Prosper Mérimée: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m robot přidal: sr:Проспер Мериме |
Mission Héliographique ve složení Gustave Le Gray, Auguste Mestral, Édouard Baldus, Hippolyte Bayard a Henri Le Secq. Úkolem mise byla fotografická dokumentace architektonickýc |
||
Řádek 12:
Trvalou slávu mu zajistilo až napsání více než 25 novel, které vydával zprvu v rychlém sledu v letech 1829-1830 a v jejichž tvorbě postupně pokračoval až do roku 1847. Mezi nejznámější díla patří: ''Mateo Falcone, Tamango'' (obě 1829), ''Le Vase étrusque'' (1830), ''La Vénus d'Ille'' (1837), ''Colomba'' (1841) a samozřejmě [[Carmen (novela)|''Carmen'']] (1847), která posloužila v roce 1874 [[Georges Bizet|Georgesi Bizetovi]] jako předloha k [[Carmen|jeho slavné opeře]].
Po červencové revoluci v roce 1830 se Mérimée začal věnovat politické kariéře. Aktivně se připojil k novému režimu ´´občanského krále´´ [[Ludvík Filip|Ludvíka Filipa]] a v roce 1834, po jmenování rytířem čestné legie, mu byl svěřen úřad inspektora historických památek Francie ("Inspecteur des monuments historiques de France"). Díky této své funkci, ve které nacházel stále více uspokojení, se začal vydávat na mnohé cesty, a to i do zahraničí. Mohl tak získávat i obsahovou látku pro své [[cestopis|cestopisy]], který byly v tehdejší době oblíbeny jak mezi publikem, tak i vydavateli, jako např. ''Notes d'un voyage dans le midi de la France'' (1835) nebo ''Notes d'un voyage en Corse'' (1840). V rámci vedení úřadu [[Commission des Monuments historiques]] ustanovil skupinu pěti fotografů nazývaných [[Mission Héliographique]] ve složení [[Gustave Le Gray]], [[Auguste Mestral]], [[Édouard Baldus]], [[Hippolyte Bayard]] a [[Henri Le Secq]]. Úkolem mise byla fotografická dokumentace architektonických památek ve Francii, především významné historické a kulturní pamětihodnosti podléhající ochraně a zahrnuté do [[Monument historique]].
V roce 1844 byl nejtěsnější většinou zvolen členem [[Francouzská akademie|Académie française]]. Únorovou revoluci v roce 1848 přestál ve svém úřadě bez úhony. Po jmenování [[Napoleon III.|Charles-Louis-Napoléon Bonaparta]] doživotním prezidentem (v prosinci 1851) těžil ze své dřívější známosti s jeho španělskou manželkou Eugénie. Tak byl v roce 1852 povolán důstojníkem čestné legie a v roce 1853, poté co se na konci roku 1852 Charles-Louis-Napoléon Bonapart nechal jmenovat císařem Napoleonem III., se stal členem horní komory parlamentu (senátu). Začal také pobývat na císařském dvoře, což přineslo nejen zlobu mnohých jeho literárních kolegů, ale i vneslo nepřátelství mezi něj a jeho staré přátele z dob romantismu, zvláště V. Huga, který se mezitím stal opozičním republikánem.
Řádek 36:
*''La Chambre bleue'' (1872)
*''Lettres à une inconnue'' (1874)
== Externí odkazy ==
{{commonscat|Prosper Mérimée}}
*{{fr}}[http://www.academie-francaise.fr/immortels/base/academiciens/fiche.asp?param=384 Životopis na stránkách Francouzské akademie]
* {{cite news |first=Julian |last=Barnes |authorlink=Julian Barnes |title=An inspector calls |url=http://books.guardian.co.uk/review/story/0,,2120355,00.html |work=[[The Guardian]] |date=7 July 2007 |accessdate=2007-07-26 }}
{{posloupnost|co=25. křeslo [[Francouzská akademie|Francouzské akademie]]
|kdy=[[1844]]–[[1870]]
| |||