Hřích: Porovnání verzí

'''Hřích''' (ze [[staroslověnština|stsl.]] ''grěch'', chyba, hřích) je [[náboženství|náboženský]] pojem, který původně znamenal zbloudění, omyl, chybu, také ve smyslu urážky božstev. V [[Bible|biblických]] náboženstvích, v [[křesťanství]], v [[judaismus|judaismu]] a [[islám]]u, vyjadřuje hřích přesvědčení, že špatné jednání, hanebnost, zločin nezakládá jen [[vina|vinu]] mezi lidmi, nýbrž znamená (také) porušení smlouvy (zákona) a řádu stvořeného světa a tím i vzpouru proti Bohu.

[[Soubor: Forbidden fruit.jpg|thumb| upright=1.78| Michelangelo: [[Prvotní hřích]] a [[vyhnání z Ráje]] {{Malé|(Řím, Sixtinská kaple)}} ]]

Hřích obvykle označuje jednotlivé, vědomé a úmyslné rozhodnutí či jednání (nebo naopak nečinnost, myšlenku, projev a pod.) proti Bohu a proti lidem. Pokud je navíc věcně závažné, je to podle křesťanské morálky těžký hřích, který člověka vylučuje z Božího společenství, kdežto ve věcech méně závažných nebo u jednání, které nebylo plně vědomé a svobodné, jde o hřích lehký nebo také všední. Podobné rozlišení platí i v judaismu a islámu.<ref>A. Novotný, ''Biblický slovník''. Heslo "hřích", str. 223n; Pavlincová, ''Slovník judaismus, křesťanství, islám'', str. 377.</ref> Zejména v [[protestantismus|protestantismu]] se slovem hřích někdy označuje i celková situace člověka, který je hříchem od Boha oddělen („hříšnost“) a potřebuje tedy jeho zvláštní pomoc, [[milost (teologie)|milost]]. V podobném smyslu se v křesťanských církvích mluví také o „dědičném“ nebo „[[Prvotní hřích|prvotním hříchu]]“. „Cizím hříchem“ se člověk může provinit, když jiného k hříchu navádí, schvaluje ho nebo se mu nepokusí zabránit.

Odpovídající řecké slovo ''hamartéma'', podobně jako hebrejské sloveso ''chata'', znamenalo původně zbloudění, omyl, chybu. Ve starších „pohanských“ společnostech se hříchem rozumělo také pochybení ve vztahu k božstvům. Latinské ''peccatum'' (''pecco'' od ''ped-cos'', kulhavý) patrně znamenalo chybu při oběti, zvíře s vadou;<ref>''Langenscheidts Handwörterbuch Lateinisch - Deutsch''. Berlin 1994, S. 454.</ref> „hřešit“ ve starší češtině znamenalo klít, proklínat. Teprve s postupným rozvíjením lidské subjektivity, s posilováním osobní svobody a odpovědnosti a se vznikem [[monoteismus|monoteistických]] náboženství se začal hřích chápat jako osobní a vnitřní provinění a náboženství se začalo spojovat s morálkou v našem smyslu slova.<ref>A. Novotný, ''Biblický slovník''. Heslo "hřích", str. 223nn; Rahner - Vorgrimmler, ''KleinesTeologický theologisches Wörterbuchslovník''. SStr. 395n132n.</ref> Provinění vůči člověku se začalo chápat i jako hřích proti Bohu. Tuto pomalou proměnu lze sledovat v Bibli.

[[Islám]] rozlišuje trojí úroveň hříchů, lehké, těžké a hříchy nevěry a odpadlictví, které nebudou odpuštěny. Hřích vyžaduje odpovídající [[trest]]. Islám také nezná pojem prvotního či dědičného hříchu, ani pojem spásy a vykoupení.

|titul = KleinesTeologický theologisches Wörterbuchslovník

|vydavatel = HerderVyšehrad

|místo = FreiburgPraha

|rok = 19882009

|počet stran = 432496

{{Portály|Křesťanství|Náboženství}}