Maria Callasová: Porovnání verzí

 

Už v roce [[1942]] zažila první úspěch v [[Tosca|Tosce]] v Athénské opeře. Mladá sopranistka však spokojená nebyla: toužila vrátit se k otci do rodného New Yorku a v roce [[1945]] skutečně Athény opustila. Amerika ovšem její očekávání nesplnila, operní soubory o ni nejevily zájem. Po dvou letech se vrátila do [[Evropa|Evropy]] a přijala angažmá ve [[Verona|Veroně]] a o rok později v [[Benátky|Benátkách]]. Zlom v její kariéře nastal během sezóny [[1947]]-[[1948]], kdy zpívala ''Brunnhildu'' ve [[Richard Wagner|Wagnerově]] opeře ''[[Valkýra (opera)|Valkýra]]''. V té době se ve stejném divadle zkoušeli ''Belliniho Puritáni'' s Margheritou Carosiovou v roli ''Elvíry'' od taktovkou vynikajícího dirigenta ''Tullia Serafina''. Jedné noci si Maria sama pro sebe začala z listu zpívat ''Elvířin'' part. Uslyšela ji Serafinova žena a ihned zavolala manžela, aby si ji poslechl. Carosiová totiž náhle onemocněla a divadlo shánělo náhradu. Callasová roli získala, na nastudování partu měla však jen týden, během té doby ještě třikrát zpívala Brunnhildu ve Valkýře. Celou situaci jí navíc stěžovala skutečnost, že nemluvila dobře [[italština|italsky]]. A v té chvíli se projevila její proslulá tvrdohlavost a schopnost sebezapření - roli zvládla dokonale, ''Puritáni'' měli úspěch a z dosud nepříliš známé pěvkyně se stala hvězda. Matčin sen se splnil.

 

V roce [[1950]] poprvé vystoupila ve [[Giuseppe Verdi|Verdiho]] [[Aida|Aidě]] na scéně slavné [[La Scala|La Scaly]] a v roce [[1952]] podepsala exkluzivní smlouvu s gramofonovou společností [[EMI]]. Ke spokojenosti a zadostiučinění jí zbývalo už jen jediné: dobýt americkou operní scénu. [[17. listopad|17.11.]] [[1955]] vystoupila jako ''[[Madame Butterfly]]'' v [[Chicago|Chicagu]] a jen o rok později zpívala v Belliniho ''[[Norma (opera)|Normě]]'' a v [[New York|newyorské]] [[Metropolitan Opera|Metropolitní opeře]]. Právě ''Normu'' pokládají kritici za stěžejní postavu jejího repertoáru. Role trpící i šťastné, milující i kruté druidské kněžky poskytla Callasové příležitost dokonale předvést, v čem byla výjimečná: svou schopností naprosté identifikace s postavou a strhujícím dramatickým projevem učinila z operního představení nevšední zážitek. Také její technická vyspělost byla obdivuhodná. Měla velký hlasový rozsah (tři oktávy) a svůj hlas ovládala s naprostou lehkostí ve všech polohách od koloratury (výzdoby jednoduché melodie technicky složitými pasážemi) po čistý soprán. Nevšední [[Koloratura|koloraturní]] role téměř zapomenutých operních mistrů ([[Vincenzo Bellini|Bellini]], [[Gioacchino Rossini|Rossini]]) patří k jejímu hlavnímu přínosu opeře [[20. století]].