James Clark Ross: Porovnání verzí

John Ross byl [[11. prosinec|11. prosince]] [[1817]] i se svým synovcem přizván k účasti v expedici, jejímž cílem bylo proplutí [[Severozápadní průjezd|Severozápadního průjezdu]]. Výprava, která byla na moři od dubna do poloviny listopadu roku 1818, měla k dispozici dvě lodě - HMS Isabella a HMS Alexander. John Ross velel na Isabelle, zatímco jeho zástupce [[William Edward Parry]] ([[1790]] - [[1855]]) vedl loď Alexander.<ref name=bio></ref> Admiralita nebyla spokojena s výsledky expedice a vyslala Williama Parryho, aby předložené zprávy znovu ověřil. Parry si Johna Rosse vybral jako svého zástupce pro tuto i tři následné expedice a všech výprav se zúčastnil i James Ross.

V květnu roku [[1821]] vyplula na lodích HMS Hecla a HMS Fury k Arktidě další výprava, které velel William Parry. V [[záliv Boothia|zálivu Boothia]] lodě na dva roky zamrzly v ledu - první zimu na [[Winter Island]] a podruhé u ostrova [[Igloolik]]. Do Británie tak dopluli až na podzim roku [[1823]]. James Ross studoval jako na předchozích výpravách místní flóru i faunu a naučil se od [[Eskymáci|Eskymáků]] využívat saně. [[26. prosinec|26. prosince]] [[1822]] byl povýšen na poručíka a po návratu do vlasti byl za svou aktivitu v přírodovědném bádání oceněn přijetím do Londýnské [[Linného společnost]]i.<ref name=bio></ref>

Třetí Parryho výprava vyplula v roce [[1824]] se stejnými loděmi - HMS Hecla a HMS Fury. James Clark Ross se na palubě lodi Fury kromě přírodovědných výzkumů věnoval také magnetometrickým měřením a oceánografickým studiím. Tentokrát však byla expedice jen málo úspěšná a v obtížných podmínkách postupovala na západ velmi pomalu. Cesta skončila katastrofou, když [[1. srpen|1. srpna]] [[1825]] loď Fury ztroskotala u ostrova [[Somerset Island|Somerset]]. William Parry se pak rozhodl více neriskovat a raději se vrátit zpět. Místo ztroskotání pojmenoval ''pláž Fury'' a nepotřebné potraviny i jiné zásoby ponechal na místě pro příští expedice. Do Británie doplul [[12. říjen|12. října]] [[1825]].<ref name=bio></ref>

Čtvrtá expedice Williama Parryho nevedla k Severní Americe, ale pokusila se dosáhnout [[severní pól|severního pólu]]. James Ross přitom zastával post druhého velitele a Parryho zástupce. Výprava vyrazila [[4. březen|4. března]] [[1827]] na lodi HMS Hecla ze [[Špicberky|Špicberků]] za legendárním otevřeným polárním mořem. [[21._červen|21. června]] byly z lodě vyloženy čluny a ukotveny na saně. [[26. červenec|26. července]] se však všichni museli zhruba po 160 kilometrech obrátit na zpáteční cestu, když dosáhli úrovně 82°45´ s. š. K návratu je přimělo nejen špatné počasí, ale také fakt, že téměř nebylo možné plně naložené čluny utáhnout. Led se pod nimi navíc poměrně rychle pohyboval směrem k jihu, takže zkracoval ušlou vzdálenost téměř na polovinu. James Ross byl [[8. listopad|8. listopadu]] [[1827]] povýšen na velitele, ale po návratu z výpravy zůstal v záloze, mimo službu.<ref name=bio></ref>

V letech [[1829]] - [[1833]] zorganizoval John Ross další výpravu k Severozápadnímu průjezdu, financovanou tentokrát ze soukromých zdrojů bohatého podnikatele Felixe Boothe. William Parry se této výpravy již neúčastnil, zástupcem Johna Rosse byl jeho synovec James Ross. Expedice měla k dispozci opět dvě plavidla - kolesový parník ''Victory'' doprovázený menší zásobovací lodí ''Kruzenstern''. Ze Skotska vypluli [[13. červen|13. června]] [[1829]]. Po zastávce na západním pobřeží [[Grónsko|Grónska]] pokračovala expedice dál směrem na západ až k [[záliv Prince Regent|zálivu Prince Regent]]. Koncem září však zůstali uvězněni v ledu v místě nazvaném ''Felix Harbour''. Vyprostit se jim nepodařilo ani následující léto v roce 1830 a dokázali doplout jen o několik kilometrů severněji, na kotviště pojmenované ''Sheriff Harbour''. Také v létě 1831 se jim povedl pouze nepatrný posun a nový přístav nazvali ''Victory Harbour''.

Během této doby podnikal James Ross saňové průzkumné cesty po blízkém i vzdálenějším okolí a podrobně je zmapoval. Popsal také zvyky místních Inuitů a naučil se od nich mimo jiné stravou předcházet kurdějím. [[31. květen|31. května]] - [[1. červen|1. června]] [[1831]] se Jamesovi podařilo na jedné z cest nalézt [[severní magnetický pól]] na pobřeží poloostrova [[Boothia]].

Během další zimy na přelomu let [[1831]] - [[1832]] se John Ross rozhodl opustit loď, naložit potřebné věci na čluny, upevněné na saních a odejít pěšky k pláži Fury. Ještě zimu 1833 však museli kvůli nepřízni počasí strávit v zálivu Prince Regent. V přežití jim stále pomáhaly zásoby ze ztroskotané lodi Fury. [[14. srpen|14. srpna]] [[1833]] se konečně ledové sevření moře uvolnilo a expedice se vydala na zpáteční cestu. [[26. srpen|26. srpna]] [[1833]] jim připlula do Baffinova zálivu na pomoc velrybářská loď HMS Isabella. Po návratu do Británie oba velitele přijal král [[Vilém IV. Britský|Vilém IV.]] a po celé zemi se jim dostalo ocenění. Expedice byla první, které se povedlo úspěšně přežít v Arktidě tak dlouhé období, přičemž ztratili pouze tři muže. Největším úspěchem však byl objev magnetického pólu. James Clark Ross byl i z toho důvodu [[28. říjen|28. října]] [[1834]] povýšen na kapitána.<ref name=bio></ref>

Lodě vypluly z [[Anglie]] 19. září [[1839]]. Na Erebu velel sám Ross, zatímco Terror vedl jeho dobrý přítel [[Francis Crozier]]. Výprava měla nejprve za úkol zřídit magnetometrické pozorovatelny na [[Svatá Helena (ostrov)|ostrově sv. Heleny]] a na [[Mys Dobré naděje|Mysu Dobré naděje]]. Během května až července roku [[1840]] James Ross podrobně prozkoumal [[Kergueleny]], přičemž zde prováděl magnetometrická, astronomická i oceánografická měření. Ve dnech [[15. srpen|15.]] - [[16. srpen|16. srpna]] [[1840]] zakotvil v [[Hobart]]u na Tasmánii, aby zde přezimoval a dokončil poslední přípravy před cestou k Antarktidě. Také zde byla zřízena magnetometrická pozorovatelna. Od místního guvernéra a zkušeného polárníka [[John Franklin|Johna Franklina]] získal cenné informace. V novinách se však také dočetl o úspěšných antarktických výpravách, které vedli [[Jules Dumont d'Urville]] a [[Charles Wilkes]]. S Wilkesem se dokonce setkal osobně a obdržel od něj výsledky jeho mapování antarktického pobřeží. Protože James nechtěl plout ve stopách svých zahraničních kolegů, vydal se východněji, až ke 170° východní délky, a teprve pak zamířil k jihu.<ref name=lonely></ref>

Z Hobartu vyplul [[12. listopad|12. listopadu]] [[1840]]. [[5. leden|5. ledna]] [[1841]] lodě zastavil plující led. Zkušený Ross se rozhodl vplout mezi kry. Po téměř 200 km opatrného manévrování dosáhl [[9. leden|9. ledna]] [[1841]] opět volného moře. [[11. leden|11. ledna]] však zcela neočekávaně objevil pevninu, která mu zabránila v další cestě za jižním magnetickým pólem. Ten se přitom nalézal již nedaleko. [[12. leden|12. ledna]] přistáli členové expedice na blízkém [[Possession Island]] a novou pevninu zabrali jménem královny [[Viktorie (britská královna)|Viktorie]] pro Británii. Pojmenovali ji jednoduše [[Viktoriina země]].<ref name=lonely></ref>

Výprava pak pokračovala dál podél pobřeží a snažila se nalézt cestu k jihu. [[27. leden|27. ledna]] objevili dva vysoké sopečné kužele. Činná sopka, nad níž se právě válely chuchvalce dýmu, byla nazvána [[Mount Erebus|Erebus]]. Vedle stojící vrchol vyhaslého vulkánu dostal jméno [[Mount Terror|Terror]]. <ref>Teprve po šedesáti letech zjistil Robert Falcon Scott, že sopky nejsou na pevnině, nýbrž na ostrově, který pojmenoval Rossův ostrov.</ref> [[28. leden|28. ledna]] další cestě zamezila velká ledová bariéra, tyčící se do výše až 90 metrů nad mořskou hladinu. Později byla pojmenovaná jako [[Rossův šelfový ledovec]]. Expedice plula celkem asi 450 km podél jejího okraje ve snaze nalézt průjezd, avšak ledová stěna byla bez konce. James Ross dosáhl rekordní úrovně 78°4´ jižní šířky, ale poté se rozhodl k návratu do Hobartu, neboť počasí se s blížící se zimou horšilo.<ref name=lonely></ref>

[[23. listopad|23. listopadu]] [[1841]] vyplul James Clark Ross znovu k jihu s nadějí, že ledovcovou bariéru lépe prozkoumá a nalezne průliv, kterým by mohl proniknout do blízkosti jižního magnetického pólu.<ref>Rossova trasa se později stala pro mnohé výpravy hlavní přístupovou cestou k antarktickému pobřeží.</ref> Ani tentokrát však nebyl úspěšný a konec ledové stěny nenalezl. [[23. únor|23. února]] dosáhl nového rekordu 78°10´ jižní šířky,<ref>Rekord zůstal nepřekonán dalších 50 let.</ref> ale kvůli špatnému počasí a blížící se zimě se obrátil na zpáteční cestu. Během ní jej stíhala zloba živlů. Vichřice si s loďmi pohrávala a [[13. leden|13. ledna]] je rozbouřené moře vrhlo na skupinu ledovců. Ve snaze vyhnout se srážce narazily obě lodi při manévrování do sebe, Terror přistál na Erebu a téměř jej rozdrtil. Jen zázrakem unikly lodě zkáze a posádka utopení. Po mnoha útrapách, kdy z obou plavidel zůstaly prakticky jen vraky, dorazili [[6. duben|6. dubna]] na [[Falklandské ostrovy]], kde pět měsíců přezimovali.<ref name=lonely></ref>

Potřetí se o průnik k jihu pokusili v roce 1842, tentokrát ve stopách [[James Weddell|Jamese Weddella]]. Z Falkland vypluli [[17. prosinec|17. prosince]] [[1842]], setkal se však se zamrzlým mořem, stejně jako všichni ostatní (kromě Weddella). Dosáhli pouhých 73°30´ jižní šířky a poté odpluli do Anglie. [[4. září]] [[1843]] zakotvili ve [[Folkestone]]. Magnetický jižní pól James Clark Ross nenalezl.<ref name=lonely></ref>

Po návratu do vlasti byl James Clark Ross pasován na rytíře a hned [[18. říjen|18. října]] [[1843]] se také oženil s Ann Coulman (cca [[1817]] – [[1854]]). V roce [[1845]] se přestěhovali do [[Aston Abbots]] u [[Aylesbury]] (hrabství [[Buckinghamshire]]), kde vychovávali čtyři děti.<ref>O sto let později zde v době druhé světové války žil také druhý československý prezident Edvard Beneš.</ref>

Annin otec si prý před svatbou kladl podmínku, že James ukončí své polární výpravy. Tuto podmínku Ross dodržel s jedinou výjimkou, když (se svolením své ženy) v době od [[12. květen|12. května]] [[1848]] do [[26. listopad|26. listopadu]] [[1849]] na lodích HMS Enterprise a HMS Investigator neúspěšně pátral po zmizelé výpravě [[John Franklin|Johna Franklina]].<ref name=lonely></ref> <ref>Výprava Johna Franklina zmizela při výpravě s „Rossovými“ loděmi Erebus a Terror v roce 1845. Cílem expedice bylo proplutí Severozápadního průjezdu.</ref>

James Clark Ross zemřel [[3. duben|3. dubna]] [[1862]] a byl pohřben i se svou ženou v Aston Abbots. Poblíž jeho sídla je dnes jezero se dvěma ostrůvky, pojmenovanými ''Erebus'' a ''Terror''.