V raném novověku si tiskař nebo nakladatel musel vyžádat k tisku panovnické privilegium, které zároveň zajišťovalo jakousi ochranu jeho práv. Když se knihtisk po Evropě více rozšířil, zavedla církev i řada států cenzuru, to jest povinnost tiskaře nebo nakladatele předkládat texty ke schválení. Cenzura mohla mít i několik stuupňůstupňů, kde se schválení označovalo latinskými slovy ''nihil obstat'' ("nic nepřekáží"), ''imprimi potest'' ("může se tisknout") a konečně imprimatur.<ref>''Ottův slovník naučný'', heslo Imprimatur.</ref> Až do poloviny 20. století byli katoličtí teologové zavázáni, aby svá díla předkládali církevní cenzuře. Od [[Druhý vatikánský koncil|Druhého vatikánského koncilu]] se církevní imprimatur uděluje jen na vyžádání autora nebo nakladatele. I když předběžná cenzura byla ve většině zemí v 19. a ve 20. století zrušena, slovo imprimatur se dále používá jako souhlas zadavatele s náhledem a uvolnění k tisku. Tímto souhlasem zadavatel potvrzuje, že text odpovídá jeho požadavkům.<ref>''Encyklopedický slovník'', heslo Imprimatur.</ref>
