Svaz komunistů Jugoslávie: Porovnání verzí

V letech [[1941]] až [[1945]] vedla komunistická strana národně-osvobozenecký [[Jugoslávští partyzáni|partyzánský boj]] proti nacistickým a křesťansko-fašistickým silám ([[Nacistické Německo|Třetí říše]], [[Nezávislý stát Chorvatsko]], [[Itálie]]). Oslabené síly Osy v druhé světové válce prohrály a partyzáni se ujali také díky vojenské pomoci spojenců moci. Ve stejnou dobu se podařilo obratnou zahraniční politikou sesadit královský režim, jehož předáci žili v exilu v [[Egypt]]ě a zároveň získat podporu i pozornost západních zemí.

[[Josip Broz Tito]] jako se vůdce s neotřesitelnou autoritou stal rozhodným vůdcem. Nebál se ani [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]]. Když byl odkryt sovětský záměr využít země rodícího se východního bloku k hospodářskému rozvoji především Moskvy (prostřednictvím sovětských poradců a smíšených podniků), došlo k ostrému sporu mezi Titem a [[Stalin]]em, který nakonec vyústil v sérii vzájemných obvinění, kolujících na trase z Moskvy do Bělehradu. Velmi ambiciózní byla také i jugoslávská zahraniční politika, která se už od začátku profilovala jako na Moskvě nezávislá.

Na [[5. konges SKJ|5. sjezdu]] strany jugoslávští komunisté masivně manifestovali svojí odhodlanost stát za vlastním vedením a "zradit" tak SSSR. Následovala ekonomická blokáda, která se také podepsala na jugoslávském hospodářství. Jugoslávie byla vyloučena z [[Informbyro|informbyra]] a vedení této organizace nebylo nakonec v Bělehradu, jak se plánovalo, ale v [[Bukurešť|Bukurešti]]. Nemalá část těch, kteří podporovali [[Stalin]]a opustila Jugoslávii a emigrovala jak do SSSR, tak i do ostatních [[lidová demokracie|východoevropských]] zemí, včetně například [[Československo|Československa]].

V následujících letech se jugoslávská komunistická strana rozhodla vybudovat vlastní podobu socialistického státu prostřednictvím zavedení tzv. [[Samosprávný socialismus|samosprávy pracujících]] a otevření se novým myšlenkám. I přesto však byly debaty členů SKJ velmi bouřlivé. Přerozdělování finančních prostředků pro jednotlivé republiky vyvolávalo veliké rozmíšky i mezi komunisty, ne nepodobné těm z jednání parlamentu královské Jugoslávie. V rámci strany se tak začala profilovat různá křídla. V roce [[1953]] se mimo hlavní ideový proud strany ocitl [[Milovan Đilas]], který se pustil do kritiky tehdejšího politického kurzu. V národním hospodářství navíc začaly být stále častěji na konci 50. a hlavně začátku 60. let rozšiřovány liberální a tržní prvky, což vedlo k dilematu mezi vedením SKJ. Jugoslávští komunisté sezmobilizovali rozdělili(podobně najako dvav tábory.případě Aroztržky rozdělenése byloStalinem) ivšechny vedenísvé -síly, zatímcoaby [[EdvardĐilase Kardelj]]očernili, jakobyť představitelzpočátku decentralistických sil byl spíše teoretikem jugoslávské cestybyli k socialismujeho akritice pokoušelve sesnaze jiprokázat aplikovatdemokratický vcharakter praxi,strany [[Aleksandartolerantní.{{chybí Ranković]]zdroj}} zastával spíše centralistické ideje.

}}</ref> a být upozaděna. Tito se pokoušel tyto obavy, které hlásali hlavně byrokraté, neustále vyvracet. Na druhou stranu liberalizační procesy zasáhly i stranu samotnou; na konci 60. let došlo k decentralizaci; delegáti byli nyní odpovědni spíše republikovým a oblastním orgánům, než svazovým. Odstraňování důsledného dohledu [[Bělehrad]]u bylo interpretováno jako zavádění samosprávy pracujících (tzv. ''samoupravljanja'') do oblasti politiky. Tento proces však byl během 70. let v souvislosti s [[Invaze do Československa|invazí do Československa]] a [[Chorvatské jaro|Chorvatským jarem]] zmírněn.

Podobně jako v Jugoslávii, i ve straně samotné byl po roce [[1980]] uplatněn systém kolektivního vedení, který ovšem namísto demokratizace přinesl spíše nejednotu. Představitelé jednotlivých republik prosazovali stále více zájmy svých částí státu, než celosvazové. Mezi vedoucími osobnostmi jugoslávských komunistů chyběly až do [[13. kongres SKJ|13. sjezdu]] charismatické osobnosti, a tak bylo velmi těžké realizovat jakoukoliv jednotnou vizi. Demokratizační procesy v západní části Jugoslávie navíc znamenaly významný problém – slovinští[[SR a chorvatštíSlovinsko|slovinští]] komunisté začali opouštět - ba i veřejně kritizovat myšlenku [[titoismusdemokratický centralismus|titoismudemokratického centralismu]] a klanět se spíše ke konceptu [[sociální demokracie]], což bylo z pohledu [[Bělehrad]]u nepřijatelné. Po [[13. kongres SKJ|13. sjezdu]] strany se jugoslávští komunisté rozhodli ekonomické a politické problémy vedení řešit zvolením nové generace vůdců, což ale vedlo k úspěchu především těch, kteří budou nakonec známi jako ti, stojící v čele svých republik těsně na konci existence společné Jugoslávie.

Jugoslávská komunistická strana byla stranou držící veškerou moc. Uspořádání státu mělo v duchu tradice [[marxismus|marxismu]] vést k postupnému "odbourávání", či spíše "odumírání" státu. Proto komunisté prosazovali, aby byly významnější pravomoci předávány jednotlivým republikám a autonomním oblastem. Přestože byl v Jugoslávii uplatněn federativní model státního zřízení, vrcholní komunisté ostře odmítali takový systém aplikovat i v samotné straně, neboť by to vedlo k jejímu faktickému rozpadu. Hlavním stabilizačním prvkem v socialistické jugoslávii totiž nebyl stát, či [[svazová úroveňvýkonná rada]] (vláda) ale právě SKJ, který musel zůstat jednotnou organizací. Od roku [[1987]] se začaly objevovat komplikace spojené s vnímáním komunistické ideologie v jednotlivých svazových republikách. [[SR Slovinsko|Slovinci]] prostřednictvím svého [[Svaz komunistů Slovinska|svazu komunistů]] zahájili liberalizační proces a později se ostře postavili proti ambicím [[Slobodan Milošević|Slobodana Miloševiće]] rozšířit svůjjeho vlastní kurz politiky do všech svazových republik. Výsledkem byl ostrý spor, který vedl nakonec do faktického rozpadu SKJ během [[14. kongres SKJ|14. sjezdu strany]] v [[leden 1990|lednu 1990]]. Kromě toho, že se - stejně jako ve [[Východní blok|východním bloku]] - odřekli jugoslávští komunisté [[mocenský monopol|mocenského monopolu]] slovinští a také [[Svaz komunistů Chorvatska|chorvatští]] komunisté opustili jednací sál a vrátili se domů.