Anthony Eden: Porovnání verzí

'''Anthony Eden''' ([[12. červen]] [[1897]] – [[14. leden]] [[1977]]) byl [[Spojené království|britský]] státník, člen [[Konzervativní strana (Spojené království)|Konzervativní strany]] a [[Seznam britských premiérů|premiér]]. Zastával také po tři funkční období pozicifunkci [[Ministr zahraničí|ministra zahraničí]].

Získal si jméno jako oponent [[appeasement]]u, ''muž míru'' a schopný [[diplomat]], což ale přehlušila jeho aktivita v [[Suezská krize|Suezské krizi]] roku [[1956]], kterou jeho kritici ve straně označili jako historický neúspěch britské zahraniční politiky signalizující konec nadvlády Británie na [[Střední východ|Středním východě]].

Roku [[1926]] se stal tajemníkem[[tajemník]]em ministra zahraničí [[Austen Chamberlain|Austena Chamberlaina]] a roku [[1931]] získal pozicifunkci zástupce ministra zahraničí. Roku [[1934]] se stal ministrem[[ministr]]em pro záležitosti [[Společnost národů|Společnosti národů]] ve vládě [[Stanley Baldwin]]a. Jako účastník [[První světová válka|první světové války]] mělzastával zpočátku protiválečné názory[[názor]]y, ale byl mezi prvními, kteří pochopili, že [[mír]], s ohledem na nacistické [[nacistické Německo]] a fašistickou [[Itálie|Itálii]], nemůže být zajištěn politikou appeasementu. Po rezignaci minstra zahraničí Hoara roku [[1935]] nastoupil na jeho místo.

Ve své funkci zastával politiku nezasahování do [[Španělská občanská válka|španělské občanské války]] a podporoval [[Neville Chamberlain]]a v jeho snaze udržet [[mír]] prostřednictvím ústupků vůči nacistickému Německu. Jeho [[rezignace]] je připisována nesouhlasu s politikou appeasementu nicméně spory mezi ním a premiérem[[premiér]]em byly na úrovni toho jak daleko dojít v jednání s Itálií a politiku appeasementu[[appeasement]]u vůči nacistickému Německu nekritizoval.

Poté, co se stal v roce [[1940]] premiérem [[Winston Churchill]], jmenovalbyl hojmenován do pozicefunkce ministra války a na konci roku se stal znovu ministrem zahraničí. I když byl Churchillovým spojencem, jeho vliv byl omezenomezený, protože s [[Franklin D. Roosevelt|Rosseveltem]] a [[Stalin]]em jednal premiér sám. Roku [[1942]] se stal i předsedou [[Dolní sněmovna|dolní komory]] britského parlamentu.

Po volbách roku [[1951]] sestavovali vládu znovu [[britští konzervativci]] a Edenznovu se znovu stal ministrem zahraničí. Dokázal vyřešit mnoho krizových poválečných situací v zahraniční politice v období, kdy docházelo k poklesu významu [[Britské impérium|Britského impéria]], vypukla [[studená válka]] a [[Velká Británie]] přestávala být světovou velmocí[[velmoc]]í. Mezi jeho úspěchy[[úspěch]]y patřily závěry přijaté na [[Ženevská konference|ženevské konferenci]] a dohoda s [[Egypt]]em na stažení britského vojska.

Následkem antikomunistické politiky a počátku [[Studená válka|studené války]] se Churchillspolečně aWinstonem EdenChurchillem rozhodlirozhodl změnit přístup vůči některým německým [[Válečný zločin|válečným zločincům]], kteří byli britskými [[Vězeň|vězni]]. Byl zmírněn rozsudek [[Trest smrti|trestu smrti]] nad polními maršály [[Albert Kesselring|Albertem Kesselringem]] a [[Erich von Manstein|Erichem von Mansteinem]]. Odpovídalo to požadavku německého kancléře [[Konrad Adenauer|Konrada Adenauera]] i kampani v západoněmeckém tisku. Oby byli později ze zdravotních důvodů propuštění z [[vězení]] do [[nemocnice]] a poté i na neurčenou dobu na [[Rekonvalescence|rekonvalescenci]]. Tento postup měl mimo jiné napomoci vybudovat silnou německou armádu, která měla vzniknout na přední linii obrany [[NATO]] v době studené války.