Ion Luca Caragiale: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m rekat.
m wiki
Řádek 1:
[[Soubor:Ion Luca Caragiale - Foto02.jpg|170pxright|thumb|Ion Luca Caragiale]]
[[Soubor:IL and Mateiu Caragiale.jpg|170pxright|thumb|Ion Luca Caragiale se svým synem Meteiem]]
'''Ion Luca Caragiale''' [jon luka karadžale] ([[30. leden|30. ledna]] [[1852]] [[Haimanale]], [[Valašsko (Rumunsko)|Valašsko]] – [[9. červen|9. června]] [[1912]] [[Berlín]], [[Německé císařství|Německo]]) byl rumunský dramatik, prozaik, publicista, básník a překladatel. Proslavil se především svými společenskokritickými komediemi. Je považován za zakladatele [[RumunskéRumunská divadlokultura|rumunského moderního dramatu]]. Jeho nejznámější hrou je ''Ztracený dopis''.
 
== Biografie ==
 
Caragiale pocházel z divadelnické rodiny, otec i oba strýcové byli herci. Po středoškolských studiích na soukromých ústavech v [[PloještPloiești|Ploješti]]i navštěvoval v letech 1866 - 1870 třídu uměleckého přednesu a [[Mimika|mimiky]] na bukurešťské konzervatoři, kde vyučoval jeho strýc, dramatik [[Costache Caragiale]].
 
V roce [[1870]] nastoupil jako [[Nápověda (divadlo)Suflér|nápověda]] a [[opisovač]] do Národního divadla v Bukurešti a v téže době začal přispívat do politických a satyrických časpopisů liberálního zaměření. V letech 1877 - 1881 psal články a reportáže pro konzervativní deník ''Timpul'', v jehož redakci působil [[Mihai Eminescu]] (Eminovici). Eminescu ho uvedl do literacké společnosti ''Junimea'' vedené Titem Maiorescem, v jejíž časopisu ''Covorbiri literare'' uveřejnil své hlavní divadelní hry. Ve svém životě vystřídal řadu zaměstnání: byl soudním zapisovatelem v župě [[Prahova]], soukromým učitelem, v letech 1881 - 1882 působil jako školní inspektor v župách [[Sučava]] (Suceava) a [[Neamţ]], potom jako úředník Správy monopolů. Několikrát si otevřel pivnici. V sezoně 1888 - 1889 byl jmenován ústředním ředitelem rumunských divadel, osvědčil se jako organizátor divadelního života a režisér. Řadu let vydával humoristické časopisy, kupříkladu ''Claponul'' a ''Moftul român''.
 
Neuznání ze strany rumunských vlivných kulturních kruhů a nepodložené nařčení z plagiátu ho přiměly k rozhodnutí přestěhovat se v roce [[1905]] do [[Berlín]]a, odkud se však stále účastnil literárního a společenského života v Rumunsku, kupříkladu pronikavým politickým esejem ''Rok 1907 od jara do podzimu''.
Řádek 15:
'''Kritika rumunské společnosti'''
 
Caragialova komedie ze soudobého společenského života napadají konzervativní i liberální demagogii, nemorálnost stranického politikaření, arivismus, nevzdělanost maloměšťaku i vysmívají volební a prlamentární hře na demokracii; prostředky komična vyplývají z dějových zvratů a častých qui pro qou, z přesně odpozorovaných charakterů a z jazykový individualizace postav. V první hře ''Bouřlivá noc'' ([[1879)]]) Caragiale uvádí scénu novou společenskou vrstvu zbohatlíků a staví do ostrého kontrastu její aspirace a skutečnou úroveň. V jednoaktovce ''Pan Leonida proti reakci'' (1880) zamířil satirické ostří na užvaněnost a zbabělost politických demagogů, planě horujících pro republiku a revoluční změny. Promluvy pana Leonidy jsou karikaturou sdělování a jeho jednání je protipólem patetických gest. Fraška ''Když se slaví karneval'' ([[1885]]), plná záměn a pronasledování, se odehravá na bukurešťském předměstí během karnevalu, na němž místní „lepší společnost“ chce dokázat, jak vznešeně se umí chovat a mluvit; autor parodoval nejen tyto přízemní maloměšťaky, ale také dobový žánr melodramatu. Série komedii vrcholí ostře satirickou hrou ''Ztracený dopis'' ([[1884]]), jejž místo a čas jsou určeny (začátek 80. let 19. století v rumunském, možná valašském, provinčním městě), ale celkový smysl hry toto vzmezení daleko přesahuje. Zápletka se týka předvolebního střetnutí mezi místními konzervativci a liberály a dostává se do pohybu díky motivu několikrat ztraceného a opět nalezeného kompromitujícího milostného psaníčka. Komično je založeno na neočekavaných situačních zvratech, na vystižení dominantních slabostí a neřestí postav, na jejich barvité jazykové charakteristice. Řeč postav občas ztrácí smysl v záplavě bezobsažných proklamací a frází, jazyk jako by přestával sloužit ke komunikaci. Ještě naléhavější pocit absurdity však vyplývá z rozuzlení: kandidaturu na místo poslance nezískává ani jeden z místních rivalů, nýbrž obskurní „člověk z ústředí“, který všechny překonává hloupostí i nemorálností.
 
== Bibliografie ==
Řádek 31:
* [[1960]] - '''Bibíček (Když se slaví karneval)''' (přeložil Rudolf Vávra, Praha: Dilia; orig. [[1885]]).
* [[1970]] - '''Pan Leonida proti reakci''' (přeložily Marie Kavková a Jitka Lukešová, scénická úprava Zuzana Kočová, Praha: Maringotka; orig. [[1880]]).
 
== ZdrojZdroje ==
* Valentová, Libuše: Caragiale Ion Luca, ''v:'' Slovník rumunských spisovatelů (Praha: Nakladatelství Libri, [[2001]]).
* Valentová, Libuše: Překlady z rumunské literatury do češtiny ([[1900]]-[[1991]]) (vydáno vlastním nákladem autorky v Praze roce [[1992]]).
 
== Související články ==
Řádek 36 ⟶ 40:
 
== Externí odkazy ==
{{commonscat|Ion Luca Caragiale}}
* {{ro}} [http://ro.wikipedia.org/wiki/Wikipedia:WikiProiect Ion Luca Caragiale projekt Ion Luca Caragiale - rumunsky]
 
== Zdroj ==
 
* Valentová, Libuše: Caragiale Ion Luca, ''v:'' Slovník rumunských spisovatelů (Praha: Nakladatelství Libri, [[2001]]).
* Valentová, Libuše: Překlady z rumunské literatury do češtiny ([[1900]]-[[1991]]) (vydáno vlastním nákladem autorky v Praze roce [[1992]]).
 
 
{{Pahýl - biografie}}