Časoměrný verš: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
formátování
formulace
Řádek 1:
'''Časoměrný verš''' ('''časomíra''', [[řečtina|řecky]] '''chronón taxis''') je [[verš]], založený na střídání [[samohláska#Délka|dlouhých a krátkých slabik]] podle určitého schématu.
 
Časoměrný verš využívávychází skutečnostiz předpokladu, že po[[české zvukovésamohlásky#Délka stráncetrvání|doba setrvání]] jednadlouhé dlouháslabiky slabikase přibližně rovná dvěmadobě trvání dvou krátkých krátkýmslabik (jedna doba, tedy délka jedné dlouhé či dvou krátkých slabik, se nazývá '''móra'''), pročež v určitých situacích dvě krátké slabiky mohou nahradit jednu dlouhou a naopak.
 
V časoměrném verši se po vzoru latinské gramatiky za dlouhé slabiky považují i takové, u nichž po samohlásce následuje skupina [[souhláska|souhlásek]] (například slabika ''ctnostně'' ve slově ''někdy'' je tak dlouhá), a to i přes hranice slov a veršů (slabika ''kem'' ve spojení ''okem mým''). Taková délka se nazývá '''délkou polohovou''' či '''délkou poziční'''. Rovněž slabiky, které obsahují [[dvojhláska|dvojhlásky]], se pokládají automaticky za dlouhé. Slabiky, vpo nichž se objevujenásleduje spojení ''muta cum liquida'' (kombinace [[okluziva|okluzivy]] a [[likvida|likvidy]], např. ''kru'' ve slově ''krutý'') se pokládají za obojetné. To v češtině platí také pro všechny slabiky se [[slabikotvorná souhláska|slabikotvornými souhláskami]].
 
Časoměrný verš se dá užít téměř výhradně v [[Jazyk (lingvistika)|jazycích]], u nichž se rozlišuje délka samohlásek, je tedy nevyužitelný například v [[polština|polštině]], která délku samohlásek nerozlišuje. Velkou výhodou při uplatnění časomíry je také melodický [[přízvuk]], přesněji řečeno přízvuk jiný než dynamický, který zvukovou kvalitu verše narušuje.
 
Časoměrný verš patrně vznikl ve [[řečtina|staré řečtině]], která je pro užití časoměrného verše téměř ideální, pod vlivem staré řečtiny byl užíván i v [[latina|latině]] a pod jejím vlivem se (zejména v období [[renesance (historická epocha)|renesance]]) užíval téměř ve všech evropských jazycích včetně [[čeština|češtiny]], byť tyto jazyky se pro časoměrný verš příliš nehodily - především proto, že systém pozičních délek je poměrně složitý a při přednesu je obtížné veršovou formu sledovat, a bez pozičních délek je zase prakticky nemožné časoměrný verš vytvořit.<ref>[[Josef Hrabák|Hrabák, J.]], Úvod do teorie verše, SPN, Praha, 1978, 6. vydání, str. 133</ref> V češtině se však časomíra používala až do [[19. století]] (užívali ji [[Ján Kollár|Jan Kollár]] či [[Svatopluk Čech]]), později byla postupně nahrazena [[sylabotónický verš|sylabotónickým veršem]], který je pro češtinu vhodnější. Časoměrná prozódie se užívala a užívá také v arabskéarabském metricebásnictví.
 
Při [[překlad]]ech časoměrného verše do [[čeština|češtiny]] se v moderní době (přibližně od počátku 20. století) zpravidla postupuje tak, že se všechny dlouhé slabiky originálu nahradí za české přízvučné slabiky, z časoměrného verše originálu se tak stane český verš sylabotónický. Po velkou část [[19. století]] se ale z antických jazyků překládalo českou variantou časomíry. Poměrně častý je také postup, při němž je časoměrný verš nahrazen zcela jinou veršovou formou.