Symfonie č. 2 (Mahler): Porovnání verzí

Mahler začal na své druhé symfonii pracovat v lednu roku 1888. V té době pracoval jako druhý kapelník opery v [[Lipsko|Lipsku]] a měl za sebou pouze jedno významné dílo, kantátu ''Das klagende Lied'' (Žalující píseň), a také úspěšnou rekonstrukci nedokončené operaopery [[Carl Maria von Weber|Carla Marii von Webera]] ''[[Tři Pintové]]'' (''Die drei Pintos''). Souběžně s počátkem druhé symfonie psal Mahler svou první symfonii (dokončenou téhož roku). Obě tato díla spojuje počáteční váhání nad formou: své první symfonické dílo Mahler označil nejprve jako [[symfonická báseň|symfonickou báseň]], teprve roku 1895 ji označil za svou první symfonii. Naopak pozdější druhou symfonii začal od počátku nadpisem „Symfonie c moll, 1. věta“. Ale poté, co 10. září 1888 v [[Praha|Praze]] dokončil tuto první větu a zaneprázdněnost na novém místě (šéf [[Budapešť|budapešťské]] opery) mu nedovolila v práci pokračovat, nadepsal dosavadní skladbu ''Todtenfeier'' (Tryzna) a ponechal ji ve formě symfonické básně. Ze zvoleného názvu se usuzuje na inspiraci cyklem básní polského básníka [[Adam Mickiewicz|Adama Mickiewicze]] ''Dziady'', které právě v té době přeložil do němčiny pod názvem ''Todtenfeier'' Mahlerův přítel Siegfried Lipiner. Poté, co se skladatel stal šéfem opery v [[Hamburk]]u (1891), seznámil se tam s významným dirigentem [[Hans von Bülow|Hansem von Bülowem]], tehdejším šéfem hamburské filharmonie, kterému také jako prvnímu skladbu přehrál. <ref>{{Citace sborníku

Mahler usiloval o provedení symfonie, vzhledem ke značným nárokům na počet hudebníků a zpěváků se však jednalo o náročný projekt, zejména pro dosud málo známého skladatele. Premiéra prvních tří vět (tedy bez nejnáročnějího finále) se konala 4. března 1895 v [[Berlin|Berlíně]]; na program [[Berlínská filharmonie|Berlínské filharmonie]] ji zařadil [[Richard Strauss]] a dirigoval sám Mahler, za nízké účasti publika a s celkově nepříznivým kritickým ohlasem. O tři čtvrtě roku později, dne 13. prosince 1895, řídil Mahler rovněž v Berlíně týž orchestr při provedení kompletní symfonie, a to díky příspěvku dvou hamburských mecenášů. Prvními sólistkami ve čtvrté a páté větě Druhé symfonie byly Josephine von Artnerová (soprán) a Hedwig Feldenová (alt). Tentokrát bylo přijetí obecenstvem mnohem příznivější, kritika však setrvala na odmítavém názoru. Teprve pozdější provedení v [[Mnichov]]ě (1900) a v [[Basilej]]i (1903) dosáhla triumfu a Druhá symfonie se zařadila mezi ta Mahlerova díla, která dosáhla největší popularity již za jeho života.<ref>De la Grange, c.d., s. 13.</ref>