Jednání: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
na hranici subpahýlu, možná na UU |
Nový místo SP |
||
Řádek 1:
'''Jednání''' je velmi obecný pojem pro jakoukoli motivovanou, více méně reflektovanou a cílevědomou činnost nějakého [[subjekt]]u (člověka, skupiny lidí, případně i [[organizace]]). Jako vědomá činnost je výrazem jejich [[svoboda|svobody]], za niž v důsledku toho nesou také [[odpovědnost]]. Tím se liší od vnějškově popisovaného [[chování]], jež nic takového nepředpokládá a může zahrnovat i živočichy atd., tak také od kauzálně určeného reagování, které lze vysvětlit z jeho [[příčina|příčin]].<ref>J. Sokol, ''Malá filosofie člověka''. Praha: Vyšehrad 2010, kap. Jednání a svoboda, str. 68nn. </ref> Pojem jednání patří mezi základní pojmy praktické filosofie, společenských věd a zejména práva.
V užším smyslu může označovat i řečové jednání čili [[vyjednávání]], v němž se dvě nebo více stran snaží najít společné stanovisko a dohodu. Soudní jednání se liší přítomností autoritativního rozhodčího - [[soudce]].
== Filosofie ==
Podle [[Aristotelés|Aristotela]] lze o jednání mluvit jen tam, kde jeho původce ví, že mohl jednat také jinak nebo nejednat. Jeho původ musí být v jednajícím člověku samém, nikoli mimo něho.<ref>Aristotelés, ''Etika Nikomachova'', 1112a.</ref> Aristotelés dále zavedl významné rozlišení mezi jednáním (''praxis'') a zhotovováním (''poiésis''). Zatímco jediným cílem zhotovování je výsledek (výrobek), jednání může mít smysl samo v sobě. Pokud je jediným cílem činnosti uvařit kávu nebo dostat se na nějaké místo, má smysl uvažovat o tom, jak ji například zrychlit, co nejdříve dovést do konce. U činností, které mají smysl samy v sobě - například na procházce nebo při hře - tomu tak není.<ref>Aristotelés, ''Politika'', 1247a.</ref> Pro Aristotela je jednání a myšlení vlastní náplní života svobodného člověka, jehož cílem je dobře žít a nikoli co nejdříve zemřít.
[[Scholastika]] rozlišuje mezi [[intence|intencí]] či záměrem a tím, kvůli čemu člověk jedná (cílem, účelem). Smysluplné jednání se často skládá z mnoha jednotlivých činností, které na sebe navazují. Pak je třeba rozlišovat mezi konečným účelem a prostředky, jež k němu vedou. Vztah mezi účelem a prostředky je dodnes významné téma etiky. [[Immanuel Kant]] rozlišuje vnitřní jednání (rozmýšlení, rozvažování), které je plně v moci jednajícího, a vnější jednání, které podléhá různým nahodilým okolnostem a které tudíž jednající nemá plně v rukou.<ref>I. Kant, ''Kritika čistého rozumu'', B 575n. </ref> Proto za ně nemůže nést plnou odpovědnost. [[Hegel]] - podobně jako Aristotelés - považuje jednání za vlastní náplň života: „Čím subjekt jest, to je řada jeho jednání.“<ref>G. W. F. Hegel, ''Základy filosofie práva'', § 124.</ref>
Jednání má řadu fází, od záměru přes rozhodnutí, přípravy a provádění až po zpětné hodnocení. Ve společnosti se téměř nikdy nevyhne tomu, aby jeho důsledky nějak dopadly i na druhé lidi. Může být kooperativní, ale také soutěživé, soupeřivé nebo nepřátelské. V každé z těchto forem se na ně kladou různá omezení a nároky, [[etika|etické]] i právní.
== Sociologie ==
Společenské jednání, to jest jednání obrácené vůči jiným lidem a skupinám, je podle [[Max Weber|Maxe Webera]] hlavním předmětem [[sociologie]]. V tomto spíše individualistickém a [[nominalismus|nominalistickém]] pojetí tvoří totiž společnost právě vztahy a jednání mezi jejími členy. [[Niklas Luhmann]] a další dokonce za jednání, tvořící společnost, pokládají pouze [[komunikace]]. Teprve komunikacemi a výměnami vznikají společenské struktury, [[instituce]] a [[organizace]], které pak ovšem jednání významně ovlivňují a určují. Předmětem sociologie pak nejsou sami lidští či skupinoví aktéři, nýbrž pouze jejich pozorovatelná jednání, vztahy a struktury.<ref>N. Luhmann, ''Das Recht der Gesellschaft''. Frankfurt 1997. </ref> Tak se do jisté míry vrací k pojetí [[Émile Durkheim]]a, pro něhož východiskem sociologie musí být „sociální fakta“, instituce a struktury.
== Právo ==
Právní teorie pokládá jednání za projev vůle jednajícího a rozlišuje jednání dovolená (''licita'') a nedovolená (''illicita''). Čin vynucený nebo vylákaný podvodem proto není jednáním. Jednání dále předpokládá právní způsobilost, takže malé děti a osoby nesvéprávné jednat nemohou. Skutečnosti vzniklé dovoleným jednáním (například smlouvou) musí právo chránit, nedovolená jednání naopak trestat. Velkým problémem moderního trestního práva je otázka, do jaké míry je pachatel za svůj čin skutečně odpovědný - jinak řečeno, do jaké míry to bylo jeho jednání. Proto se u některých trestných činů musí prokazovat také úmysl, jindy se naopak berou v úvahu i různé polehčující okolnosti (snížená soudnost a podobně).
== Odkazy ==
=== Literatura ===
* P. Bourdieu, ''Teorie jednání''. Praha: Karolinum 1998.
* J. Čapek, ''Jednání a situace''. Praha: Oikumené 2007, ISBN 978-80-7298-280-6
* V. Knapp, ''Teorie práva''. Praha 1995
* ''Ottův slovník naučný'', heslo Jednání. Sv. 13, str. 157
* Ritter – Gründer, ''Historisches Wörterbuch der Philosophie''. Basel 1981nn. Heslo Handeln, Handlung. Sv. 3, sl. 992nn.
* J. Sokol, ''Etika a život''. Praha: Vyšehrad 2010.
=== Reference ===
<references/>
=== Související články ===
* [[Jednání u kulatého stolu]]
* [[Svoboda]]
* [[Vyjednávání]]
{{Portály|Filosofie}}
[[Kategorie:Filosofické pojmy]]
[[Kategorie:Sociologické pojmy]]
[[de:Handeln]]
[[eo:Agado]]
[[pt:Ação (psicologia)]]
| |||