Černohorština: Porovnání verzí

Přidáno 613 bajtů ,  před 9 lety
→‎Historie: + úpravy - nesmysly
(→‎Charakteristiky: + faktografické úpravy - ukázky textu, to snad patří na wikizdroje nebo wikislovník)
(→‎Historie: + úpravy - nesmysly)
"Voyage historique et politique au Montenegro", která byla publikována v roce 1820 a měla dva díly.
 
{{Neověřeno}}
[[Vuk Stefanović Karadžić]] ve svém díle v němčině ''"Montenegro und die Montenegriner"'' z roku 1837 kde označuje slova Sommiera za nepravdivá,
jelikož ''"on označil jest černohorský jazyk za dialekt jazyka Řeckého"''. V samém díle Karadžić vysvětluje,
že ''"Černohorci sice patří k srbské větvi řeckého zákona"'' (řeckého (pravoslavného) vyznání). Srbský spisovatel Ljubomir Nenadović ve svém známém díle
''"O Černohorcích"'' z roku 1856 oznamuje, že při své návštěvě Černé Hory v polovině 19. století usoudil, že Černohorci mluví svým černohorským jazykem.
Nenadović ještě napsal, že se v černohorských školách vyučuje srbština a tudíž v budoucnu lze očekávat rozdíly v těchto jazycích a že prý za sto let
budou rozdíly ještě větší, než jsou mezi španělštinou a portugalštinou. Také se zmiňuje o své návštěvě města Cetinje, kde přesvědčoval své
černohorské kolegy, aby "''zavedli ten krásný jazyk, do kterého Bible přeložena jest a kterým se mluví a píše dnes v Beogradu a Novom Sadu. Tento jazyk, na kterém se doteď nejvíce psalo a překládalo, bude navždy srpským literárním jazykem. Neříkám, který z jazyků je lepší, jen připomínám, aby se kvůli literární jedinečnosti, menšiny přidružily k většinám, a aby všichni kteří na sobě srbské jméno nosí, měli tímto jazykem mluvit a psát''".
Kolegové z Cetinja ho naprosto ignorovali a jeho slova označili za bláboly.
 
[[Vuk Stefanović Karadžić]] ve svém díle v němčině ''"Montenegro und die Montenegriner"'' z roku 1837 kde označuje slova Sommiera za nepravdivá, jelikož ''"on označil jest černohorský jazyk za dialekt jazyka Řeckého"''. V samém díle Karadžić vysvětluje,
Maďarský autor Jozsef Bajza ve svém díle ''"Černohorská otázka"'' (''"A montenegrói kérdés"'') z roku 1927 napsal:
že ''"Černohorci sice patří k srbské větvi řeckého zákona"'' (řeckého (pravoslavného) vyznání). Srbský spisovatel Ljubomir Nenadović ve svém známém díle ''"O Černohorcích"'' z roku 1856 oznamuje, že při své návštěvě Černé Hory v polovině 19. století usoudil, že Černohorci mluví svým černohorským jazykem. Nenadović ještě napsal, že se v černohorských školách vyučuje srbština a tudíž v budoucnu lze očekávat rozdíly v těchto jazycích a že prý za sto let budou rozdíly ještě větší, než jsou mezi španělštinou a portugalštinou. Také se zmiňuje o své návštěvě města Cetinje, kde přesvědčoval své černohorské kolegy, aby "''zavedli ten krásný jazyk, do kterého Bible přeložena jest a kterým se mluví a píše dnes v BeograduBělehradu a NovomNovém Sadu. Tento jazyk, na kterém se doteď nejvíce psalo a překládalo, bude navždy srpskýmsrbským literárním jazykem. Neříkám, který z jazyků je lepší, jen připomínám, aby se kvůli literární jedinečnosti, menšiny přidružily k většinám, a aby všichni kteří na sobě srbské jméno nosí, měli tímto jazykem mluvit a psát''".
"''Válka Černohorců s Turky, válka, jež trvala pět století, Černohorce izolovala od zbytku světa a zahnala je do strmých a nepřístupných roklí.
Kolegové z CetinjaCetinje ho naprosto ignorovali a jeho slova označili za bláboly.
Proto byli Černohorci izolováni i lingvisticky. Jejich jazyk se rozvíjel nezávisle a dostal vlastní, originální, znaky. Dokonce i v jazyku je
manifestována státní a nacionální nezávislost Černé Hory.''"
Jako první z černohorských elitních vědců požadoval Radoje Radojević zavedení mateřského, černohorského, jazyka do Ústavy a školství (koncem '60. let 20. století)
Lingvista Dr. Vojislav Nikčević během '90. let publikoval hodně, po sobě jdoucích děl, kde zkoumal pověst černohorského jazyka a pokusil se o jeho
první kodifikaci. Zvláštnost černohorského jazyka podpořil i 62. Kongres mezinárodního PEN-a (Perth, Austrálie, 1995), kdy byly speciální revolucí
pozvány ''"srpský a černohorský stát, ve jméně povinností a principů obsažených v Chartě UN, UNESCO-a a PEN-a, kvůli ochraně a promoce lingvistických a kulturních prav všech obyvatel Černé Hory."''
 
Maďarský autor Jozsef Bajza ve svém díle ''"Černohorská otázka"'' (''"A montenegrói kérdés"'') z roku 1927 napsal: "''Válka Černohorců s Turky, válka, jež trvala pět století, Černohorce izolovala od zbytku světa a zahnala je do strmých a nepřístupných roklí. Proto byli Černohorci izolováni i lingvisticky. Jejich jazyk se rozvíjel nezávisle a dostal vlastní, originální, znaky. Dokonce i v jazyce je manifestována státní a nacionální nezávislost Černé Hory.''"
Černohorský autor Borislav Jovanović ve své knize ''"Černohorská literární zdvořilost"'' z roku 2005 aktualizoval otázky ohledně negace, ignorace, utlačování
Jako první z černohorských elitních vědců požadoval Radoje Radojević zavedení mateřského, černohorského, jazyka do Ústavy a školství (koncem '60. let 20. století). Lingvista Dr. Vojislav Nikčević během '90. let publikoval hodně, po sobě jdoucích děl, kde zkoumal pověst černohorského jazyka a pokusil se o jeho první kodifikaci. Zvláštnost černohorského jazyka podpořil i 62. Kongres mezinárodního PEN-a (Perth, Austrálie, 1995), kdy byly speciální revolucí pozvány ''"srpský a černohorský stát, ve jméně povinností a principů obsažených v Chartě UN, UNESCO-a a PEN-a, kvůli ochraně a promoce lingvistických a kulturních prav všech obyvatel Černé Hory."''
a podceňování černohorského jazyka:
 
''"Na černohorský jazyk se lidé ještě dívají jako na nějaký jazykový diluvilijal, na varianty a podvarianty, provincialismy, černohorismy - vše v souladu s unitárními a asimilatorskými filoloskými koncepcemi. Mezitím, černohorský jazyk není, i přes zapírání, jazyk vyčerpaný či naopak mrtvý jazyk. Naopak, jedná se jazyk holosterický, živý. Přečkal vše co se mu stalo za posledních 100 let. I toto mluví v jeho prospěch o jeho živosti. ... To, co není uložené v živé, mluvené řeči (a je skoro všechno), je uloženo v knihách. Živá jazyková prakse v Černé Hoře je charakteristická v pohledu návratu původní ijekavice, což je orgánský fundament černohorského jazyka. Černohorští spisovatelé zanechali černohorský jazyk, dali mu a dávají jeho spornou vědeckou a nacionální legitimitu. A tak černohorský jazyk nezůstal bez svého domova; jeho literární využití se stalo jeho nejeminentnější citadelou. Svou mateřskou paměť zanechal černohorský jazyk právě na stránkách psané a mluvené literatury. Čím byl víc utlačován, tím více byl oživován a tím více se ozýval a černohorští spisovatelé věřili v jeho nezničitelnost, věřili ve svůj mateřský jazyk."''
Během existence socialistické Jugoslávie byla otázka jazyková otázkou velmi klíčovou. Komunistické vedení se pokoušelo za každou cenu všechny projevy jazykového separatismu umlčovat buď silou, nebo pokusem o dohodu. Největší problém však byl především ve vztazích chorvatsko-srbských, nikoliv srbsko-černohorských. Černohorci z různých důvodů označení "černohorský jazyk" pro svojí řeč nepoužívali a otázka samostatného černohorského jazyka byla nastolována podstatně méně častěji, než v případě např. chorvatštiny.
Teprve v roce 2003, vlastně poprvé, během soupisu (v rubrice ostatní jazyky, vedle úřední srbštiny) bylo možné vyjádřit se a uznat černohorštinu jako
 
mateřský jazyk.
Černohorský autor Borislav Jovanović ve své knize ''"Černohorská literární zdvořilost"'' z roku 2005 aktualizovalkonfrontoval otázkydlouhodobou ohledněkoncepci negace,jazykového ignoraceunitarismu, utlačováníkterý podporovala především srbská strana:
Přes 144.000 obyvatel Černé Hory, neboli přes 22%, uznává jako mateřský jazyk černohorský jazyk.
''"Na černohorský jazyk se lidé ještě dívají jako na nějaký jazykový diluvilijal<!-- co tohle má být?-->, na varianty a podvarianty, provincialismy, černohorismy - vše v souladu s unitárními a asimilatorskými filoloskými koncepcemi. Mezitím, černohorský jazyk není, i přes zapírání, jazyk vyčerpaný či naopak mrtvý jazyk. Naopak, jedná se jazyk holosterický, živý. Přečkal vše co se mu stalo za posledních 100 let. I toto mluví v jeho prospěch o jeho živosti. ... To, co není uložené v živé, mluvené řeči (a je skoro všechno), je uloženo v knihách. Živá jazyková praksepraxe v Černé Hoře je charakteristická v pohledu návratu původní ijekaviceijekavštiny, což je orgánskýskutečný fundamentzáklad černohorského jazyka. Černohorští spisovatelé zanechaliodkázali černohorskýnárodu svůj jazyk, dali mu a dávají jeho spornounespornou vědeckou a nacionální legitimitu. A tak černohorský jazyk nezůstal bez svého domova; jeho literární využití se stalo jeho nejeminentnější citadelou. Svou mateřskou paměť zanechal černohorský jazyk právě na stránkách psané a mluvené literatury. Čím byl víc utlačován, tím více byl oživován a tím více se ozýval a černohorští spisovatelé věřili v jeho nezničitelnost, věřili ve svůj mateřský jazyk."''
Teprve v roce 2003, vlastně poprvé, během soupisu (v rubrice ostatní jazyky, vedle úřední srbštiny) bylo možné vyjádřit se a uznat černohorštinu jako mateřský jazyk. Přes 144 000 obyvatel Černé Hory, neboli přes 22 %, uznává jako svůj mateřský jazyk černohorský.
 
== Abeceda/azbuka ==