|
== Životní pouť ==
Jan Potocki se narodil v roce [[1761]], tedy o rok později než [[William Beckford|W. Beckford]], na [[Ukrajina|Ukrajině]], v bohaté [[aristokracie|aristokratické]] rodině. Studoval ve [[Švýcarsko|Švýcarsku]] a pak na lodích suverénního [[maltézský řád|maltézského řádu]] pronásledoval středomořské [[Pirát|korzáry]]. Neklidně putoval mezi carským dvorem v [[Petrohrad|Petrohradu]] a francouzskými [[encyklopedisté|encyklopedisty]] v [[Paříž|Paříži]]. Byl jmenován vedoucím badatelské skupiny, která měla provázet ruské poselstvo do [[Čína|Číny]]. Provázel jej slavný orientalista [[Heinrich Klaproth|Heinrich Julius Klaproth]], který později po Potockém nazval vzdálené korejské souostroví. Poselstvo dorazilo až na čínské hranice, ale tam došlo k roztržce, protože hrdí Rusové se odmítli podrobit ponižujícímu ceremoniálu a do země vůbec nebyli vpuštěni.<br />Hrabě Potocki, nazývaný „poslední Polák“, byl jedním z prvních lidí, kteří po boku [[aeronaut]]a [[Jean Pierre-Francise Blanchard|Jeana Pierra-Francise Blancharda]] vzlétli v balónu do nebes. Považoval se hlavně za učence. Sestavil archeologický atlas [[Rusko|Ruska]] a pracoval v oboru [[slovanské starožitnosti|slovanských starožitností]]. Četnými nitkami je spojen s [[Pavel Josef Šafařík|Pavlem Šafaříkem]] a [[Ján Kollár|Janem Kolárem]]. Vědci si jej na rozdíl od cara [[Alexandr|Alexandra]] příliš necenili, a tak dal zklamaný hrabě celý náklad jedné své knihy naházet do rybníka. Ve svých dedukcích byl stejně odvážný jako při bojích s korzáry a takoví lidé nemají v Akademii naštěstí pro obě strany co dělat. Potocki začal někdy kolem roku [[1803]] předčítat své nemocné manželce ''[[Tisíc a jedna noc|Příběhy tisíce a jedné noci]]'', a to pravděpodobně ve francouzské [[Antoine Galland|Gallandově]] verzi. Když byl hotov, začal psát vlastní pokračování, které vyšlo v [[Petrohrad|Petrohradu]] v letech 1804-5 bez udání autora v počtu sto kusů. Tak vzniklo první vydání ''[[Rukopis nalezený v Zaragoze|Rukopisu nalezeného v Zaragoze]]''. Následovala různá doplněná [[obskurní]] vydání. Jeden příběh přejal [[Washington Irwing]], ale připisoval jej jinému autorovi. Pařížský časopis, kde ''Rukopis'' vycházel na pokračování, jej uváděl jako dílo hraběte [[Cagliostre|Cagliostra]]. [[Alexandr Sergejevič Puškin|A.S. Puškin]] začal ''Rukopis'' překládat ve verších do ruštiny - a možná v ponurém duelantu Zareckém v [[Evžen Oněgin|Evženu Oněginovi]] zní něco z Potockého. [[Kanonický tvar|Kanonické]] znění románu bylo z četných fragmentárních děl známých například pod názvem ''Uprostřed oběšenců'' sestaveno desetiletí po Potockého smrti. Do němčiny bylo přeloženo s [[Caillois|Cailloisovou]] předmluvou až v roce [[1961]]. I český překlad vznikl spojením tří různých vydání - německého, polského a francouzského.
Hrabě Potocki patřil mezi [[Svobodné zednářství|svobodné zednáře]], ale tyto informace jsou vždy matoucí. [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozart]] byl především Mozartem a Potocki hlavně Potockým. Posledních deset let svého života trávil na svém statku v [[Podolí (region)|Podolí]]. Podle legendy si ze stříbrného víka samovaru vlastnoručně ulil stříbrnou kouli, kterou mu posvětil jeho dvorní kaplan. Údajně řekl: "Bože, jsi-li, slituj se nad mou duší, jestli nějakou mám." Pak si prostřelil hlavu.<ref>celý oddíl ''Životní pouť'' in: [[Václav Cílek|Cílek, Václav]]: Borgesův svět, nakladatelství Dokořán, 1. vydání, 2007, s.72-75.</ref>
== Rukopis nalezený v Zaragoze ==
{{NK ČR|kup19950000078927}}
Román je specifickým typem vyprávění ''[[Na cestě|on the road]].'' Všichni jsou neustále na cestě, jdou a vyprávějí si u toho příběhy. Přesto nakonec znovu a znovu končí u strašidelné opuštěné krčmy a pod šibenicí mezi mrtvolami bratří Zotů nalézají nové hříčky nečistých sil, které se nakonec stávají vypravěčkami dalších příběhů. Hlavní postavou románu je Alfons van Worden putující přes nebezpečné pohoří [[Geografie Španělska|Sierra Morena]] na pomezí [[Andaluzie]] a kraje [[La Mancha]]. Hrdina usíná v opuštěné hospodě v horách. Zvon odbíjí půlnoc. Dveře do jeho pokoje se otevřou a v nich stojí polonahá krásná černoška. Pozve jej ke svým paním, půvabné Zibeldě a její sestře Emině z rodu tajemných Maurů Gomélezů. Sestry vyprávějí, jak se do sebe zamilovaly a slíbily si, že budou mít společného manžela. Obě krasavice se k van Wordenovi přivinou a on má pocit, že se dotýká těla, nikoli ducha. Wordenovy myšlenky jej na perutích touhy unášejí do afrických [[serail|serailů]] a on usíná v obětí obou sester.<br />Probudí jej slunce. Spatří oblohu. Leží pod šibenicí Los Hermanos na zbytcích lidských koster a uhnilém masu. Oba zbojníci, bratři Zotové nevisí na šibenici, ale válejí se po jeho boku. Později mu nepravý náčelník cikánů sdělí, že obě mrtvoly se odvazují velmi často. Jeho čest mu velí pokračovat v cestě. Noc jej zastihne poblíž malé chaloupky, v níž bydlí zbožný poustevník s odporným chlapiskem jménem Pacheco, který je posedlý ďáblem. Tak končí druhý z šedesáti šesti dní, které [[Valonsko|valonský]] kapitán van Worden prožije v horách. Dál následuje nekonečný řetěz příběhů. Worden se přidá nejprve k loupežníkům, později k tlupě cikánů. Jeden po druhém vyprávějí dobrodružnou [[anamnéza|anamnézu]] svého života. Zvláště Alvadoro, náčelník cikánů, je neúnavný. Ve svém životě plném nebezpečí a lásky se potkává s různými postavami, které mu vyprávějí své příběhy, a ty zase potkávají jiné lidi s jejich příběhy. Výsledek působí jako ruská [[matrjoška]], kdy se z jednoho příběhu, který se zdánlivě chýlí ke konci, vyloupne další a další.<br />Van Worden mezitím pod šibenicí v obětí mrtvol nalézá geniálního matematika a později i nadaného [[Kabala|kabalistu]]. Na náhodných místech se opět setkává s krásnou Zibeldou a Eminou a obtěžká je. Jedno z jeho dětí se stane [[Křesťanství|křesťanem]], druhé [[Islám|muslimem]]. Ale tak daleko zatím nejsme. Příběhy Wardenových druhů jsou dobrodružné a zamilované a prosvítá jimi jak nevšední [[aktivní imaginace|imaginace]], tak i praktická [[psychologie]]. Příkladem imaginace je příběh Romatiho a kněžny z Monte Salerna. Romati kněžnu doprovází do podzemních chodeb, na jejichž konci se třpytí jezero z živého stříbra, na němž pluje lodička se žlutým trpaslíkem do nádherných sklepení podobných ráji. Není v něm však nic živého, protože i ptáci jsou smaragdové mechanické hračky. Romati nechápe, že je vlastně v pekle, ale zmámen bohatstvím si opět pohrává s myšlenkou ráje, jejíž pošetilost pozná až druhý den. Kněžna mu ještě chce ukázat své komorné. Vezme zlatý klíček a otevře velký kufr pokrytý černým [[aksamit|aksamitem]]. Víko odskočí a z kufru vyleze šest kostlivců. Romati s nimi bojuje. Nakonec se probudí pod šibenicí a jako by mu došlo, že technologie jsou svůdné, ale duchovně zrádné...<br />Na dalších několika stech stránkách se odehrává jakási encyklopedie různých dobrodružství kořeněných podivnými zmínkami např. o učenci Hervásovi, jehož 25. kniha podává základy [[sémiotika|sémiotiky]]. Mocný kabalista, který také skončil mezi mrtvolami bratří Zotů, baví společnost tím, že z afrických pouští přivolá Věčného Žida [[Ahasver|Ahasvera]], který opět po částech vypráví příběhy o dobách, kdy se hroutila náboženství a všude bylo plno [[astrologie]].<br />Konec románu je téměř skandální. Potockému pravděpodobně došla trpělivost, a tak jej chvatně a téměř banálně ukončil. Část dobrodružství vysvětlil použitím omamného nápoje a zbytek existencí podzemního zlatého dolu. Knihou vane úcta k islámu jako k víře, která se sice s křesťanstvím sváří, ale jinak patří do rodiny.<ref>celý oddíl ''Rukopis nalezený v Zaragoze'' in: [[Václav Cílek|Cílek, Václav]]: Borgesův svět, nakladatelství Dokořán, 1. vydání, 2007, s.75-78.</ref>
<references />
|
