Václav Antonín z Kounic-Rietbergu: Porovnání verzí

'''Václav Antonín hrabě Kounic''', něm. '''Wenzel Anton Graf Kaunitz''' ([[2. února]] [[1711]], [[Vídeň]] – [[27. června]] [[1794]], [[Mariahilf (Vídeň)|Mariahilf]] u [[Vídeň|Vídně]]), od roku [[1764]] [[říšský kníže]] z [[Rietberg|Kounic-Rietbergu]], byl [[Rakousko|rakouský]] [[státník]] [[Osvícenský absolutismus|osvícenského absolutismu]], říšský dvorní rada a [[diplomat]].

Václav Antonín [[hrabě]] Kounic, syn [[Moravský zemský hejtman| moravského zemského hejtmana]] [[Maxmilián Oldřich Kounic|Maxmiliána Oldřicha Kounice]], studoval ve [[Vídeň|Vídni]], [[Lipsko|Lipsku]] a [[Leyden]]u. Od roku [[1735]] byl v rakouských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku [[1744]] ministrem[[ministr]]em ve vládě [[Rakouské Nizozemí|Rakouského Nizozemí]] a od roku [[1748]] se účastnil vyjednávání [[Cášský mír (1748)|míru v Cáchách]]. V letech [[1750]] až [[1753]] byl činný jako rakouský velvyslanec v [[Paříž]]i.

Od roku [[1753]] byl odpovědný jako domácí, dvorský a státní kancléř za rakouskou [[Zahraniční politika|zahraniční politiku]] za vlády [[Marie Terezie]] i jejich nástupců (do 19. srpna 1792). Zastával [[Britské království|protibritskou]] vnější politiku – zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci [[Johann Christof Bartenstein|von Bartensteinovi]]. Se záměrem znovu nabýt [[Slezsko|Slezska]] realizoval roku [[1756]] požadovaný obranný pakt s Francií (o který usiloval již od roku [[1749]] a známý též jako »[[Změna aliancí|revoluce diplomatů]]«), jakož i spolek s Ruskem, čímž se Rakousko po vypuknutí [[Sedmiletá válka|sedmileté války]] roku [[1756]] mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během války byl Kounic nejbližším poradcem [[Marie Terezie]] a množství vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku [[1763]] vyvrcholily uzavřením [[Hubertusburský mír|míru na zámku Hubertusburg]]. Poté se uplatňovala jeho politika nejprve proti Rusku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy, vrátil se znovu ke spojenecké politice s Ruskem.

[[Soubor:Wenzel anton von kaunitz.jpg|thumb|left|Václav Antonín Kounic, socha ve Vídni]]

Roku [[1761]] se ve [[Svídnice]] stal [[Svobodné zednářství|svobodným zednářem]] a členem vídeňské lóže 'Zu den drei Kanonen'. Do [[Ilumináti|řádu iluminátů]] byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno neplatily za zajištěné<!--Zdroj: Hermann Schüttler, „Die Mitglieder des Illuminatenordens“-->.Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také [[Kounický palác]] na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola. Dne [[27. ledna]] [[1776]] byl jmenován knížetem.

Jako poradce a spolutvůrce reforem [[Josef II.|Josefa II.]], prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí [[Halič]]e v [[Dělení Polska|prvním dělení Polska]]. Varoval před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti [[Francouzská revoluce|revoluční Francii]], stejně jako před [[Dělení Polska|druhým dělením Polska]]. V březnu [[1792]] nazval francouzského ministra »[[Jakobíni|jakobínem]]«. Roku [[1793]] Kounic odstupuje z funkce, poté co František II. postoupil Polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.