Maurikios: Porovnání verzí

'''Maurikios''' ([[539]] – [[602]]) byl v  letech [[582]] až 602 [[císař]]em [[Byzantská říše|byzantské říše]] a  jedním z  nejdůležitějších raně byzantských panovníků vůbec. Jeho vláda se vyznačovala především obrannými boji na hranicích.

Flavius Mauricius Tiberius pocházel z  Arabissu v  [[Kappadokie|Kappadokii]] a  byl úspěšným vojevůdcem. Byl adoptován svým předchůdcem císařem [[Tiberios II.|Tiberiem  II.]] a  po jeho smrti nastoupil na trůn. Doba jeho vlády je velmi dobře zdokumentovaným obdobím doznívající [[Pozdní antika|pozdní antiky]] (nejdůležitějším pramenem je dílo [[Alexandrie|alexandrijského]] historika [[Theofylaktos Simokattes|Theofylakta Simokatta]]).

Maurikios musel pokračovat ve válce se [[Sásánovci|sásánovskou říši]], která vypukla již v  roce [[572]] za [[Justinus II.|Justina  II]]. Tato válka byla ukončena teprve v  roce [[591]] dosazením [[Husrav II.|Husrava  II.]] Římany na [[Perská říše|perský]] trůn, poté co byl poražen perský uzurpátor jménem [[Bahrám Čóvén]]. V  mírové smlouvě Husrav  II., který byl Maurikiem patrně adoptován, odstoupil Římanům za jejich pomoc severní [[Mezopotámie|Mezopotámii]], značnou část [[Arménie]] a  Ibérii (východní Gruzii). V  důsledku toho pak Maurikios donutil Armény k  církevní unii s  [[Konstantinopol]]í.

Po vítězství na východě se Maurikios obrátil na [[Balkán]] proti [[Avaři|Avarům]] a  za tímto účelem přemístil značné množství bojovné arménské šlechty do jihovýchodní [[Evropa|Evropy]]. [[Slované]], kteří společně s  Avary již po desetiletí podnikali loupeživá tažení do římských [[Provincie|provincií]] na Balkáně, přikročili od osmdesátých let šestého století k  trvalému usidlování na tomto území. Tažení v  [[Thrákie|Thrákii]] nicméně probíhala s  rozdílným úspěchem a ačkoliv během úspěšných vojenských operací dosáhla římská vojska v  roce [[593]] poprvé po dlouhé době [[Dunaj]]e, Slovanskému pronikání do [[Řecko|Řecka]] se mu zamezit nepodařilo. Zbývající [[Itálie|italská]] území uspořádal v  novou správní jednotku tzv.  [[exarchát]] [[Ravenna]], čímž alespoň zpomalil pronikání [[Langobardi|Langobardů]] do země. Římské území v  [[Afrika|Africe]] bylo obdobně přeměněno v  [[Kartágo|kartaginský]] exarchát.

Maurikios chtěl patrně nadále zachovat nárok Konstantinopole na vládu nad celým územím starého [[Starověký Řím|římského impéria]], na což poukazuje jím stanovené pravidlo nástupnictví: říše (včetně západního území, které bylo z  větší části pod [[Germáni|germánskou]] vládou) měla být řízena společnou vládou jeho čtyř synů a  tím měla zůstat zaručena její jednota. Tato koncepce vlády připomíná někdejší [[Diocletianus|Diokleciánovu]] [[Tetrarchie|tetrarchii]]. Tyto plány však byly zmařeny císařovou násilnou smrtí.

Zdálo se, že Maurikiova opatření povedou k  vnitřní konsolidaci říše (také díky míru na východní hranici). Avšak když vojsku přikázal přezimovat na nepřátelském území na sever od Dunaje, protože chtěl ušetřit náklady na jeho údržbu, vypukla vzpoura. Vojáci vyzvedli na štít důstojníka jménem [[Fokas]] a  následně obsadili Konstantinopol. Maurikios a  celá jeho rodina, včetně čtyř synů, byli krutým způsobem usmrceni (v  [[Pravoslaví|ortodoxní církvi]] je uctíván za svatého), načež Fokas nastoupil na trůn. Zatím na východě Husrav  II. využil vzpoury proti Maurikiovi jako záminky k  obnovení války proti Římanům.

Maurikios, na jehož dvoře ještě zněla [[latina]] (rovněž tak v  armádě a  ve správě), je celkově hodnocen jako schopný císař a  velitel, i  když Theofylaktos ho zřejmě vylíčil až příliš pozitivně. Pokoušel se prosadit nárok na vládu nad celým někdejším impériem, avšak jak dokládá jeho konec, narazil na nepřekonatelný vnitřní odpor.

Podporoval vědy a  umění. Údajně také sepsal nejslavnější pozdně antickou vojenskou příručku, Strategikon (Taktika), rozdělenou do dvanácti knih. Podle některých historiků skončila [[antika]] právě Maurikiovou smrtí, neboť během krize, která měla následujících čtyřicet let otřásat římskou říší, se charakter římského státu a  společnosti zásadním způsobem změnil.