V Československu se už roku [[1918]] na společném sněmu v Praze spojily téměř všechny protestantské církve a vytvořily Českobratrskou církev evangelickou.
Dlouho odmítavý postoj katolické církve změnil papež [[Jan XXIII.]] založením [[Papežská rada pro jednotu křesťanů|Sekretariátu pro jednotu církvíkřesťanů]] ([[1960]]), který pak začal vést různá jednání. Na [[Druhý vatikánskáý koncil|Druhém vatikánském koncilu]] byly přijaty dokumenty [[Unitatis redintegratio|o náboženskéekumenismu]] svobodě([[1964]]) a [[Dignitatis humanae|o ekumenismunáboženské svobodě]] (1964[[1965]]). Katolická církev se sice nevzdala svého nároku být církví všeobecnou čili katolickou, zároveň však přestala označovat věřící jiných křesťanských církví jako [[heretik]]y, omluvila se za křivdy, které v souvislosti s rozdělením napáchali některí její členové, a vyzvala k široké spolupráci. Papež [[Pavel VI.]] s [[Seznam konstantinopolských patriarchů|konstantinopolským patriarchou]] Athenagorem[[Athenagoras|Athenagorou]] zrušili roku [[1965]] vzájemné vyloučení z církve z roku [[1054]] a katolická církev se stala pozorovatelem ve Světové radě církví.<ref>''Wörterbuch der Kirchengeschichte'', 1982:432. </ref> Roku [[1999]] se zástupci katolické církve a luterských církví dohodli na společném stanovisku v otázce ospravedlnění, která je kdysi rozdělila, a roku [[2006]] se k této dohodě připojily i metodistické církve.<!--<ref>[[:en:Ecumenism]] </ref>-->
