Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 263 bajtů ,  před 7 lety
 
== Donnerova tvorba v Bratislavě ==
Jeho přesný příchod do Bratislavy není jistý. Předpokládá se, že přišel na [[Slovensko]] okolo roku 1729 ze Salzburgu, protože roku 1728 pracoval ještě pro salzburskou mincovnu. Jediný archivní záznam se zachoval z roku 1731, kdy je zde uvedeno, že zde měl už velmi prosperující dílnu. Z toho vyplývá, že tu musel už delší dobu být. Zatím ještě není také jisté, kdo doporučil arcibiskupovi mladého sochaře, jehož tvorba nebyla v té době skoro známá.
 
První jeho velkou prací pro arcibiskupa byla výzdoba kaple sv. [[Jan Almužník|Jana Almužníka]] při [[dóm sv. Martina|dómu sv. Martina]]. V kapli měly být uloženy v oltáři relikvie světce, ale rovněž měla být pohřební kaplí pro I. Esterházyho. Arcibiskup se nechal při stavbě inspirovat vzory pohřebních kaplí, které se nacházely v Římě. Pro výzdobu kaple byly použity dva druhy mramoru - z [[Insbruck|Innsbrucku]], Benátek a pro vytvoření sochy arcibiskupa Donner použil mramor kararský. Před vytesáním soch Donner ještě pracuje ve Vídni na modelech. [[File:Kaplnka sv. Jána Almužníka03.jpg|thumb|Kaplnka sv. Jána Almužníka03]]
 
Kaple sv. Jana Almužníka se nachází v závěru boční kaple dómu a vstup je tvořen reprezentačním portálem, který pokrývá řasený závěs přidržovaný andílky a nahoře je umístěna volutová kartuš s nápisem. Oltář se nachází naproti vchodu v [[Nika|nice]] při východní stěně kaple. Hlavním motivem je zde stříbrná truhla s relikviemi, při které stojí dva andělé v nadživotní velikosti na soklech. Truhla stojí na vysokém podstavci, nad kterým se rozpíná [[Drapérie|drapérie]] s korunou ve vrcholu, vytvářející [[Baldachýn|baldachýn]], jehož dolní část drapérie je prodloužena pod truhlou a padá dolů k oltáři. Další konce baldachýnu drží smuteční andělé po stranách. U jejich nohou jsou na volutových výběžcích [[Tabernákulum|tabernáklu]] umístěny figury pololežících puttů s biskupskými atributami - berla a mitra. Na predelle oltáře se nachází bronzové reliéfy, které byly původně pozlacené. Zobrazují scény s pašijovými výjevy, zleva doprava: Bičování, [[Ježíš Kristus|Kristus]] na hoře Olivetské, Nesení kříže, Pieta (ústřední motiv), Vztyčování kříže, Kladení do hrobu a Korunování trním. ''Socha Imricha Esterházyho'' je umístěna v nice po pravé straně oltáře. Arcibiskup klečí na volutovém klekátku z červeného mramoru, je oblečen v kněžském ornátě a vedle nohou mu leží kněžská koruna. Postava je mírně nakloněná dopředu a hlavu má pokorně skloněnou - zbožně se modlí k oltáři sv. Jana Almužníka. Tvář donátora je reálným portrétem a je měkce modelována. Do kaple byly slavnostně přeneseny ostatky sv. Jana Almužníka 28. října 1732.
 
Roku 1734 vyhotovil z kararského mramoru nadživotní sousoší Apoteózy [[Karel VI.|Karla VI.]] pro zámek objednavatele G. W. Kirchnera z Breitenfurte u Vídně. Karla VI. vystihl jako římského vojevůdce s trofejemi (Turků a Francouzů), na kterých stojí a po boku se nachází figura okřídlené Fámy.
 
Nejnáročnějším a největším dílem, který dělal sochař pro Imricha Esterházyho, bylo vytvoření hlavního oltáře pro dóm sv. Martina. Před Donnerovým oltářem zde stál starý gotický, ten už ale nevyhovoval pojetím a době. Arcibiskup si téma sv. Martina vybral záměrně, ne jen kvůli zasvěcení dómu. Hlavním důvodem byla jeho role církevního hodnostáře, mecenáše a dalším důvodem byla politika. V 19. století bohužel padl za oběť puristickému chápání té doby a restaurátoři ho až na pár děl zničili. Roku 1867 ho nahradili nevýznamným negotickým oltářem. Ponechali jen Donnerovy sochy, s kterými ale také zacházeli nešetrně. Sousoší sv. Martina stálo chvíli na volném prostranstvím před dómem. Až v období neobaroka bylo dílo oceněno a ve 20. století bylo dílo opět umístěno do dómu. V 19. století odkoupilo Národní muzeum v [[Budapešť|Budapešti]] sochy andělů a tím byla díla zachráněná před zkázou. Sochy se poté roku 1984 dostaly do Maďarské národní galerie.18 Podobu oltáře známe dnes jen z dochované fotografie, která byla pořízena před rokem 1867 nebo z grafických vyobrazení.
 
Na díle začal pracovat roku 1734 a dokončil horoku 1735. Oltář byl vysvěcen 5. listopadu 1735 biskupem [[Zigmund Berényi|Zigmundem Berényi]]. Oltář se kompozičně rozvíjí do tří plánů. První plán představují adorující klečící andělé, kteří jsou umístněni na soklech při stěnách [[Presbyterium|presbyteria]]. V druhém plánu se nachází prostorově řešená oltářní architektura, skládající se ze čtyřech sloupů na kterých se tyčí zalamované voluty nesoucí královskou korunu. Posledním plánem a zároveň středem oltáře je sousoší sv. Martina. Olověné sousoší zachycuje světce, jak se dělí s žebrákem o plášť. Jeho vzorem byly možná pomníky se sv. Jiřím nebo jezdecké sochy panovníků. Světec s portrétními rysy Esterházyho je zde zobrazen, jak se naklání a podává žebrákovi plášť. Figura žebráka je zde pojata jako rovnocenná osobnost. Pololežící atletická postava, která je zahalena kouskem látky a pravou rukou se natahuje k plášti. Uprostřed oltáře byla svatozář nad níž se nacházely obláčky s putti a s postavou Boha Otce. Donner si pro sochy vybral v té době netradiční materiál - slitinu olova a cínu. Umělec asi i sochy odléval díky svým zkušenostem a měl i na to dobře uspořádanou laboratoř a pomocníky. Jeho zásluhou se pak ve Vídni stal tento materiál velice oblíbený po celé 18. století.
 
Mimo prací pro bratislavský dóm vytvořil Donner ještě čtyři plastiky z olova – Žena s hadem, Pan a Syrinx, Venuše Kallypigos a Bacchantka. Dnes se všechny nachází v bratislavském Městském muzeu. V dílech bylo zpracováno mytologické téma a je možné předpokládat, že plastiky byly určené některého příslušníka šlechty z Bratislavy.
Anonymní uživatel