Šílenství: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
úprava článku, kapitola Šílenství jako odlišné vnímání bude doplněna |
doplnění kapitoly Šílenství jako odlišné vnímání |
||
Řádek 20:
}}</ref>
:„Některé z nejhlubších poznatků – a snad ty nejhlubší poznatky vůbec - děkují za svůj vznik mocně vznícené obrazivosti...“ <ref>Edgar Allan Poe: K podstatě básnictví, Rudolf Škeřík, 1928, str. 78</ref>
Mnoho z literárních rozervanců a psychotiků mělo své konkrétní předobrazy ve skutečném světě. Výjimečnost charakterizovala nejen uměleckou tvorbu autora, nýbrž často i jeho osobní život.<ref name="vytvar"/> Realita těchto géniů se prolínala s fantaskním snovým světem.
Psychiatrie prodělávala bouřlivý rozvoj , což se projevilo i v nových diagnostických a terapeutických názorech. Bénedicte Auguste Morel mimo normalitu vidí nejen zločince a vyděděnce, ale i nadprůměrně nadané osoby. Morelovy myšlenky dále rozpracoval italský psychiatr Cesare Lombrosa, jenž ve své publikaci ''Génius a šílenství'' přímo spojoval genialitu se šílenstvím, resp. s [[epilepsie|epilepsií]].<ref name="vytvar"/> Morelovým stoupencem byl i rakouský psychiatr [[Richard von Krafft-Ebing]], autor knihy ''Psychopathia sexualis'' z r. 1886. Velké diskuze vyvolala kniha ''Degenerace'' [[Budapešť|budapešťského]] rodáka [[Max Nordau|Maxe Nordaua]].
Historik umění [[Rudolf Wittkower]] v knize ''Zrozen pod Saturnem'' cituje slova [[Seneca|Senecy]]:
:„Nikdy neexistoval talent bez nějakého doteku šílenství“
a poznamenává, že „umělec byl ze společnosti vydělen již dávno, nová byla pouze optika takového vydělení.“ [[Edgar Allan Poe]] se k pomyslnému tématu nepřímo vyjádřil takto:
:„Nazývali mne šílencem, ale dosud není rozřešena otázka, není-li právě šílenství nejvyšší inteligencí; zda mnoho slavných činů, mnoho hlubokých myšlenek nepramení z choroby myšlení, z mysli povznesené na úkor průměrného rozumu.“<ref>Maska červené smrti, Anna Bečková, 1927, str. 25</ref>
[[Marcel Proust]] ve svém díle [[Hledání ztraceného času]] (oddíl Svět Guermantových) pojí neurózu s uměleckou tvorbou:
:„Všechno, co známe velkého, máme od nervózních osob...Nikdy nebude svět vědět, za co všechno jim vděčí, a hlavně co vytrpěli, aby mu to mohli dát. Vychutnáváme rafinovanou hudbu, krásné obrazy, tisícero jemných požitků, ale nevíme, kolik bezesných nocí stály ty, kteří je vymysleli, co pláče, záchvatů křečovitého smíchu, kopřivek, astmat, epilepsií a úzkosti ze smrti...“<ref>''[[Hledání ztraceného času]]'' III, [[Odeon]], 1980, str. 312</ref>
[[Antonin Artaud]], jenž nedobrovolně strávil dlouhou dobu na psychiatrické klinice, ve svých textech zastává nekompromisní stanovisko:
:„Proto prohnilá společnost vymyslela psychiatrii, aby se ubránila vyšetřování jistých jasnozřivých vyvolenců, jejichž věštecké schopnosti jsou jí na obtíž...Co je vlastně nefalšovaný choromyslný? Je to člověk, jenž se raději stal šílencem v tom smyslu, jak to chápe společnost, než by se zpronevěřil jisté nejvyšší představě o lidské cti. Proto nechala společnost ve svých ústavech zadusit všechny jichž se chtěla zbavit nebo se před nimi ubránit, protože se odmítli zúčastnit jistých obludných špinavostí. Neboť choromyslný je také člověk, jehož společnost odmítá vyslechnout a jemuž chce zabránit ve zveřejnění nesnesitelných pravd.“<ref>''Texty I'', Herrmann & synové, 1995, str. 251-256</ref>
[[Michel Foucault]] se dopracoval k obdobným závěrům ve své knize ''[[Dějiny šílenství]]'':
:„Šílenství...je to poslední, co zbývá pod snem i pod všemi příznaky bestiality: konec a začátek všeho... znamená řvoucí a zkroucený Idiot, snažící se vymanit z vězení nicoty, zrod prvního člověka a jeho první pohyb ke svobodě, nebo poslední záškub posledního umírajícího? Nepředává toto šílenství, jež svazuje a rozděluje čas, jež stáčí svět do smyčky noci a je zcela cizí zkušenosti své doby, nepředává těm, kdo jsou mu otevřeni - Nietzche a Artaud - onen šepot osvíceneckého ne-rozumu, v němž byla řeč o noci a nicotě?“<ref>''[[Dějiny šílenství]]'', Nakladatelství Lidové noviny, 1994, str. 200-201</ref>
==Odkazy==
| |||