označen ten den založeným [[Akční výbor|akčním výborem]] v Humpolci za „nepřítele lidu“ v pořadí na 2. místě po Jiřině Zábranové (matce Jana Zábrany). Následně mu bylo zakázáno vyučovat na gymnáziu. Po události [[Číhošťský zázrak|číhošťského zázraku]] navštívil Tajovský v lednu [[1950]] faráře [[Josef Toufar|Josefa Toufara]], aby věc prověřil a informoval biskupa.<ref>Leo Švančara, Eva Šinkovská: [http://www.regionalist.cz/cihost/index1.htm#name02 Číhošťský zázrak] in Regionalist, 2007</ref> Dva dny po zatčení Josefa Toufara dne 30. ledna [[1950]] byl Tajovský zatčen v klášteře, který byl následně obsazen příslušníky StB, kteří do něj podstrčili zbraně.
Po dvou týdnech vyšetřovací vazby byl Tajovský odsouzen v dubnu 1950 ve [[vykonstruovaný proces|vykonstruovaném procesu]]
Společně s ním byli [[Ivan Mastiliak]] (redemptorista), [[Augustin Machalka]] (premonstrát), [[František Šilhan]] (provinciál Jezuitů), [[Silvestr Braito]] (dominikán), [[Adolf Kajpr]] (jezuita), [[František Mikulášek]] (jezuita), [[Jan Blesík]] (redemptorista), [[Jan Evangelista Urban]] (františkán), [[Stanislav Barták]] (premonstrát) jedni z prvních obětí represí komunistických orgánů spojených s justicí vůči [[církev|církvi]]; jejich prokurátory byli [[Karel Čížek]], [[Josef Urválek]] a [[Ludmila Brožová Polednová|Ludmila Brožová]].<ref>[[František Mikloško]]: [http://www.impulzrevue.sk/article.php?331 Čas chmúrny ako ďas] in Impulz 3/2008</ref>
Řádek 37:
Odsouzen byl na 20 let těžkého vězení a byl vězněn na [[Věznice Pankrác|Pankráci]], ve [[Věznice Valdice|Valdicích]], [[Věznice Mírov|Mírově]] a [[Věznice Leopoldov|Leopoldově]]. V žaláři strávil celkem 11 a půl roku, v roce [[1960]] byl propuštěn na amnestii. Na vězení po propuštění vzpomínal takto: ''„Nesmělo se na vycházky, nesměli jsme nic číst ani psát, každý byl úplně sám. Celý den se neustále muselo chodit po cele a sednout nám dovolili jen k jídlu. Brzy z toho měl člověk strašně oteklé nohy. Postupem času se ale dalo podle bachařových kroků vysledovat, kdy se přibližuje a kdy se naopak vzdaluje, a tak jsem si mohl aspoň na chvilku sednout.“''<ref>{{Citace monografie | příjmení = Tajovský | jméno = Bohumil Vít | odkaz na autora = | titul = Člověk musí hořeti : rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase s opatem želivského kláštera | vydavatel = Torst | místo = Praha | rok = 2001 | počet stran = 608 | isbn = 80-7215-126-6 | strany = 246}}</ref>
{{Citát| Tajovský byl silně krátkozraký..., měl skla jako čočky od dalekohledu, jak mohl číst, jak vidět na peří? Nepamatuji se, že by měl někdy špatnou náladu, že by naříkal, vidím ho pořád s úsměvem na tváři, v jeho blízkosti bylo každému dobře.|[[Václav Vaško]], vzpomínka na společné věznění v Leopoldově, kde kněží mj. drali peří}}<ref>
Po propuštění žil Tajovský v Havlíčkově Brodě, celých 21 let byl neustále sledován [[Státní bezpečnost|státní bezpečností]]. Nesměl vykonávat kněžské povolání ani žádnou veřejnou funkci, až do penze musel pracovat jen jako lesní dělník, topič, archivář. V roce 1968 získal krátce státní souhlas a mohl působit jako pomocný duchovní v Želivě. Stal se okresním předsedou [[Klub 231|K231]] a proto opět přišel o možnost duchovní služby. V roce 1971 odešel do invalidního důchodu.
| |||