Semjon Konstantinovič Timošenko: Porovnání verzí

Krátce nato se stal lidovým komisařem obrany SSSR a stál před velkým úkolem - obnovit bojeschopnost Rudé armády po "reformách" provedených Klimentem Vorošilovem. Tuto funkci držel i v okamžiku, kdy Německo zahájilo [[Operace Barbarossa|operaci Barbarossa]]. Ihned po vypuknutí války byl jmenován předsedou [[Stavka|Stavky]] vrchního velení, ale již 19. července 1941 byl nahrazen [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalinem]] v této funkci i na postu lidového komisaře (ministra) obrany. Zůstal však členem Stavky, náměstkem lidového komisaře obrany a nově se stal velitelem Západního strategického směru. 13. září 1941 se přesunul na post velitele Jihozápadního směru, velel obraně [[Kyjev|Kyjeva]]a a v listopadu 1941 jedné z prvních úspěšných protiofenzív u [[Rostov na Donu|Rostova na Donu]]. Následně po zrušení velitelství směrů velel různým frontům: Jihozápadnímu, kde

se v květnu 1942 za podpory Stalina (i přes varování [[Georgij Konstantinovič Žukov|Žukova]]) pustil do ofenzívy, ale sovětská vojska ještě nebyla dobře připravena a utrpěla vážnou porážku u [[Charkov|Charkova]]a, která nakonec skončila obklíčením sovětských vojsk a německým útokem na [[Bitva u Stalingradu|Stalingrad]] - kde Rusům mj. dost pravděpodobně chybělo oněh 207 000 vojáků a 1300 tanků, poté od července 1942 Stalingradskému a od října 1942 Severozápadnímu. Od března 1943 až do konce války byl představitelem [[Stavka|Stavky]] pro koordinaci frontů v různých operacích, většinou však spíše druhořadého charakteru. Největšího úspěchu dosáhl v [[Jasko-Kišiněvská operace|Jasko-Kišiněvské operaci]] na konci srpna 1944. V průběhu války i po ní získal řadu čestných ocenění a postů.

{{Pahýl - biografie}}