Wikipedie:Porušení práv: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
{{zkratka názvu stránky|WP: |
|||
Řádek 28:
Namísto odstranění textu, který porušuje autorská práva, můžete využít některé z následujících řešení:
* '''Nahradit''' článek vlastním bezproblémovým textem. Pokud jste toho schopni, je to vůbec nejlepší řešení problému.
Ing. Karel Bakeš (12.ledna 1888 Jemnice – 6.ledna 1972 Dačice)
stavební inženýr, voják z povolání, vlastivědný pracovník, spisovatel a překladatel
Život a tvorba
Narodil se v rodině hostinského. Babička z matčiny strany pocházela z dědičného rodu jemnických rychtářů Uhrů a zejména za dlouhých zimních večerů vnukům vyprávěla pohádky a pověsti z Jemnice a jejího okolí. Vyprávěla jim i příběhy, které se vztahovaly k jejímu rodu i dalším starým rodům z Podolí. Později v hostinci svého otce naslouchal vyprávěním „sousedů“ o historii města a o událostech, které se v něm před dávnými roky udály. To vše v něm vyvolalo silné dojmy a vzbudilo zájem o historii; ten mu vydržel po celý život. Později (v r. 1958) napsal dvoudílnou knihu „Podhorácké pověsti, povídky a lidová vyprávění“. Je psána v místním nářečí a zachycuje v ní mnohé z toho, co jako dítě slýchával. První díl je věnován starým pověstem, druhý je vzpomínkou na „sousedy“, tj. místní mlynáře, sedláky, řezníky aj. obyvatele Jemnice a Podolí, lépe řečeno na činy (jednání), které vykonaly a o nichž se někdy vyprávělo i celá staletí.
Studoval na české reálce v Telči. Vzpomínky na studium, spolužáky a profesory, např. na ředitele Karla Maška, profesora Pantoflíčka, který v něm vzbudil zájem o mystiku, zachytil v novele „Černé maturity“. Název je odvozen od „černých ovcí telečské reálky“. Tak byli označováni studenti dvou tříd maturitního ročníku 1907, Karel Bakeš patřil mezi ně, kteří museli opakovat písemnou maturitní zkoušku. Důvodem byla skutečnost, že dva z nic znali otázky ještě před konáním písemné maturitní zkoušky, protože tajně vnikli do ředitelny a otevřeli obálku s maturitními otázkami. Potrestáni však byli všichni studenti. Ve studiu pokračoval na Vysoké škole technické v Praze, kde v roce 1913 získal titul inženýr v oboru stavitelství.
Jako student trávil prázdniny většinou u rodičů v Jemnici. Zapojil se do činnosti Sokola a s ostatními studenty organizoval kulturní život ve města. Také se podílel na jeho realizaci. Studenti nejčastěji hráli ochotnicky divadlo. V té době však ještě nebyl k dispozici dostatek scénářů kvalitních česky psaných divadelních her. Studenti si vypomáhali tak, že je překládali z němčiny. Tam poprvé začal překládat texty z němčiny. Šlo např. o drama F. Grillparzera „Štěstí a pád krále Otakara“. Později vzpomínky na počátky ochotnického divadla v Jemnici sepsal a knihu nazval „Staří ochotníci mladým“. Kniha je doplněna řadou dobových fotografií.
Jednoroční vojenskou službu vykonal v Krakově u pevnostního dělostřelectva. Tam také nastoupil, když byla v roce 1914 vyhlášena mobilizace. První světovou válku strávil na ruské frontě, a to u dělostřelectva. V průběhu válečných let byl povýšen do důstojnické hodnosti. Po skončení války byl i s oddílem, kterému velel, zařazen do expedičního sboru a vyslán na Slovensko. Jejich úkolem bylo chránit most v Bratislavě, lépe řečeno nedovolit členům maďarských revolučních gard přejít přes most na Slovensko.
Do Prahy se vrátil v roce 1919. V té době byly v plném proudu přípravy na vytvoření generálního štábu československé armády. Z Bratislavy se znal s některými důstojníky, kteří měli vliv na personální složení štábu. Byl zařazen do jeho stavebního odboru, který zajišťoval přípravu a výstavbu vojenských staveb po celé republice. Zde pracoval až do roku 1938, kdy byl po prodělaném infarktu v hodnosti major propuštěn do civilu. Jeho nemoc a nemoc jeho dcery byly důvodem, že se vrátil do Jemnice, kde žil až do konce svého života.
V Jemnici, v nově postaveném domě, již prožil druhou světovou válku. Část války strávil ve věznici v Jihlavě, když byl předtím na základě udání zatčen a vyslýchán gestapem. Jen díky náhodě, sám říkával díky prozřetelnosti Boží, gestapo nenašlo zbraně, po kterých pátralo celou dobu jeho pobytu ve vězení, a nebyl popraven. Při tom je gestapo mělo celou dobu na očích, protože se sečnými zbraněmi byly součástí výzdoby odpočívadla na schodišti. Po roce 1948 byl naopak několikrát vyslýchán státní bezpečností. V souvislosti s tím mu byly zabaveny i rukopisy knih, ve kterých popisoval život v Jemnici za Protektorátu Čechy a Morava a líčil v nich svůj pobyt v jihlavské věznici.
Za svého pobytu v Praze se stal členem Antroposofické společnosti Republiky československé a aktivně se zapojil do její činnosti. Jednacím řádem společnosti byla jak čeština, tak i němčina. Důvod byl prostý. Většinou byla k dispozici jen německy psaná literatura a další materiály. Pro potřeby společnosti Karel Bakeš přeložil řadu přednášek zakladatele antroposofie Rudolfa Steinera. Převážně šlo o literaturu duchovního a filozofického zaměření, jako např. „Iniciační vědomí“ nebo „Kristus a lidská duše“. Překládal však i práce jiných autoru. Na překladech spolupracoval s dalšími členy společnosti, např. s Luďkem Přikrylem; celkem jde o desítky titulů se jedná se o několik tisíc stránek textu. Když činnost společnosti byla po roce 1948 ukončena, některé kroužky pracovaly dál, a to jednak pod patronací církve Obec křesťanů, nebo se členové scházeli v soukromých domech. Bylo tomu tak i v Jemnici.
Šedesátá léta minulého století byla pro Karla Bakeše obdobím největší spisovatelské činnosti. Tehdy napsal většinu z výše uvedených titulů; žádný z nich však nebyl vydán knižně. Pracoval i na dalších knihách, které však zůstaly nedokončeny. Jde např. o „Dějiny města Jemnice“ nebo o práci „Staré pověsti české a moravské“. V ní se zabývá dějinami Čech a Moravy a posláním Slovanů, při čemž dějiny pojímá a vykládá ve světle antroposofického vnímání světa vycházejícího z učení R. Steinera; ten např. slovanský prazážitek duchovního světa líčí v práci „Poslání jednotlivých národních duší“. Je autorem i celé řady drobnějších prací. Vztahují se k historii Jemnice, např. Slavnost Barchan, nebo se v nich zabývá epizodami ze života některých českých knížat, králů či jiných významných osobností. Některé práce byly v roce 1968 publikovány v tisku nebo odvysílány ve vysílání Československého rozhlasu studio Brno; v té době se často podepisuje jako Jaromír Adam.
Karel Bakeš zemřel 6. ledna 1972 v nemocnici v Dačicích na následky jednoho z dalších infarktů a je pochován na hřbitově v Jemnici – Podolí. Některé rukopisy knih, drobnějších prací a překlady se nacházejí v jeho pozůstalosti, která je uložena v archivu soukromé osoby. Z ní byly čerpány i výše uvedené údaje. Nenávratně byla ztracena nebo zničena část pozůstalosti obsahující korespondenci Karla Bakeše, např. se spisovatel Janem Vrbou, Jaroslavem Kvapilem a dalšími osobnostmi tehdejšího kulturního života.
Pozn.: Vlastní autorský text; autor František Kačenka
== Informace pro držitele autorských práv ==
| |||